ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1273.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1273/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců A) J. Š. a B) D. Š., zastoupených advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o splnění dohody o výměně bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 417/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č. j. 54 Co 360/2003-314, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. června 1995, č. j. 9 C 314/93-24, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku odevzdala žalobcům vyklizený „byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v prvém poschodí domu č. p. 2218 v B. ulici v P.“ (dále jen „byt B.“), oproti tomu, že žalobci navzájem odevzdají žalované vyklizený „byt sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství ve druhém poschodí domu č. p. 1549 v H. ulici v P.“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co jeho měnící (v konečném důsledku zamítavé) rozsudky ze dne 6. září 1996, č. j. 51 Co 133/96-37, a ze dne 25. listopadu 1997, č. j. 16 Co 291/97-73, byly k dovolání žalobců zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 1997, č. j. 2 Cdon 632/97-61, a ze dne 2. dubna 1998, č. j. 24 Cdo 661/98-89, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – usnesením ze dne 27. srpna 1998, č. j. 16 Co 236/98-101, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 18. září 2002, č. j. 9 C 417/99-272, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. 54 Co 360/2003-314, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 1. září 1993 uzavřeli účastníci s písemným souhlasem pronajímatele dohodu o výměně bytů (dále též jen „dohoda ze dne 1. září 1993“), že šlo o výměnu kvalitativně nerovných bytů, že vzhledem k velikosti bytu B. a také k finanční potřebě požadovala žalovaná ještě před uzavřením dohody ze dne 1. září 1993 finanční kompenzaci v částce 70.000,- Kč a poté v částce 60.000,- Kč, že s odstupným v částce 60.000,- Kč žalobci nakonec souhlasili a za této situace účastníci – před uzavřením dohody ze dne 1. září 1993 – sjednali odstupné za výměnu bytů v částce 60.000,- Kč (dále též jen „dohoda o odstupném“), že odstupné v uvedené výši mělo být žalované zaplaceno při fyzické výměně bytů (při stěhování a předávání klíčů od bytů), že žalobci nakonec částku 60.000,- Kč žalované nezaplatili a že proto k realizaci dohody ze dne 1. září 1993 nedošlo. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů (soud prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu) dovodily, že dohoda o odstupném odporuje ustanovení §715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody ze dne 1. září 1993 (dále jen „obč. zák.“), a je proto neplatná podle §39 obč. zák. Dále dovodily, že byla-li neplatná dohoda o odstupném, která je neoddělitelnou součástí dohody ze dne 1. září 1993, je neplatná rovněž dohoda ze dne 1. září 1993. Poté uzavřely, že za této situace jsou účastníci nájemci bytů, v nichž skutečně bydlí, a proto žalobu v konečném důsledku zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost právního posouzení věci. V dovolání napadli správnost skutkového zjištění, že mezi účastníky bylo sjednáno odstupné za výměnu bytů v částce 60.000,- Kč. Uvedli, že ve svých účastnických výpovědích zpochybnili a výslovně popřeli sjednání odstupného, že žalovaná a svědek S. T. o této otázce až do roku 1998 nehovořili zcela zřetelně a že v dopisu ze dne 10. února 1994 právní zástupce žalované zmínil sjednání odstupného při vědomí, že takové ujednání má za následek neplatnost dohody ze dne 1. září 1993. Mají také zato, že účastnickou výpověď žalované, výpověď svědka S. T. a listinný důkaz – dopis právního zástupce žalované ze dne 10. února 1994 – je třeba hodnotit se zřetelem k obvinění žalované a zmíněného svědka a že výpověď svědka není v souladu s ostatními provedenými důkazy. Dále namítli, že soudy obou stupňů v naznačených souvislostech pominuly výpověď svědka R., jemuž žalovaná řekla, že peněžní částku požaduje za věci žalobců, které odcizila se S. T., za což byli pravomocně odsouzeni. To, že nešlo o úplatnou dohodu o výměně bytů, podle žalobců podporují i svědecké výpovědi D. A. a J. V. Poté uvedli, že soudy nehodnotily výpovědi účastníků a svědků a odvolací soud ani přesvědčivě nezdůvodnil, proč vzal za věrohodné výpovědi žalované a svědka S. T. V dovolání rovněž uvedli, že z uvedených důvodů nesouhlasí s právními závěry a s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je vyloučena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a že dovolání by snad mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Dále namítla, že dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání – uvedený dovolací důvod neuplatnili, neboť soudům vytkli „vesměs jen nesprávné hodnocení skutkových zjištění“. V této souvislosti poukázala na zásadu volného hodnocení důkazů a uvedla, že v dovolacím řízení nelze přehodnocovat nebo zpochybňovat váhu důkazů a jejich věrohodnost, namítla, že skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a že proto je žalobci nemohou úspěšně napadnout. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
S žalovanou lze souhlasit v tom, že dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; je proto nerozhodné, že jde-li o uplatněné dovolací důvody, formálně odkázali na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost právního posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak správně uvedla žalovaná (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalované i v tom, že z obsahu dovolání vyplývá, že žalobci brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (včetně skutkového zjištění o uzavření ústní dohody o odstupném ve výši 60.000,- Kč) a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který žalobci ve skutečnosti uplatnili, nebyl užit opodstatněně.
Jelikož žalobcům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu