ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1471.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1471/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I – K., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované M. P., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost žalované k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 581/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. dubna 2003, č. j. 7 Co 605/2003-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 5 C 581/2002-62, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalované k vyklizení „bytu v prvním poschodí domu čp. 91/I v T., o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, uložená jí rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. března 1993, č. j. 5 C 1152/92-16 (správně 5 C 1152/92-16), není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a že žalovaná je povinna byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 7 Co 605/2003-79, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. března 1993, č. j. 5 C 1152/92-16, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu žalované z důvodu podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. a že v návaznosti na to jí byla stanovena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistily, že po vydání citovaného rozhodnutí se žalovaná stala vlastníkem nemovitosti v Údraži čp. 18 (dále jen „nemovitost v Ú.“), že nemovitost v Ú. je vzdálena několik kilometrů od T. a že její právně technický stav je podle rozhodnutí příslušného orgánu takový, že není způsobilá k trvalému celoročnímu bydlení. Nakonec vzaly rovněž za zjištěno, že dne 19. dubna 1997 se žalovaná provdala za občana České republiky trvale žijícího ve Spolkové republice Německo, že manžel žalované je v invalidním důchodu, že v poslední době o něj žalovaná v důsledku jeho zdravotních potíží pečuje a v souvislosti s tím se často zdržuje v Německu, že oba mají v úmyslu žít v T. a že tento úmysl dosud neuskutečnili právě pro nepříznivý zdravotní stav manžela žalované. Dovodily, že byl-li žalované nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jí byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodily, že časté pobyty žalované v Německu, související s její péčí o nemocného manžela, nelze pokládat za důvod, pro který by vázanost vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu byla v rozporu s dobrými mravy. Má-li žalovaná předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, tj. bytu, který bude ve stejné obci (v T.) a bude zásadně rovnocenný tomu, který má vyklidit, nelze podle soudů obou stupňů za takový byt pokládat nemovitost v Ú. Následně uzavřely, že ze zjištěného skutkového stavu nelze na zmíněnou změnu poměrů usoudit, a proto žalobu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudům vytkla, že přisvědčily tvrzení žalované, že nemovitost v Ú. není schopna plnit funkci bydlení, neboť je určena k rekreačním účelům. Namítla, že ze žádného důkazu nevyplynulo, že nemovitost v Ú. jako objekt k rekreaci není schopna plnit funkci náhradního bytu a že je vyloučeno její využití k bydlení. Lze-li podle předpisů veřejného práva pokládat za objekt k bydlení stavbu, která svým provedením a stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na trvalé bydlení, pak je podle dovolatelky zapotřebí vykládat uvedený pojem objektivně a dovodit, že stavba neztrácí povahu objektu k bydlení ani tehdy, jestliže byla po určitou dobu užívána třeba k rekreačním účelům. Z toho dovolatelka dovozuje, že nemovitost v Ú. je způsobilá upokojit bytovou potřebu žalované. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalobkyně netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu