ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1276.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1276/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce N., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované L. V., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 11 C 1598/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2002, č.j. 26 Co 272/2002-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 11 C 1598/2000-50 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 30. 4. 2001, č.j. 11 C 1598/2000-31, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, č.j. 26 Co 438/2001-45), opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalované z „bytu v 1. patře domu č.p. 482 v Č., ul. K. o celkové ploše 69,80 m2, bez ústředního vytápění, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, balkonu, WC a koupelny“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, č.j. 26 Co 272/2002-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), že předchozím vlastníkem domu byla obchodní společnost U. C., a.s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, že správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. T. K., který uzavřel se žalovanou smlouvu označenou jako „Dohoda o užívání bytu“, že originál listiny tuto smlouvu obsahující (dále „předmětná listina“ nebo „listina“ a „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), je opatřen datem 1. 11. 1999 a podpisy správce konkurzní podstaty a žalované. Soudy neshledaly opodstatněnou námitku žalobce, že listina byla žalovanou podepsána až dodatečně (v průběhu soudního řízení v dané věci) a neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem k objasnění časového období, kdy byla listina opatřena podpisem žalované, neboť jak konstatoval odvolací soud, bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že „k uzavření smlouvy muselo dojít v čase, který je z hlediska ustanovení §43b odst. 1 obč.zák. přiměřený“. Soudy neshledaly předmětnou smlouvu neplatnou podle §37 odst. 1 a §39 obč.zák., když dovodily, že byla uzavřena v písemné formě, že obsahuje všechny náležitosti stanovené v §686 odst. 1 obč.zák. (přesné a úplné označení bytu, včetně příslušenství, výši nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu) a že projev vůle účastníků v ní vyjádřený lze vyložit (§35 obč.zák.) tak, že směřoval k založení právního vztahu nájmu bytu (§685 odst. 1 obč.zák.), byť smluvní strany použily tiskopis „Dohody o užívání bytu“ (dále „tiskopis“), který již neodpovídal právní úpravě účinné v době uzavření smlouvy. Odvolací soud dovodil, že platnosti předmětné smlouvy není na překážku okolnost, že na tiskopise bylo ponecháno označení měny „(„Kčs“), která v době jejího uzavření již neexistovala, neboť mezi stranami bylo nepochybné, že výše nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu je vyjádřena v platné měně České republiky. Podle názoru odvolacího soudu se „lze použitím výkladového pravidla uvedeného v ustanovení §35 občanského zákoníku vypořádat i s tím, že smluvní strany ponechaly v tiskopisu bez úpravy ujednání o cenové regulaci nájemného a dalších úhrad (článek II. odstavec 2 tiskopisu)“, když navíc uvedené ujednání o způsobu výpočtu nájemného (dalších úhrad) není povinnou náležitostí nájemní smlouvy, obsahuje-li předmětná smlouva již přímo konkrétní výši nájemného (dalších úhrad). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že předmětnou smlouvu uzavřel se žalovanou subjekt, který v té době již nebyl oprávněn nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty, neboť i když je na tiskopise v kolonce „Správa domu“ připojeno razítko společnosti U. C., a.s. (úpadce), lze z celého obsahu smlouvy nepochybně ztotožnit subjekt vystupující na straně pronajímatele, jímž byl správce konkurzní podstaty JUDr. T. K., který byl ve smlouvě zmíněn (byť v předtisku začleněn do kolonky zástupce správce domu) a který také listinu vlastnoručně podepsal; jeho oprávnění k takovémuto úkonu pak vyplývalo ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění. Na základě toho odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku, když spolu s ním dovodil, že žalovaná nezasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce k předmětnému domu, neboť je nájemkyní bytu na základě smlouvy ze dne 1. 11. 1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem ohledně data podpisu žalované na listině a poukazuje na důležitost tohoto důkazu, jímž mohlo být potvrzeno (event. vyvráceno) tvrzení žalobce, že žalovaná listinu podepsala ve zcela nepřiměřené době (§43b odst. 1 písm. b/ obč.zák.) a že její nájemní vztah nemohl proto platně vzniknout. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že v rozporu se „stávající judikaturou (např. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR R 31/1997, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 Cmo 527/94, rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 5 Cm 51/94 - jedná se o rozsudky týkající se určitosti směnečné sumy, dle našeho /rozuměno dovolatelova/ názoru však použitelné i pro jakékoliv jiné právní vztahy) a kogentními ustanoveními hmotného práva (zk.č.40/1964 Sb., občanský zákoník)“ rozhodl o „právních otázkách působících absolutní neplatnost listiny nazvané Dohoda o užívání bytu“, na jejímž základě mělo žalované vzniknout právo nájmu předmětného bytu. Ve prospěch názoru, že označený právní úkon je absolutně neplatný, dovolatel argumentuje v prvé řadě tím, že „subjekt právního vztahu musí existovat a musí být konkretizován tak, aby byl nezaměnitelný s nějakou třetí osobou a musí mít způsobilost k právním úkonům §38 OZ v platném znění“; v této souvislosti poukazuje na to, že z listiny vyplývá, že na jedné straně vystupuje obchodní společnost U. C., a.s., zastoupená správcem konkurzní podstaty JUDr. T. K. a namítá, že tato společnost nebyla dne 1. 11. 1999 způsobilá k uzavření předmětné smlouvy, a že správce konkurzní podstaty musel jednat vlastním jménem a nikoliv v zastoupení úpadce. Důvodem neplatnosti je i neurčitost a nesrozumitelnost smlouvy, kterou dovolatel spatřuje jednak v tom, že odkazuje na ustanovení §155 OZ, jež v době jejího uzavření neexistovalo, jednak v ujednání obsaženém v odstavci 1, článku II, z něhož dle názoru dovolatele nelze ani po pečlivém výkladu dovodit výši dohodnutého nájemného a záloh na vodné a stočné (navíc sjednanou v neexistující měně); smlouva tak neobsahuje náležitost stanovenou v §686 odst. 1 obč.zák., což ji činí neplatnou. Za absolutně neplatný pro neurčitost, nesrozumitelnost a pro rozpor se zákonem označuje dovolatel odstavec 2 článku II. dohody, konkrétně jeho druhou a třetí větu: “Při změně cenových předpisů ……“ a „Změnu úhrady oznámí správa domu ……“. Dovolatel má za to, že označený článek „nesprávně přebírá režim tzv. regulovaného nájemného, který zavádí vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb…..“ a poukazuje na to, že na předmětnou nájemní smlouvu se podle §2 odst. 2 uvedeného předpisu regulace nájemného nevztahovala. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není v dané věci přípustné, neboť dovolatel neformuluje právní otázku, pro niž by mělo být napadené rozhodnutí právně významné, vyvracela dovolací námitky o existenci vady řízení a důvodech neplatnosti předmětné smlouvy a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem, tj. žalobu zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jak je však patrno z obsahu dovolání, jeho námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy jsou založeny na kritice skutkových zjištění (závěrů) o obsahu smlouvy (obsahu vůle účastníků v ní projevené), k nimž odvolací soud dospěl i za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč.zák.) daného právního úkonu. Dovolatel v podstatě předkládá jinou (vlastní) verzi výkladu obsahu smlouvy a z ní dovozuje právní závěr odlišný od toho, k němuž dospěl odvolací soud. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usoudit ani z námitky, že odvolací soud rozhodl v rozporu se „stávající judikaturou“; odkaz na dovolatelem uváděná rozhodnutí je v daných souvislostech nepřípadný, neboť závěry v nich vyjádřené se týkají náležitostí směnky, jakožto specifického (přísně formálního) právního úkonu.
Pokud pak dovolatel namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2004
Doc.JUDr.Věra Korecká, CSc. , v.r.
předsedkyně senátu