ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1570.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1570/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. F., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 24/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2002, č. j. 55 Co 140/2002-59, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2002, č. j. 55 Co 140/2002-59, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2002, č. j. 28 C 24/2000-40, ve výrocích II. a III. týkajících se povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 34.958,- Kč a 11.154,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2002, č. j. 55 Co 140/2002-59, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2002, č. j. 28 C 24/2000-40, ve výroku I. týkajícím se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení data skončení nájemního poměru a vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu, a v nákladovém výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2002, č. j. 28 C 24/2000-40, ve výroku I. týkajícím se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení data skončení nájemního poměru, vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu a ve výroku IV. o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č. j. 28 C 24/2000-40, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 18 o jedné obytné místnosti s přísl. II. kat. v 5. podlaží domu čp. 1255, ulice N. 1 v P. – N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat nejpozději do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty, výroky II. a III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 34.958,- Kč a 11.154,- Kč s tam specifikovanými poplatky z prodlení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2002, č. j. 55 Co 140/2002-59, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dluží žalobkyni (pronajímatelce bytu) na nájemném a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu za období vymezené žalobami v obou spojených věcech částky 34.958,- Kč a 11.154,- Kč s poplatky z prodlení tam rovněž specifikovanými, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. října 1996, sp. zn. 24 C 101/95, byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro nedostatek hmotněprávních náležitostí výpovědi z nájmu bytu, že v předmětném bytě se vyskytovaly závady, že tvrzení žalovaného o uplatnění slevy z nájemného z důvodu závad v bytě nebylo prokázáno, že žalovaný neplatil nájemné ani zčásti a že neposkytl patřičnou součinnost při odstraňování závad, neboť nebylo prokázáno, že by byt přes četné výzvy zpřístupnil dříve než v roce 2001. Na tomto skutkovém základě shledaly oprávněným požadavek na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, a proto žalobě v tomto ohledu vyhověly. Na základě zjištění, že žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v obou žalobách), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Za této situace vyhověly rovněž žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přitom vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nepodmínily zajištěním bytové náhrady. Současně dovodily, že výkon práv žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), a to proto, že uplatnění slevy z nájemného a z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nebylo prokázáno, navíc žalovaný neplatil nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu ani zčásti, žalobkyni přes její výzvy neposkytl součinnost za účelem odstranění závad v bytě a byt zpřístupnil až v roce 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako otázku zásadního právního významu v něm vymezil „otázku posouzení postupu žalovaného při uplatnění nároku na slevu z nájemného dle §698 o. z.“. Zde uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že „dle citovaného ustanovení přípisem dne 17. dubna 1990 žádal o slevu z nájemného z důvodu, že tento je veden jako byt II. kategorie, přičemž pitná voda a základní hygienické potřeby v bytě zřízeny nejsou … vedením tehdejšího OPBH mělo být žalovanému sděleno, že do opravy bytu nemusí hradit nájemné … přívod pitné vody, teplé vody a oprava střechy, neboť se jedná o podkrovní byt, byly po nátlacích žalovaného provedeny až v roce 2001“. Vzhledem k uvedeným zjištěním má žalovaný zato, že „soudy nesprávně zhodnotily výklad ustanovení §698 odst. 3 o.z.“. Dále namítl, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. soudy nezohlednily objektivní příčiny neplacení nájemného, ačkoliv byly rovněž v řízení prokázány, a nepřihlédly ani k tomu, že hradí ostatní náklady spojené s užíváním bytu. Jestliže byt po dobu minimálně jedenácti let i přes uvedené závady užíval, je podle něj otázkou, zda-li udržování bytu v přijatelném stavu není již dostatečným plněním „nahrazujícím zlevněné finanční plnění v podobě nájmu“. Za právní otázku zásadního významu pokládá rovněž otázku bytové náhrady, neboť, jak uvedl, napadeným rozhodnutím nebyla v rozporu s hmotným právem (§712 odst. 5 obč. zák.) jeho vyklizovací povinnost z bytu podmíněna ani poskytnutím přístřeší. Přitom nebylo prokázáno, že má jinou možnost bydlení. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že žalovaný podle jeho názoru v bytě nebydlel – byt je neudržovaný, jde spíš o skladiště věcí a krabic. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Nelze ani opomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do “patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do “patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o potvrzující výrok týkající se povinnosti žalovaného zaplatit dlužné nájemné v částkách 34.958,- Kč a 11.154,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a dále přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení data skončení nájemního poměru a vyklizení bytu žalovaným) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Zde tedy dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v těchto ohledech nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti rovněž zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení nároku na zaplacení dlužného nájemného, na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení data skončení nájemního poměru a vyklizení bytu žalovaným, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nelze podmínit zajištěním bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. Žalovaný v dovolání tento právní závěr napadl.
Protože otázku bytové náhrady pro žalovaného posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalované zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k výše vymezené přípustnosti dovolání půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci žalovanému nenáleží (ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.) právo na bytovou náhradu, jak to dovodil odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně).
Podle §712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí obč. zák. se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Nelze však opomenout, že judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, lze výjimečně odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
V projednávané věci soudy obou stupňů uložily žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; tím současně – nikoli však cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – vyjádřily názor, že žalovanému nepřísluší právo na bytovou náhradu, tudíž ani právo na poskytnutí přístřeší. Přitom posouzením otázky bytové náhrady v podobě přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.) se ve skutečnosti ani nezabývaly. Za této situace je právní posouzení věci odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti všech výroků týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu – pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. týkajícím se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a v nákladovém výroku. Protože důvody, pro které bylo v tomto rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno – v tomto ohledu – i toto rozhodnutí (včetně nákladového výroku) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. týkajících se povinnosti žalovaného zaplatit dlužné nájemné – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – bylo podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu