ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1202.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1202/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované E. D., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 185/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2002, č.j. 11 Co 381/2002-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 11. 2002, č.j. 11 Co 381/2002-33, potvrdil rozsudek ze dne 13. 3. 2002, č.j. 10 C 185/2000-21, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 18, o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 7. podlaží domu č.p. 1336 v P., O. 7 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že za trvání manželství účastníků byl předmětný byt přidělen žalovanému rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 19. 7. 1984 jako byt vojenský, že předmětný dům přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce města P., která kupní smlouvou ze dne 21. 4. 1998 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 25. 6. 1998) převedla dům na bytové družstvo O. 7 (dále „bytové družstvo“ nebo „družstvo“), jehož se stali ke dni 8. 4. 1997 účastníci společnými členy za trvání manželství a za existence jejich společného soužití ve společné domácnosti, že oba zaplatili první splátku na byt ze společných prostředků a nyní hradí splátky každý jednou polovinou, že žalobce uzavřel dne 27. 7. 1998 s bytovým družstvem k předmětnému bytu nájemní smlouvu, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 10. 1999.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že k předmětnému bytu nevzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manžely, že jeho uživatelem byl toliko žalobce, a to i k 1. 1. 1992, kdy se jeho právo osobního užívání transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu služebního bytu. Dovodil dále, že stal-li se žalobce jako dosavadní nájemce bytu členem založeného bytového družstva, změnilo se jeho právo nájmu nabytím vlastnického práva družstva k předmětnému domu na právo nájmu družstevního bytu (ve smyslu čl. 6 Stanov družstva mu vzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy); protože se tak stalo za trvání manželství účastníků a v době, kdy spolu žili ve společné domácnosti, vzniklo oběma k předmětnému bytu podle §703 obč.zák. právo společného nájmu a spolu s tím i jejich společné členství v družstvu. Za situace, kdy účastníkům toto právo dosud trvá (nebylo po rozvodu jejich manželství zrušeno jejich dohodou ani rozhodnutím soudu ve smyslu §705 obč.zák.), nemůže být žaloba na vyklizení žalované úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §680 odst. 2 a §703 odst. 2 obč.zák., jakož i v tom, že „právní otázka změny právního postavení účastníků k předmětnému bytu v souvislosti se změnou charakteru bytu je řešena rozdílně vzhledem k dosavadní soudní praxi“. V dovolání uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jehož prostřednictvím zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu i jejich společné členství v družstvu. Dovolatel má zato, že nabytím vlastnického práva družstva k předmětnému domu došlo toliko ke změně charakteru předmětného bytu, který se stal bytem družstevním, a že tato skutečnost nemohla mít za následek vznik práva společného nájmu bytu účastníků, když předtím takovéto právo neexistovalo a nájemcem bytu byl toliko žalobce; jeho právo nájmu se pak změnilo na právo nájmu družstevního bytu. Dovozuje, že nájemní smlouva ze dne 27. 7. 1998, kterou uzavřel s družstvem, nemohla mít za následek vznik práva nájmu družstevního bytu (šlo toliko o změnu původní dohody o odevzdání a převzetí bytu), a to i z toho důvodu, že v době, kdy byla uzavřena, nebyl předmětný byt právně volný, svědčilo-li k němu žalobci právo nájmu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěr, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu v důsledku nabytí vlastnického práva družstva k domu právo společného nájmu manžely a jejich společné členství v družstvu, přičemž dovolatel správnost tohoto závěru v dovolání zpochybňuje.
Pro posouzení této otázky však nelze z dále uvedených důvodů shledat napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 12) je ustálena v názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům; bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovými družstvy jsou i družstva, která založili nájemci bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů. Pro takto vymezené družstevní byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. §685, §687 odst. 3, §703 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud (srov. jeho rozsudky ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, a ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003) opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností, rozhodnou pro přeměnu charakteru bytu jako bytu „obecního“ (tj. bytu v domě ve vlastnictví obce) na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, ve kterém se byt nachází.
V již citovaném rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1313/2002, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, který sdílí i v souzené věci, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§853 obč.zák.) aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč.zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna bytu obecního na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství dosavadního nájemce bytu v družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 obč.zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. V označené věci šlo (stejně jako v souzené věci) o případ, kdy k bytu trvale určenému pro ubytování pracovníků organizace původně (před 1. 1. 1992) přidělenému jednomu z manželů, nevzniklo tehdejší právo společného užívání bytu manžely, a právo osobního užívání bytu svědčící tomuto manželovi se podle §871 odst. 1 obč.zák. ze zákona nepřeměnilo na právo společného nájmu bytu manžely, ale toliko na jemu svědčící právo nájmu.
Z uvedeného je zřejmé, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena, a že právní posouzení věci odvolacím soudem je konformní s judikaturou dovolacího soudu (byť odvolací soud aplikoval ustanovení §703 odst. 2 a 3 obč.zák. přímo a nikoliv za použití ustanovení §853 obč.zák.).
Protože dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu