ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.125.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 125/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně J. B., proti žalovaným 1. H. B., 2. J. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 141/2001, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.5.2003, č.j. 47 Co 555/2002-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22.5.2003, č.j. 47 Co 555/2002-51 změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C 141/2001-25, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost, aby spolu s osobami žijícími ve společné domácnosti vyklidili byt 2+1 v I. podlaží domu čp. 1031/4 v L. do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav dostatečným způsobem, avšak nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu.
Žalovaný J. B. se za trvání manželství stal nájemcem uvedeného bytu na dobu neurčitou a žalovaným vzniklo právo společného nájmu bytu. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že tehdejší pronajímatel nepostupoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku účinných po 1.1.1992, podle nichž nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a nikoliv na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu (v posuzovaném případě byla s 2. žalovaným uzavřena dne 4.5.1992 dohoda o užívání předmětného bytu), neboť nelze pochybovat o tom, že nájemní smlouva byla uzavřena.
V roce 1996 došlo ke změně vlastníka pronajatého bytu a žalobkyně vstoupila do postavení původního vlastníka – pronajímatele a přešla na ni veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v době, kdy účastníci uzavřeli nájemní smlouvu ze dne 1.7.1996, uzavřenou 1. žalovanou a žalobkyní o nájmu předmětného bytu na dobu určitou svědčilo žalovaným právo nájmu bytu na dobu neurčitou a ke dni uzavření uvedené smlouvy toto právo nezaniklo dohodou ani výpovědí. Žalobkyně dále v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by nájemní smlouva ze dne 1.7.1996 byla dohodou o změně stávajícího nájemního vztahu a takovýto závěr nevyplývá ani z jejího obsahu.
Na základě toho odvolací soud považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a 1. žalovanou (nájemní smlouva z 1.7.1996) za absolutně neplatnou dle §39 obč. zákoníku, protože obchází zákon, neboť „byla uzavřena za doby trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou a jejím účelem bylo dosáhnout skončení nájmu na dobu určitou zákonem nepřípustným způsobem“.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že 2. žalovaný se v odvolacím řízení výslovně dovolal neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.1996, uzavřené na dobu určitou, a proto lze tuto smlouvu považovat za relativně neplatnou dle ust. §40a obč. zákoníku, neboť změna nájemního vztahu na dobu určitou není běžnou záležitostí ve smyslu ust. §701 odst. 1 obč. zákoníku, ale je třeba souhlasu společných nájemců – manželů (žalovaných).
Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 30.9.2003 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a požaduje jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména zrekapitulovala dosavadní průběh soudního řízení a poté především nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva z 1.7.1996 je absolutně neplatná podle §39 obč. zákoníku, a to pro obcházení zákona.
V podrobnostech poté uvedla, že spolu s manželem (spoluvlastníkem domu čp. 1031, v němž se předmětný byt nachází) nenutili nájemce k podpisu nájemních smluv na dobu určitou. Podpisem uvedené nájemní smlouvy 1. žalovanou (manželkou 2. žalovaného) došlo podle dovolatelky „k novaci nájemní smlouvy, a to k novaci privátní“ (správně privativní) v souladu s ust. §570 odst. 1 obč. zákoníku. Manžel 1. žalované [2. žalovaný] podle dovolatelky se neplatnosti předmětné nájemní smlouvy nedovolal v promlčecí lhůtě a není pravdivé jeho tvrzení, že o uzavření této smlouvy nevěděl, neboť 1. žalovaná při jednání před soudem prvního stupně uvedla, že se od ní 2. žalovaný o uzavření nové nájemní smlouvy dozvěděl krátce po jejím uzavření. Taktéž o předmětné smlouvě 2. žalovaný mluvil, jak sám uvedl, s manželem žalobkyně v roce 1997-8.
Dále dovolatelka v dovolání nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že netvrdila a neprokázala, že by předmětná nájemní smlouva nebyla dohodou o změně stávajícího nájemního vztahu a že z obsahu předmětné nájemní smlouvy nevyplývá dohoda o novaci stávajícího nájemního vztahu. Podle dovolatelky z obsahu nájemní smlouvy vyplývá, že jejich vůle směřovala k privativní novaci podle ust. §570 obč. zákoníku, neboť smlouva je nadepsána jako nájemní smlouva uzavřená na základě §685 a násl. obč. zákoníku. Odvolací soud nájemní smlouvu nesprávně posoudil pouze z hlediska možnosti kumulativní novace podle §516 obč. zákoníku a nezabýval se jejím posouzením dle ust. §570 obč. zákoníku (privativní novací); předmětnou smlouvu tedy neposuzoval jako novou nájemní smlouvu způsobující zánik nájemní smlouvy předchozí (privativní novaci) a tato nová smlouva obsahuje všechny náležitosti zákonem vyžadované pro tento druh smlouvy (nájemní).
Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy dle ust. §39 obč. zákoníku pro obcházení zákona, které odvolací soud spatřuje v tom, že v době trvání nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou a jejím účelem bylo skončení nájmu nepřípustným způsobem.
Dále dovolatelka uvedla, že předmětná nájemní smlouva (uzavřená na dobu určitou) mohla být prodloužena. Potřeba žalobkyně mít předmětný byt pro sebe vyvstala až rok po uzavření zmíněné nájemní smlouvy (po rozvodu žalobkyně v roce 1997). K neprodloužení nájemní smlouvy došlo proto, že žalovaní svým jednáním hrubě porušují dobré mravy v domě.
V závěru dovolání dovolatelka uvedla, že pokud odvolací soud dospěl k názoru, že dovolatelka obchází zákon, porušil sám zákon tím, že v rozporu s ust. §211 a §43 o.s.ř. neodmítl odvolání 2. žalovaného pro neodstranění vad, které bránily pokračování odvolacího řízení (neuvedení rozsahu, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí a čeho se 2. žalovaný domáhá). Soud prvního stupně 2. žalovaného vyzval k odstranění vad odvolání (usnesení ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C 141/2001-25), což 2. žalovaný ve lhůtě určené soudem neučinil. Odvolací soud poté nepřihlédl k předkládací zprávě soudu prvního stupně, v níž tento soud označil vady odvolání za bránící v pokračování odvolacího řízení, nařídil jednání a rozhodl.
Podle dovolatelky nebyl odvolací soud s ohledem na uvedené nestranný, nezávislý a nepodjatý a svým rozhodnutím narušil zásadu smluvní volnosti a ust. §211, §43 o.s.ř., Listinu základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3), Ústavu ČR (čl. 52 odst. 1, věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1), a tím neoprávněně zasáhl do vlastnických práv žalobkyně.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní 1. a 2. se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřili.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelka má právnické vzdělání (je advokátkou).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, a to platnosti nájemní smlouvy ze dne 1.7.1996, uzavřené P. a J. W. (žalobkyní – nyní po rozvodu B.) jako pronajímateli a H. B. (1. žalovanou) jako nájemcem.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá závěr, že 2. žalovaný se dne 4.5.1992 za trvání manželství s 1. žalovanou stal na dobu neurčitou nájemcem předmětného bytu a tím vznikl společný nájem bytu manžely (§703 odst. 1 obč. zákoníku).
V roce 1996 došlo ke změně vlastníka domu, v němž se pronajatý byt nachází, a žalobkyně se stala dle výpisu z katastru nemovitostí podílovou spoluvlastnicí uvedeného domu s podílem 632/1000 (podíl P. W. činí 133/1000). Žalobkyně tak, spolu s dalšímu spoluvlastníky, vstoupila do práv a povinností původního vlastníka – pronajímatele (§680 odst. 2 obč. zákoníku), která vyplývala ze založeného nájemního vztahu.
Dne 1.7.1996 byla manžely P. a J. W. jako pronajímateli a paní H. B. uzavřena na základě §685 obč. zákoníku nájemní smlouva, podle níž „pronajímatel přenechával nájemci byt č…… o velikosti 1+2 v domě čp. 1031/4 v Liberecké ul. v L., a to na dobu od 1.7.1996 do 1.7.2000 s tím, že nájemní vztah může být prodloužen“ (odst. 1 smlouvy).
Dále bylo v nájemní smlouvě uvedeno, že byt sestává z kuchyně a 2 pokojů, koupelny, záchodu, předsíně a sklepa a pro výpočet nájemného byla rozhodná plocha 77,06 m2 (odst. 2 smlouvy).
Nájemné bylo sjednáno ve výši 519,50 Kč a byla sjednána jeho splatnost (odst. 3 smlouvy). Měsíční zálohy cen plnění (služeb) spojených s užíváním bytu byly obsaženy v evidenčním listu, který byl součástí nájemní smlouvy (odst. 4 smlouvy).
V odst. 5 smlouvy pak bylo uvedeno, že si ji účastníci přečetli a s jejím obsahem souhlasí a smlouva obsahuje podpisy výše uvedených účastníků.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že nájemní smlouvu ze dne 1.7.1996 neposoudil podle ust. §570 odst. 1 obč. zákoníku, neboť podpisem této smlouvy 1. žalovanou došlo k privativní novaci, ale posuzoval ji pouze podle ust. §516 obč. zákoníku (kumulativní novace), tedy uplatňuje dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné tehdy, jestliže soud aplikoval na zjištěný skutkový stav jiný předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže správně zvolený předpis nesprávně vyložil.
Podle §570 odst. 1 obč. zákoníku dohodne-li věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový (tzv. privativní novace). Dosavadní závazek se pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku (§571 obč. zákoníku). Vůle účastníků musí tedy směřovat ke zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tato vůle musí být v nové dohodě (nájemní smlouvě) zřetelně a jednoznačně projevena.
Z uvedeného je zřejmé (viz výše uvedený obsah nájemní smlouvy z 1.7.1996), že v nájemní smlouvě z 1.7.1996 není projevena vůle zrušit původní nájemní vztah a nahradit ho nájemním vztahem novým, a proto nelze uvažovat o aplikaci ust. §570 odst. 1 obč. zákoníku. Výtka dovolatelky v tomto směru není správná.
Odvolací soud za uvedeného skutkového stavu pak správně posuzoval, zda si účastníci nezměnili práva a povinnosti (obsah nájemního vztahu) dohodou dle ust. §516 odst. 1 obč. zákoníku.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání a pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené a obsahové vymezení dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v dovolání již nemohl zabývat přezkoumáním správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že dohodou (smlouvou z 1.7.1996) účastníků nedošlo ke změně závazkového (nájemního) vztahu dohodou dle ust. §516 odst. 1 obč. zákoníku.
Pro úplnost však dovolací soud pokládá za vhodné uvést, že z jazykového vyjádření nájemní smlouvy z 1.7.1996 je zřejmé, že je koncipována tak, jako by se jí měl založit s 1. žalovanou nový nájemní vztah k předmětnému bytu, a to na dobu určitou (za trvání manželství s 2. žalovaným pak společný nájem bytu manžely).
Obsah nájemní smlouvy lze dohodou účastníků změnit podle ust. §516 odst. 1 obč. zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000), a to mj. i dobu trvání nájmu. Je však třeba, aby tento úmysl účastníků byl v příslušné dohodě zřetelně vyjádřen, což se v daném případě nestalo, a proto nedošlo ke změně původního nájemního poměru.
Protože 1. a 2. žalovanému nájemní poměr k předmětnému bytu vznikl již v roce 1992 a v mezidobí, a to ani nájemní smlouvou z 1.7.1996 nezanikl, nemohl mít tento právní úkon právní účinky (stručně řečeno nelze tentýž byt týmž nájemcům za trvání jejich práva nájmu opětně dávat do nájmu, viz též ust. §37 odst. 2 obč. zákoníku).
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že na základě nájemní smlouvy z 1.7.1996 nezanikl původní nájemní vztah ve smyslu ust. §570 odst. 1 obč. zákoníku (taktéž nedošlo uvedenou nájemní smlouvou ke změně obsahu původního nájemního vztahu dle §516 odst. 1 obč. zákoníku) a nájemní vztah k předmětnému bytu je sjednán na dobu neurčitou.
Vzhledem k uvedenému není správný názor odvolacího soudu, že nájemní smlouva z 1.7.1996 je absolutně neplatná podle §39 obč. zákoníku, neboť obchází zákon, protože byla „uzavřena za doby trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou a jejím účelem bylo dosáhnout skončení nájmu na dobu určitou zákonem nepřípustným způsobem“, který však v konečné důsledku nezpůsobuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Za uvedené situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda se 2. žalovaný dovolal včas relativní neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.1996 (§40a obč. zákoníku), kterou za trvání jeho manželství s 1. žalovanou tato uzavřela mj. se žalobkyní (§701 odst. 1 obč. zákoníku).
Dovolatelka v dovolání dále odvolacímu soudu vytýkala, že porušil ust. §211 a §43 o.s.ř., protože odvolání 2. žalovaného neodmítl pro neodstranění vad a tím nebyl nestranný, nezávislý a nepodjatý a porušil Listinu základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a Ústavu České republiky v čl. 82 odst. 1, v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1.
Vytýkané nedostatky lze zahrnout pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3, 2. věty o.s.ř.), a to jako jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze spisu vyplývá, že 2. žalovaný se v podání ze dne 18.3.2002 odvolal proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C 141/2001-25. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29.3.2002, č.j. 7 C 141/2001-30 byl 2. žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání, zejména aby uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí, čeho se domáhá a jak má soud rozhodnout. Usnesení bylo 2. žalovanému doručeno dne 9.4.2002. Ve stanovené lhůtě (2 týdnů) 2. žalovaný vytýkané vady odvolání neodstranil. V příloze přípisu ze dne 3.5.2002 byl spis předán odvolacímu soudu, který spis vrátil ke splnění poplatkové povinnosti a po jejím splnění byl spis odvolacímu soudu zaslán v příloze přípisu ze dne 5.11.2002, a to bez doplnění odvolání. Odvolací soud poté na základě odvolání z 18.3.2002 o věci jednal a rozhodl.
Podle §205 odst. 1 o.s.ř. musí být v odvolání mj. uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolatel může bez souhlasu soudu měnit mj. odvolací návrhy (čeho se domáhá) a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání, avšak rozsah, v jakém rozhodnutí napadá, může měnit jen po dobu trvání lhůty k odvolání (§205 odst. 3, 4 o.s.ř.).
Pokud podání (odvolání) neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo je-li nesrozumitelné nebo neurčité, vyzve předseda senátu podle §43 odst. 1 o.s.ř. účastníka k opravě nebo doplnění podání, včetně poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu podání řádně opraveno (doplněno) a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud podání (odvolání), kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Odvolání lze tedy odmítnout (nebyla-li splněna výzva k odstranění nedostatků) jen tehdy, nelze-li pro tento nedostatek v řízení (odvolacím) pokračovat.
V posuzovaném případě lze z obsahu odvolání 2. žalovaného ze dne 18.3.2002 dovodit, že rozsudek soudu prvního stupně napadl v celém rozsahu uvedl, který rozsudek napadá (č.j. 7 C 141/2001-26), nesprávnost rozhodnutí spatřoval v nesprávném právním posouzení neplatnosti (relativní) nájemní smlouvy ze dne 1.7.1996 a požadoval prodloužení nájemní smlouvy nebo přidělení náhradního bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že v odvolání ze dne 18.3.2002 nebyly takové nedostatky, které by bránily pokračování v řízení, i když bylo s ohledem na kvalitu zpracování odvolání namístě 2. žalovaného vyzvat k doplnění odvolání.
Pokud odvolací soud na základě uvedeného odvolání ve věci jednal a rozhodl, neporušil tím ust. §205 a §211 o.s.ř. v návaznosti na ust. §43 odst. 1, 2 o.s.ř. a ani čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod či Ústavu České republiky (čl. 82 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1).
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací důvody uplatněné v dovolání (nesprávné právní posouzení věci, jiné vady řízení) nebyly shledány.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalovaným podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu