ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1336.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1336/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. R., zastoupenému advokátkou, o zpřístupnění a umožnění užívat byt, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 13 C 214/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2003, č.j. 42 Co 117/2003-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7.1.2003, č.j. 13 C 214/2000-117 (poté, co jeho zamítavé rozsudky ze dne 29.5.2001, č.j. 13 C 214/2000-44, a ze dne 30.4.2002, č.j. 13 C 214/2000-83, byly k odvolání žalobce zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2001, č.j. 42 Co 834/2001-62 a ze dne 11.7.2002, č.j. 42 Co 449/2002-90, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu, aby „žalovaný byl povinen zpřístupnit a umožnit žalobci řádně užívat byt v I. poschodí objektu bydlení č.p. 586 na pozemku p.č. 1128, skládající se z jednoho pokoje, který se nachází po pravé straně schodiště, z kuchyně, která se nachází přímo proti schodišti a sociálního příslušenství, to je WC, koupelna a spíž a umožnit žalobci užívat verandu, halu, chodbu a schodiště k předmětnému bytu a umožnit žalobci přístup do předmětného bytu přes pozemek p.č. 1129 zahradu“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31.3.2003, č.j. 42 Co 117/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem domu označeného ve výroku rozsudku (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), v němž se nachází ve výroku taktéž specifikovaný byt, jehož užívání se žalobce domáhá (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), že žalovaný předmětný dům postavil za pomoci žalobce, že mezi účastníky byla v roce 1974 uzavřena ústní dohoda, podle níž žalovaný umožnil žalobci v předmětném bytě bydlet za pomoc při stavbě domu, že této dohodě nepředcházelo rozhodnutí příslušného národního výboru o přidělení bytu či obytné místnosti v domě žalobci, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29.4.1981, č.j. 6 C 72/81-12, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (v označené věci žalobce) domáhal vyklizení žalobce (v označené věci žalovaného) z bytu, a že žalobce v bytě bydlel od roku 1974 do 18.10.2000, kdy ho žalovaný odmítl do předmětného domu vpustit.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobce neprokázal existenci právního vztahu mezi účastníky, z něhož by vyplývalo oprávnění žalobce užívat předmětný byt. Dovodil, že takovýto právní vztah nemohl být bez dalšího založen dohodou o občanské výpomoci, kdy by odměna žalobce za práci vykonanou při stavbě domu spočívala v právu byt užívat (§385 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 – dále jen „občanský zákoník“), neboť ke vzniku užívacího práva byla nutná další smlouva, v dané věci dohoda o přenechání bytu v rodinném domku podle §390 občanského zákoníku, pro jejíž vznik však nebyly splněny podmínky (existence rozhodnutí o přidělení bytu příslušným místním národním výborem). Odvolací soud dospěl dále k závěru, že dohoda mezi účastníky má „nesporné znaky“ dohody o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 a násl. občanského zákoníku, a že tudíž není namístě dovozovat, že šlo o tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 občanského zákoníku. Vycházeje z názoru, že charakteristickým znakem dohody podle §397 občanského zákoníku byla dočasnost, a že doba užívání musela být dohodnuta buď přímo nebo nepřímo (dosažením účelu dohodou sledovaného, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), odvolací soud dovodil, že dohoda účastníků tomuto požadavku nevyhovuje, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by obsahovala „přesné a určité“ ujednání o době, po níž by měl žalobce v bytě bydlet; o tom, že přesné vymezení této doby dohodnuto nebylo, svědčí i to, že se účastníci nemohou ani v současnosti shodnout, zda doba, po kterou žalovaný umožnil žalobci v bytě bydlet, již uplynula či nikoli (žalobce dokonce v řízení tvrdil, že užívání bytu bylo časově neomezené). Odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl právní důvod k užívání předmětného bytu, že v něm bydlel toliko na základě souhlasu žalovaného, a nemůže se proto úspěšně domáhat zpřístupnění bytu a umožnění jeho užívání. Odvolací soud neshledal, že by jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť umožnil žalobci v bytě bydlet po dobu více jak 25 let a žalobce v průběhu řízení v dané věci odmítl dva srovnatelné byty, které mu nabídl Městský úřad ve F. Ve vztahu k rozsudku, vydanému v roce 1981, jímž byla zamítnuta žaloba na vyklizení žalobce (v této věci žalovaného) z předmětného bytu, odvolací soud uvedl, že pro účastníky je závazný toliko výrok tohoto rozsudku (§159 odst. 3 o.s.ř.), a proto jeho odůvodnění nemá pro posouzení této věci žádný právní význam.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že je podává „dle §237 odst. 1 písm. b) a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, a že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má zato, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že žalobce může za vykonané práce na nemovitostech žalovaného v těchto nemovitostech bydlet a užívat je až do doby vyčerpání vykonaných prací, a že tato dohoda v průběhu celého řízení nebyla zpochybněna. Dovozuje, že dohoda účastníků naplňovala znaky občanské výpomoci, a v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že nepřipustil důkaz znaleckým posudkem, kterým chtěl žalobce prokázat, zda již má „v nemovitosti odbydleno“ či nikoliv. Dovolatel dále uvádí, že pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že nelze použít ustanovení o občanské výpomoci, měl by dohodu účastníků podřadit pod „§51 OZ“, a to s ohledem na skutečnost, že byla uzavřena a několik desítek let dodržována. V neposlední řadě by podle názoru dovolatele „event. mohlo být aplikováno ust. §3 OZ – rozpor s dobrými mravy“; v této souvislosti poukazuje na to, že postavil žalovanému téměř celou nemovitost, nepřevzal finanční plnění a bylo mu umožněno v nemovitosti bydlet, zatímco napadenými rozsudky se stává „osobou bez bydlení a bez domova“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání ze dne 25.8.2003, doručeném Nejvyššímu soudu dne 26.8.2003, žalobce (nezastoupen advokátem) doplňuje své dovolání o námitku, že odvolací soud nepostupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a že nevzal v úvahu, že projednání dané věci bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, když v téže věci a mezi týmiž účastníky bylo již rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.5.1981, č.j. 6 C 72/81-12.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zpochybnil námitku dovolatele, že právní vztah mezi účastníky lze podřadit ustanovením občanského zákoníku o občanské výpomoci, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (na něž odkazuje dovolatel) přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svých předchozích dvou rozsudcích, tj. žalobu zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel v dovolání výslovně neformuluje právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, jeho námitka nesprávného právního posouzení věci (námitka, že dohoda mezi účastníky naplňovala znaky občanské výpomoci, resp. že měla charakter tzv. nepojmenované smlouvy) vychází z jím tvrzeného obsahu ujednání účastníků; jde tedy v podstatě o námitku mířící proti skutkovým zjištěním (skutkovým závěrům) odvolacího soudu o tom, co bylo obsahem dohody, o níž žalobce opírá svůj právní důvod užívání předmětného bytu. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice zpochybnit námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování §241a odst. 3 o.s.ř.), avšak toliko tehdy, je-li již dovolání jinak – podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu
§238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. – přípustné). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel – oproti skutkovým závěrům odvolacího soudu, který dovodil, že dohoda účastníků neobsahovala ujednání o době, po níž může žalobce v bytě bydlet – předkládá vlastní verzi obsahu dohody (uvádí, že účastníci se dohodli na tom, že žalobce může v bytě bydlet do „doby vyčerpání hodnoty vykonaných prací“), a zpochybňuje tak správnost (úplnost) skutkových zjištění odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze spojovat ani s otázkou, zda v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Dovodil-li odvolací soud, že žalobci nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu, a že žaloba není proto opodstatněná, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda jednání žalovaného je (případně) v rozporu s dobrými mravy; ostatně na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Pokud pak dovolatel v podání ze dne 25.8.2003 namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., a že projednání dané věci bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, nemohl dovolací soud k těmto námitkám při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnout, neboť uvedené podání nebylo učiněno za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), navíc byly vzneseny až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 větu první o.s.ř.). Pro úplnost však lze dodat, že k namítaným vadám soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), avšak toliko tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné; samy o sobě však tyto vady,
i kdyby byly zjištěny, přípustnost dovolání nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným, a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který procesně zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu