ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1358.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1358/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. Ř., proti žalované L. Ř., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 8 C 201/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002, č.j. 11 Co 390/2002-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002, č.j. 11 Co 390/2002-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č.j. 8 C 201/2001-46, uložil žalované vyklidit „byt č. 650/2 o velikosti 2+kk s příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží objektu č.p. 650 k.ú. H., obec hl. m. P., vše na adrese P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do tří dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č.j. 11 Co 390/2002-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované vázal na zajištění náhradního ubytování, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci byl předmětný byt přidělen rozhodnutím představenstva SBD S. ze dne 15. 9. 1983, že dne 27. 9. 1983 žalobce uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že dne 26. 7. 1985 uzavřeli účastníci manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 18. 8. 2000, a že posléze žalobce získal smlouvou o převodu vlastnictví bytu uzavřenou s družstvem k předmětnému bytu vlastnické právo. Na základě toho soud prvního stupně věc posoudil podle §704, §705 odst. 2 věty první obč.zák. a dospěl k závěru, že účastníkům vzniklo uzavřením manželství k předmětnému bytu právo společného nájmu, které zaniklo rozvodem jejich manželství, a právo užívat byt zůstalo žalobci, který nabyl právo nájmu před uzavřením manželství se žalovanou. Dovodil, že povinnost žalované k vyklizení bytu se řídí ustanovením §712 odst. 3 obč. zák., podle kterého v případech podle §705 věty první stačí rozvedenému manželovi, který je povinen byt vyklidit, poskytnout náhradní ubytování; soud však může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt. Na základě zjištění, že jejich soužití je konfliktní a má negativní vliv na psychický stav žalované, která je v bytě trvale hlášena od roku 1985, nemá jinou možnost bydlení a finančně se podílela na zhodnocení bytu (když za souhlasu družstva a stavebního úřadu účastníci připojili ke stávajícímu bytu další místnost), soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že „skutečnosti, jimž soud I. stupně zdůvodnil výjimečné přiznání náhrady ve formě náhradního bytu, nelze hodnotit jako důvody zvláštního zřetele hodné“. To, že žalovaná zde bydlí od r. 1985 (uvedl odvolací soud) a že jinou možnost bydlení nemá, zakládá její nárok na zajištění bytové náhrady a není tedy ničím mimořádným. Podle názoru odvolacího soudu ani její podíl na rozšíření původního bytu, jež činí asi 5.000,-Kč, nelze hodnotit „nijak výrazně“; naopak do popředí vystupují okolnosti na straně žalobce – jeho bezvýhradná zásluha o získání předmětného bytu a skutečnost, že mu byla pro dobu po rozvodu svěřena do výchovy nezletilá dcera účastníků, která je nyní patnáctiletá a její bytová potřeba zde musí být rovněž zajištěna. O to problematičtější (pokračoval odvolací soud) by bylo pro žalobce, aby žalované obstaral bytovou náhradu ve formě náhradního bytu; proti tomu hovoří jeho zásluha o získání společného bytu a „jeho současné nelehké rodinné poměry“; žalované však nic nebrání, aby získala požadovanou bytovou náhradu prostřednictvím obce.
Rozsudek odvolacího soudu (v jeho měnícím výroku) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatněný dovolací důvod nepodřadila žádnému ze zákonných ustanovení, přicházejících v úvahu. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhradního bytu a poukazuje na to, že soud prvního stupně vzal v úvahu „všechny shromážděné důkazy, a to zejména zdravotní stav žalované, délku trvání manželství a skutečnost, že za trvání manželství došlo k rozšíření bytu“. Uvádí, že odvolací soud pochybil i při hodnocení podílu žalované na zhodnocení bytu, … „uvěřil nepodloženému tvrzení žalobce, že připojení místnosti si vyžádalo náklady ve výši 10.000,-Kč, a že tedy na žalovanou připadá nepatrná hodnota ve výši 5.000,-Kč“. Toto stanovisko je dle názoru dovolatelky „ve zřejmém rozporu s ustálenou judikaturou, kdy se takovéto hodnocení bytu či nemovitosti posuzuje podle ceny obvyklé…“. Navíc se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „do důsledků nezabýval důvody, které vedly soud prvního stupně k vydání rozsudku, kterým vázal povinnost k vyklizení na poskytnutí náhradního bytu a spokojil se s konstatováním, že neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro použití výjimky ve smyslu §712 odst. 3 obč. zák.“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, poukázal na to, že žalovaná se v předmětném bytě „zdržuje pouze sporadicky“ a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, kterým byla žalované stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí.
Podle ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci je nutno nárok žalované na bytovou náhradu posoudit podle ustanovení §712 odst. 3 (míněno zřejmě věty první) obč.zák., a dovolací soud proto z tohoto závěru vychází.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty první před středníkem obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanoví jako primární formu bytové náhrady náhradní ubytování. Podle §712 odst. 3 věty první za středníkem obč.zák., jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně vyšší formu bytové náhrady – náhradní byt. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné (neúplné) vymezení okolností významných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady; její námitky jsou tudíž ve smyslu výše uvedeného kritikou právního posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání bytové náhrady pro žalovanou ve smyslu §712 odst. 3 věty první obč.zák. zohlednil charakter stávajícího soužití účastníků, jeho důsledky na zdravotní stav žalované, délku manželství účastníků, okolnost, že se žalovaná podílela na zhodnocení bytu, jakož i okolnost, že nemá jinou možnost bydlení. Naproti tomu odvolací soud nepovažoval posléze uvedenou okolnost ani délku soužití účastníků z hlediska uvedeného ustanovení za významnou. I když odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že okolnost, že žalovaná nemá jiný právní důvod bydlení „zakládá její nárok na bytovou náhradu“ (tj. že by jí v opačném případě mohlo být toto její právo odepřeno za použití §3 odst. 1 obč.zák.), nelze se ztotožnit s jeho hodnocením významu dalšího hlediska. Je totiž nepochybně rozdíl mezi situací, kdy společný nájem družstevního bytu manžely (při neexistenci jejich společného členství v družstvu) existoval krátkodobě, a situací, kdy manželství, od jehož existence se toto právo odvozovalo, trvalo řadu let jako tomu bylo v souzené věci (kdy manželství účastníků bylo uzavřeno v roce 1985 a pravomocně bylo rozvedeno v roce 2000). Podle názoru dovolacího soudu lze délku manželství společných nájemců družstevního bytu (v případech podle §705 odst. 2 věty první obč.zák.) považovat za jednu z okolností významných pro posouzení formy bytové náhrady ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty první obč.zák., a to i s přihlédnutím k ochraně oprávněných zájmů toho z rozvedených manželů, který je povinen po rozvodu (dlouhotrvajícího) manželství byt vyklidit (a který ostatně nemohl právní režim užívání takovéhoto bytu ovlivnit).
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, ani pokud považoval za jednu z rozhodujících okolností pro rozhodnutí o bytové náhradě ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty první za středníkem o.s.ř. zásluhy žalobce o získání předmětného bytu. Okolnost, že žalovaný získal předmětný byt před uzavřením manželství, byla významná již z hlediska zániku práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (srov. §705 odst. 2 věta první obč.zák.), a nelze ji (bez dalšího) klást k tíži žalované při posuzování jejího nároku na bytovou náhradu. V neprospěch žalované pak také lze stěží hodnotit její snahu o řešení bytové situace (obou) účastníků prostřednictvím žádosti o přidělení bytu; rovněž tak nelze v její neprospěch zvažovat případné problémy žalobce s obstaráním náhradního bytu, může-li (stejně tak jako žalovaná) požádat o zajištění bytové náhrady obec (srov. §1 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně při hodnocení existence důvodů zvláštního zřetele hodných (§712 odst. 3 věta první za středníkem o.s.ř.) přihlédl též ke zdravotnímu stavu žalované. Odvolací soud však uvedenou okolnost při právním posouzení věci nevzal v úvahu, ačkoliv byla v řízení tvrzena a byl o ní proveden důkaz (viz lékařská zpráva na č.l. 33, protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 6. 2002 – č.l. 44).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d, odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu