ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1473.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1473/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 25 C 349/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2003, č.j. 54 Co 377/2002-8, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 10. 2002, č.j. 25 C 349/2002-3, zamítl návrh žalovaného na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp.zn. 25 C 326/2000 a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2001, č.j. 25 C 326/2000-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, č.j. 54 Co 18/2002-58, bylo žalovanému uloženo vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt v domě č.p. 794, E. 2 v P., ve 4. podlaží, IV. kategorie o velikosti 1+1 se společným WC. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v řízení o obnově dospěl k závěru, že žalovaným navrhovaný důkaz (výslech svědka P. M.) není důkazem novým ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť žalovanému musel být tento důkaz znám již v době původního řízení před soudem prvního stupně (nenavrhl jeho provedení proto, že neznal adresu svědka) a ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu v původním řízení. Žalobce tudíž o existenci uvedeného důkazu věděl a nesplnil svoji důkazní povinnost před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že nejde ani o důkaz uvedený v §228 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť uvedené ustanovení má na mysli situaci, kdy účastník řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.), avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (například označený svědek byl neznámého pobytu). Neoznačil-li však účastník takový důkaz již v původním řízení, nemůže se provedení tohoto důkazu domáhat žalobou na obnovu řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 7. 2. 2003, č.j. 54 Co 377/2002-8, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z pohledu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jsou skutečnosti a důkazy nové pouze tehdy, jestliže je účastník řízení, přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly, nemohl bez své viny (tzn. proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesních hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít. Ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o.s.ř. má na mysli výlučně situaci, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.), avšak jím navržený důkaz nemohl být v původním řízení proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (např. označený svědek byl neznámého pobytu či došlo ke ztrátě označené listiny atd.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř., neboť důvod obnovy uplatňovaný žalovaným spočíval v navržení důkazu výslechem svědka, jehož úplnou identifikaci byl schopen uvést až po pravomocném skončení původního řízení, přičemž v průběhu tohoto řízení (ať již prvostupňového nebo odvolacího za podmínek předpokládaných v ustanovení §205a a §211 o.s.ř.) žalovaný řádně nesplnil svoji povinnost označit důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.), když tento důkaz nenavrhl, ač o něm prokazatelně věděl. K odvolací námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že předpokladem pro úspěšné uplatnění žaloby na obnovu řízení je situace, kdy účastník v předchozím řízení řádně splnil svoji povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.), avšak jím navržený důkaz nemohl být v témže řízení proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy (např. neznámý pobyt navrženého svědka), nikoliv situace, kdy důkaz v předchozím řízení účastník nenavrhl a ani nebyl schopen navrhnout, neboť nemohl identifikovat svědka uvedením jeho jména, příjmení a bydliště (jak se nesprávně domnívá žalovaný).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost blíže neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. a namítá, že „nepřípustně rozšiřuje povinnost žalovaného jako účastníka řízení označit důkazy pro svá tvrzení podle ust. §120 odst. 1 o.s.ř., tj. identifikovat navrhované důkazní prostředky natolik určitě, aby důkazy v řízení vůbec mohly být provedeny, na povinnost účastníka uvést všechny skutečnosti, jimiž by bylo možno prokázat, že jeho tvrzení jsou pravdivá“. Protože však posléze uvedených skutečností je neurčité množství (uvádí se dále v dovolání) a není možno je všechny znát, nelze nikomu ukládat povinnost je všechny znát a nelze také spojovat procesní odpovědnost účastníka s tím, že takto široce pojatou povinnost nesplnil. Dovolatel má zato, že ustanovení „§228 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“ jako podmínku obnovy řízení stanoví, že jsou zde důkazy, které účastník nemohl použít v původním řízení, a že použitím důkazu v tomto smyslu nelze rozumět nic jiného, než označení (tj. identifikaci) důkazu ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241, §241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238 odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel neformuluje právní otázku, se kterou by bylo možno spojovat zásadní právní význam napadeného usnesení (ostatně ani neopírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dle obsahu dovolání je uplatněný dovolací důvod spatřován v nesprávném výkladu ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř., přičemž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nepřípustně rozšiřuje povinnost žalovaného jako účastníka řízení označit důkazy pro svá tvrzení podle ust. §120 odst. 1 o.s.ř. … na povinnost uvést všechny skutečnosti, jimiž by bylo možno prokázat, že jeho tvrzení jsou pravdivá“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se však nepodává, že by odvolací soud založil svůj závěr o nesplnění podmínek pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. na názoru předkládaném v dovolání; již z tohoto důvodu nemůže být proto tato otázka předmětem dovolacího přezkumu, a to ani v rámci posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud přitom neshledává, že by výklad ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b), z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nebyl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu