ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1407.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1407/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované I. M., zastoupené obecnou zmocněnkyní, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 62/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2003, č. j. 25 Co 484/2002-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 8 C 62/2001-73, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 3 ve II. podlaží domu čp. 1424 v H., B. ulici, o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j. 25 Co 484/2002-102, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, rozhodl, že nájemkyní bytu bude jako členka družstva žalovaná, žalobci uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, neboť toto právo trvá (nemohlo podle názoru soudů obou stupňů zaniknout trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem) a účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák.). Při rozhodování, kdo z dosavadních společných nájemců bude (výlučným) nájemcem bytu jako člen družstva (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.), soud prvního stupně dovodil, že žalované prospívá zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§705 odst. 3 obč. zák.) svěřených pro dobu po rozvodu manželství do její výchovy a dále hledisko zásluh na udržení bytu po rozvodu manželství. Za hledisko prospívající žalobci považoval hledisko zásluh na získání bytu, neboť účastníci předmětný byt získali převodem od jeho rodičů. Toto hledisko vyhodnotil jako hledisko rozhodující se zdůvodněním, že „bez angažovanosti rodičů žalobce by účastníci předmětný byt nezískali“, a proto rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalobce. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že zatímco žalovanému jednoznačně svědčí hledisko v zákoně výslovně neuvedené (hledisko zásluh na získání bytu), prospívá žalované vedle zákonného hlediska zájmů nezletilých dětí (tj. zájmu nezletilých dětí na zajištění stabilního bytového prostředí) rovněž hledisko zásluh na udržení bytu, resp. péče o byt, jak to vyjádřil odvolací soud (neboť žalobce minimálně po určitou dobu ani částečně neplnil povinnost platit nájemné). Odvolací soud připustil, že hlediska v zákoně neuvedená mohou za určitých okolností převážit nad hledisky v zákoně výslovně uvedenými. Stojí-li však, jako v daném případě, proti sobě hledisko zákonodárcem výslovně zmíněné a hledisko výslovně neuvedené, je podle odvolacího soudu zapotřebí upřednostnit hledisko zákonné, v projednávané věci navíc umocněné dalším hlediskem v zákoně výslovně neuvedeným. Protože podle názoru odvolacího soudu výše zmíněná hlediska prospívající žalované převážila hledisko zásluh na získání bytu svědčící žalobci, odvolací soud rozhodl, že nájemkyní bytu bude dále jako členka družstva žalovaná. Vyklizení žalobce z bytu pak ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jde-li o uplatněné dovolací důvody, odkázal výslovně pouze na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), avšak současně uvedl, že odvolací soud „nevzal v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti zjištěné v důkazním řízení před soudem prvoinstančním, a tak v konečném důsledku takový postup odvolacího soudu vedl k rozhodnutí opírajícímu se o nesprávné právní posouzení“. V dovolání především zpochybnil správnost skutkového stavu, z něhož odvolací soud vyšel při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva nájemcem bytu. Zde namítl, že skutečným důvodem rozvratu manželství účastníků bylo navázání známosti žalované s jiným mužem. Tvrzením, že na úhradu nákladů spojených s užíváním bytu pravidelně měsíčně přispívá alikvotní částkou, konkrétně 560,- Kč, zpochybnil rovněž správnost skutkového zjištění, že po určitou dobu ani částečně neplnil povinnost platit nájemné. V rámci výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítl, že při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva nájemcem bytu, se odvolací soud zabýval pouze hlediskem zájmů nezletilých dětí a ostatní hlediska ve skutečnosti pominul. Navíc má zato, že pod hlediskem zájmů nezletilých dětí se v daném případě ve skutečnosti skrývá zájem přítele žalované na bydlení v předmětném bytě spolu s žalovanou; uvedené hledisko je podle jeho názoru oslabeno i snahou žalované vyvolat u nezletilých dětí negativní vztah k otci. Podle žalobce odvolací soud v tomto ohledu také opomenul, že v souladu s předchozí dohodou účastníků podnikal konkrétní kroky k získání jiného bytu. Uvedl, že v jeho prospěch – vzhledem k výše uvedenému – vyznívá také hledisko podílu na rozvratu manželství. Nakonec poukázal na změny ve stanoviscích žalované (nejprve tvrdila nepříznivý vliv případného stěhování na děti, poté namítla, že žalobce trvale opustil společnou domácnost, a až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla další – nové – skutečností) a pokračoval, že šlo o takové nové skutečnosti, které – vzhledem k ustanovení §205a o.s.ř. – nemohly být odvolacím důvodem. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání obsáhle zabývala skutkovým stavem věci a zdůraznila význam zákonného hlediska zájmů nezletilých dětí při rozhodování, který z rozvedených manželů bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Z obsahu vyjádření vyplývá návrh, aby dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o určení výlučného nájemce předmětného bytu a výrok o vyklizovací povinnosti podmíněné zajištěním bytové náhrady. Přípustnost dovolání proti těmto měnícím výrokům vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující. Ve vztahu k uvedenému potvrzujícímu výroku není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit, neboť proti tomuto výroku dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání – evidentně nebrojí. V uvedených souvislostech se pak uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnících výrocích o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil námitkou týkající se změn ve stanoviscích žalované, byť výslovně na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. neodkázal.
Dovolací soud konstatuje, že z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jsou relevantní pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, nebyla hlediska prospívající tomu kterému z účastníků nijak závislá na případných změnách ve stanoviscích žalované, nelze podle názoru dovolacího soudu pokládat výtku žalobce za vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadeným výrokům dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel mimo jiné ze skutkového zjištění, že příčinou rozvratu manželství účastníků byla rozdílnost v osobnostním založení obou účastníků a v jejich názorech na způsob uspořádání společného soužití; mimomanželské známosti, které navázali oba účastníci, nebyly prvotní příčinou rozvratu manželství. Vzal tedy za zjištěno, že na rozvratu manželství se účastníci podíleli prakticky stejnou měrou. Proto hledisko příčin rozvratu manželství nevyhodnotil jako hledisko prospívající tomu kterému z účastníků. Zbývá připomenout, že uvedené skutkové zjištění vyplynulo z rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno (z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze den 20. října 2000, č. j. 7 C 263/99-15). Okolnost, že žalobce minimálně po určitou dobu ani částečně neplnil povinnost platit nájemné, pak vyplynula z účastnické výpovědi žalované (správnost této části výpovědi žalované žalobce v nalézacím řízení ani nezpochybnil). Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud vzal v tomto ohledu v úvahu skutečností, které z provedených důkazů vyplynuly a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda tzv. další hlediska (tj. jiná než výslovně uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.) mohou převážit nad hledisky zákonnými i v případě, mají-li rozvedení manželé nezletilé děti. Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda hlediska prospívající žalované převážila nad hledisky svědčícími žalobci.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.
Soudní praxe je jednotná v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Dovolací soud je zajedno s odvolacím soudem i v názoru, že při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, převážila hlediska prospívající žalované nad hledisky svědčícími žalobci. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalované především zákonné hledisko zájmů nezletilých dětí. K dovolacím námitkám žalobce lze dodat, že byly-li nezletilé děti svěřeny pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalované, jednoznačně jí svědčí – z důvodů podrobně rozvedených v napadeném rozsudku, na něž jako na správné dovolací soud pro stručnost odkazuje – zákonné hledisko zájmů nezletilých dětí; na tom nemohou nic změnit ani ničím nepodložené úvahy žalobce obsažené v dovolání. Jako hledisko prospívající žalované odvolací soud dále vyhodnotil hledisko plnění povinností vyplývajících z nájmu bytu (hledisko zásluh na udržení bytu, resp. péče o byt). Neopomenul však ani hledisko zásluh na získání bytu, jak se žalobce – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domnívá. Toto hledisko totiž vzal v úvahu – vyhodnotil je jako jediné hledisko prospívající právě žalobci. Větší význam však odvolací soud přiznal hlediskům prospívajícím žalované (zejména zákonnému hledisku zájmů nezletilých dětí), a poté rovněž správně dovodil, že hlediska prospívající žalované převážila nad hlediskem zásluh na získání bytu, tj. jediným hlediskem svědčícím žalobci. Zbývá dodat, že hledisko podílu na rozvratu manželství neprospívá – vzhledem k výše uvedenému – žádnému z účastníků a to, že žalobce podnikal konkrétní kroky k získání jiného bytu, nelze – s ohledem na ustálenou soudní praxi – pokládat za relevantní hledisko. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak není naplněn.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobce s vázaností na zajištění náhradního bytu se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání (proti měnícím výrokům napadeného rozsudku) zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu