ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1183.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1183/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce O., a.s., člen koncernu K. I., a.s., proti žalovaným 1) R. D. a 2) P. D., oba zast. advokátem, o vyklizení bytu, k dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2002, čj. 42 Co 552/2002-49, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 198/2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.10.2002, čj. 42 Co 552/2002-49, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22.5.2002, čj. 12 C 198/2001-31, jímž byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost vyklidit byt č. 1, I. kategorie o velikosti 1+3 s příslušenstvím v A. ul. čp. 220 ve F. do šedesáti dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se předmětný byt nachází. Dne 1.9.1999 byla se žalovaným 1) uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětného bytu jako bytu služebního a nájem byl sjednán na dobu určitou do 31.8.2000 s tím, že nájemní smlouva bude vždy o dalších 12 měsíců prodloužena, pokud bude nájemce hradit řádně nájemné a služby. Do srpna 2001 činil dluh žalovaného na nájemném a službách 25.128,- Kč. V bytě bydlí spolu se žalovaným 1) žalovaná 2) a nezletilé dítě.
Nájemní poměr žalovaného 1) sjednaný do 31.8.2000 byl automaticky prodloužen do 31.8.2001, neboť žalobce nepodal do 30 dnů žalobu na vyklizení a učinil tak až 3.9.2001. Nájemní poměr tak skončil 31.8.2001 a žalobce se právem domáhá vyklizení bytu, neboť žalovaní 1) a 2) se v bytě zdržují bez právního důvodu.
Odvolací soud dále uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní 1) a 2) nemají ze zákona právo na bytovou náhradu.
Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zcela vypořádal s námitkami týkajícími se zdravotního stavu žalovaného 1), hodnotil též tíživou životní situaci žalovaných 1) a 2) a okolnost, že žalovaní hradí v současné době řádně nájemné a splácí dluh na nájemném. Odvolací soud je toho názoru, že tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro posouzení věci ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku při úvahách o přidělení bytové náhrady. Podle §3 odst. 1 obč. zákoníku nesmí být výkon práv v rozporu s dobrými mravy a aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka; takovýto postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobci proto nelze uložit neexistující povinnost zajistit náhradní bydlení pro žalované. Jejich tíživou situaci zohlednil soud prvního stupně tím, že žalovaným 1) a 2) uložil předmětný byt vyklidit do 60-ti dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 19.12.2002, sepsaným žalovanými 1) a 2) a poté doplněným určeným advokátem dne 16.1.2003, napadli žalovaní 1) a 2) výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání bude přípustné, shledá-li dovolací soud, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně právně vyložil ustanovení §3 obč. zákoníku přesto, že byl správně zjištěn skutkový stav věci. Pochybení spatřují žalovaní v tom, že nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady.
V dovolání žalovaní 1) a 2) dále uvedli, že k vyklizení předmětného bytu neměli v podstatě námitek, avšak domáhali se toho, aby byli povinni vyklidit byt teprve poté, co jim bude zajištěna bytová náhrada. Tento svůj požadavek žalovaní odůvodňovali tím, že bez svého zavinění se ocitli v tíživé sociální a osobní situaci a navíc i žalovaný 1) se ocitl ve špatné zdravotní situaci, neboť u zaměstnavatele, kterým je žalobce při výkonu práce došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu. Skutečnost, že se žalovaní 1) a 2) nacházejí v obtížné či tíživé situaci připustily oba soudy a z tohoto důvodu žalovaným 1) a 2) uložily vyklidit sporný byt ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. Vzhledem ke svým osobním poměrům si žalovaní 1) a 2) nejsou schopni zajistit bytovou náhradu nejen pro sebe, ale i pro své nezletilé dítě ve stáří 4 let. Žalovaní 1) a 2) se proto domnívají, že soud měl vázat vyklizení bytu na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování, popř. že dobré mravy podle ustanovení §3 obč. zákoníku by umožňovaly zajistit žalovaným 1) a 2) alespoň přístřeší.
Žalovaní 1) a 2) v dovolání dále uvedli, že je bezpečně prokázáno, že tíživou sociální situaci u žalovaného 1) v podstatě zavinil sám žalobce tím, že se žalovaným 1) rozvázal pracovní poměr z důvodu neomluvené absence a dodatečně se prokázalo, že žalovaný 1) neomluvenou absenci neměl a pouze z neznalosti nenapadl včas žalobou okamžité zrušení pracovního poměru. Neplacení nájemného se váže právě k měsíci, ve kterém byl se žalovaným 1) neprávem rozvázán pracovní poměr. Soudům prvního i druhého stupně lze vytknout, že se touto kauzalitou nezabývaly, ačkoli má zásadní význam.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud připustil dovolání a rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných 1) a 2) se v podání ze dne 10.3.2003 vyjádřil žalobce a uvedl, že podle jeho názoru nejsou dány důvody pro to, aby dovolání bylo podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. shledáno přípustným.
Žalobce se domnívá, že odvolací soud správně odůvodnil svoje rozhodnutí, když uvedl, že podle §3 odst. 1 obč. zákoníku nelze aplikací práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, tj. zajistit bytovou náhradu.
Podle žalobce je předpokladem použití ustanovení §3 obč. zákoníku nejen objektivní zjištění existující sociální situace, ale aby v době rozhodování soudu bylo nájemné zcela uhrazeno a odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné v PR 8/1998. V současné době dluží žalovaní na nájmu a službách do 28.2.2003 částku 59.460,- Kč, z toho částka 40.260,- Kč je dluh za období od 1.1.2000 do 31.12.2001.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaných podle ustanovení §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem; dále se dovolací soud zabýval tím, zda je v daném případě dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dána v případech stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud potvrzoval prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. nepředcházelo ještě dřívější (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě žalovaní vytýkají odvolacímu soudu a soudu prvního stupně to, že nesprávně vyložily ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se bez svého zavinění ocitli v tíživé sociální a osobní situaci, a proto se domnívají, že vyklizení předmětného bytu mělo být vázáno na zajištění bytové náhrady a nejenom tím, že k vyklizení bytu byla stanovena delší lhůta, tj. 60 dnů od právní moci rozsudku.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla otázka aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku při podmínění vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady řešena, a to především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (publikováno v Soudní judikatuře č. 11/2002, str. 839 a pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž byla sjednocována rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu.
Z tohoto judikátu zejména vyplývá, že pokud má být z důvodu rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, musí být tento závěr soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) se ve svém rozhodnutí možností aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku zabýval a tvrzenou sociální, pracovní a zdravotní situaci žalovaných bral v úvahu. S ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by právní posouzení věci provedené těmito soudy vybočovalo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť pro omezení vlastnického práva nebyly zjištěny (dány) takové skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že výkon vlastnického práva žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro to, aby mohl vyslovit, že dovolání je v dané věci přípustné.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu neboť žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu