ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1284.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1284/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) P. K. a B) M. K. proti žalované J. V., o vyklizení družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 337/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č.j. 19 Co 230/99-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 1998, č.j. 7 C 337/97-42, uložil žalované vyklidit a vyklizený předat žalobcům spolu s klíči od bytu do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt č. 37, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 604 v P. – V., K. 7 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. 19 Co 230/99-52, rozsudek soudu první stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nájemcem předmětného bytu a členem bytového družstva SBD P., K. 28 (vlastníka domu, v němž se byt nachází – dále též „družstvo“) byl až do své smrti (22. 6. 1995) P. V., že dědičkou jeho členského podílu v družstvu a nájemkyní bytu se stala jeho dcera S. V., a že žalobci jsou nájemci předmětného bytu a členy družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 12. 11. 1997, uzavřené se jmenovanou, jakož i nájemní smlouvy uzavřené s družstvem téhož dne. Soudy obou stupňů dovodily, že žalované a P. V. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, neboť nikdy neuzavřeli manželství, a že žalovaná svoje právo v bytě bydlet odvozovala toliko od souhlasu jmenovaného. Na tomto jejím právním postavení nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že v dohodě o odevzdání a převzetí bytu uzavřené dne 9. 3. 1988 mezi družstvem a P. V. je obsažen záznam, že „v souladu s ust. §172 odst. 2, §145 odst. 1 a 3, §176 obč. zákoníku a čl. 45 stanov družstva vzniklo právo společného užívání bytu manžely“, a že „společným uživatelem je družka J. V.“. Podle názoru odvolacího soudu byla podle §172 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. omezena možnost vzniku práva společného užívání družstevního bytu toliko na manžele a toto právo nemohlo vzniknout mezi druhem a družkou; v této části byla proto dohoda absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku v tehdy platném znění). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt minimálně od smrti P. V. bez právního důvodu, a že žaloba je proto důvodná. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka vzniku práva nájmu žalované k předmětnému bytu není otázkou zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná s odkazem na §239 odst. 2 o.s.ř. dovolání; uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle „§241 odstavec 3 písmeno d) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a) a c), neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný byt získala spolu s P. V. (jako byt náhradní) v roce 1988, kdy žili jako druh a družka, a že z dohody o odevzdání a převzetí bytu „jednoznačně vyplývá, že družstvo i pronajímatel jednali s budoucími nájemci P. V. a J. V.“. Vyjadřuje názor, že „zápisem o odevzdání a převzetí družstevního bytu je dán právní důvod užívání předmětného bytu dovolatelkou“ a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí nesvědčí (minimálně od smrti P. V.) právní důvod užívání bytu. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „přičemž jde o otázku zásadního právního významu“. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť opomíjí námitku žalované, že výkon práva žalobců, které jim vzniklo na základě převodu práv a povinností k družstevnímu bytu, je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření zpochybnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) námitkou, že řízení není postiženo žádnou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., přisvědčili správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a ztotožnili se s jeho závěrem, že žalované a P. V. nevzniklo společné členství v družstvu; navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 5. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. lze podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou právnímu zástupci žalobců dne 5. 8. 1999 a právní zástupkyni žalované dne 9. 8. 1999 postupem podle §47 odst. 2 o.s.ř. (srov. doručenky na č.l. 66 verte spisu); posléze uvedeného dne tedy nabyl právní moci. Jak je patrno ze spisu (č.l. 42), byla na originálu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 1998, č.j. 7 C 337/97-42, vyznačena právní moc datem 10. 8. 1999. Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 4. 1998, sp.zn. III. ÚS 456/97, publikovaného pod č. 43 Svazku 10 Sbírky nálezů a rozhodnutí uvedeného soudu, verifikovaného stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp.zn. Pl. ÚS – st. 8/98, doložka právní moci není sice právní skutečností, která by zakládala nebo měnila vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti – nabytí právní moci, a jako takové jí svědčí presumpce správnosti. Bylo-li tedy dovolání žalované dáno k poštovní přepravě dne 10. 9. 1999 (srov. otisk podacího razítka na obálce na č.l. 59), jde o dovolání podané v zákonné jednoměsíční lhůtě, tedy včas.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení.
Dovolatelka sice obecně odkazuje na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237, nicméně ve skutečnosti netvrdí, že by řízení některou z vad vyjmenovaných v posléze citovaném ustanovení trpělo. Protože existence takovýchto vad se nepodává ani z obsahu spisu, nelze dovolání shledat z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.
V úvahu nepřichází ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud proti svému potvrzujícímu výroku nepřipustil dovolání.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovanou (dovolatelkou) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Vzhledem k uvedenému lze posouzení přípustnosti dovolání spojovat s otázkou, zda žalované - spolu s P. V. - vzniklo právo společného užívání předmětného družstevního bytu manžely na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 9. 3. 1998.
Podle ustanovení §172 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“), které je nutno při posouzení shora označené otázky aplikovat (srov. §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992), mohlo u družstevního bytu vzniknout právo společného užívání jen mezi manžely.
Výklad uvedeného kogentního, jednoznačně znějícího ustanovení byl v soudní praxi (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, pod pořadovým číslem 46; Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 626) ustálen v tom smyslu, že vznik společného nájmu družstevního bytu u jiných osob než manželů, byl vyloučen. K uvedenému názoru se hlásí i soudní praxe (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, pod pořadovým číslem 35) za účinnosti ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, jež je obsahově shodné s ustanovením §172 odst. 2 obč. zák. před novelou.
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud – za situace, kdy v řízení bylo nesporným, že žalovaná a P. V. nikdy neuzavřeli manželství – k závěru, že žalované (a jmenovanému) nevzniklo právo společného užívání předmětného družstevního bytu, odpovídá jeho právní posouzení konstantní judikatuře vyšších soudů. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud dovodil, že ke vzniku takovéhoto práva nemohlo dojít ani na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 9. 3. 1988, neboť tomu bránilo již citované kogentní ustanovení §179 odst. 2 obč. zák. před novelou.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovanou v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšným žalobcům vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. – dále jen „vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 10. 9. 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč za každého ze žalobců, snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více osob, tj. 2x400,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za každý z těchto úkonů v částce 75,- Kč, tj. 2x75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu