ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1429.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1429/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. P. a 2) K. P., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 51/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2002, č. j. 20 Co 51/2002-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 2001, č. j. 9 C 51/2001-11, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 2.1 v I. podlaží domu č. p. 63 v T., sestávajícího z 1 pokoje a kuchyně s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 20 Co 51/2002-34, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů především dovodily, že v důsledku nezaplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanými po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). O bytové náhradě pro žalované (v podobě přístřeší) rozhodly podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. Zde dovodily, že ačkoliv žalovaní byli poučeni (ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro závěr o naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu, žádné relevantní okolnosti v tomto ohledu netvrdili (navíc se bez omluvy ani nedostavili k jednání u soudu prvního stupně dne 13. dubna 2001). Odvolací soud nadto rovněž dovodil, že za důvody zvláštního zřetele hodné (pro přisouzení náhradního ubytování či náhradního bytu podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) nelze pokládat nepříznivé sociální a finanční poměry žalovaných, a to proto, že s placením nájemného měli žalovaní problémy již od vzniku nájemního poměru, a pokračoval, že žalovaným jako osobám s dlouhodobými nepříznivými poměry by se jen stěží zajišťoval náhradní byt či náhradní ubytování s nižším nájemným než je nájemné za předmětný byt o velikosti 1+1, II. kategorie.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřují proti výroku, jímž byla jejich vyklizovací povinnost z bytu vázána na poskytnutí přístřeší. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu pokládají otázku, zda při rozhodování o bytové náhradě podle §712 odst. 5 obč. zák. je soud – vzhledem k ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. – povinen „sám zkoumat a provést potřebné důkazy k prokázání existence důvodů hodných zvláštního zřetele, aniž by ten, kdo se přiznání bytové náhrady domáhá, tvrdil okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci těchto důvodů, nebo případně také tehdy, jestliže tento účastník tyto okolnosti sice tvrdí, ale důkazy k jejich prokázání nenabídne“. Uvedli, že ačkoliv v řízení tvrdili, že vychovávají dvě nezletilé děti, že první žalovaný byl v rozhodné době nezaměstnaný a druhá žalovaná byla na mateřské dovolené, že museli uhradit dluh za elektřinu a proto nájemné neplatili, neprovedly soudy důkazy, jimiž by se prokázala pravdivost těchto tvrzení; současně namítli, že soudy se nezabývaly ani příčinami této tíživé situace a nezvážily ani vliv jejich vystěhování (v podstatě na ulici) na nezletilé děti. Soudům vytkli rovněž absenci poučení podle §30 odst. 1 o.s.ř. a namítli, že ustanovený zástupce, nejlépe z řad advokátů, mohl v soudním řízení účinněji prosazovat jejich práva. Pochybení spatřují i v tom, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní v jejich nepřítomnosti, byť jde o věc, kde musí být druhá strana vyslechnuta, a to i za cenu jejího předvedení podle §52 o.s.ř. Závěrem zdůraznili, že právo na bydlení je jedním ze základních lidských práv, které vyplývá i z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána; proto by měl stát uvedené právo chránit i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a to rovněž využíváním ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. a §30 o.s.ř. ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu (soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 ve spojení s §241b odst. 3 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je zařazeno mezi řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., tj. řízení, v nichž je soud povinen provést i jiné důkazy (potřebné ke zjištění skutkového stavu) než byly účastníky navrhovány. Pokud však soud naznačeným způsobem nepostupuje, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. O stejnou vadu by mohlo jít i v případě absence poučení žalovaných ve smyslu §30 o.s.ř. Uvedená vada však přípustnost dovolání nezakládá (srov. výklad uvedený na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Dovolacím tvrzením, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní v jejich nepřítomnosti, byť jde o věc, kde musí být druhá strana vyslechnuta, a to i za cenu jejího předvedení podle §52 o.s.ř., žalovaní ve skutečnosti namítli, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu (odvolacího soudu, který pochybení soudu prvního stupně nenapravil) odňata možnost jednat před soudem; uplatnili tak existenci vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. Ani tato vada – vzhledem k výkladu shora – přípustnost dovolání nezakládá a lze ji (stejně jako vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání.
Ustálená soudní praxe dovodila, že pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), tedy bytové náhrady ve formě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., je zapotřebí splnění dvou předpokladů normovaných citovaným ustanovením. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a dále z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, a z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000, a sdílí jej i v projednávané věci.
Při posuzování naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že žalovaní jsou osobami s dlouhodobě nepříznivými sociálními a finančními poměry a že s placením nájemného měli problémy již od vzniku nájemního poměru v září 1999, a dále ze skutkového závěru, že žalovaným jako nájemcům bytu 1+1, II. kategorie by se s ohledem na jejich dlouhodobé nepříznivé poměry jen stěží zajišťoval náhradní byt či náhradní ubytování s nižším nájemným než je nájemné za předmětný byt. Jestliže na tomto skutkovém základě dovodil, že není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., a uzavřel, že za této situace nelze žalovaným přisoudit vyšší formu bytové náhrady podle citovaného ustanovení a že proto jim přísluší toliko přístřeší (ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák.), neodchýlil se od standardního názoru zastávaného soudní praxí.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu