ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1571.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1571/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 262/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2002, č.j. 13 Co 445/2002-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.8.2001, č.j. 28 C 262/2000-49 (poté, co usnesením ze dne 27.8.2001, č.j. 28 C 262/2000-56, připustil částečné zpětvzetí žaloby a řízení o zaplacení částky 42.903,- Kč zastavil), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu č.p. 1117 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), vyslovil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší; dále žalované uložil zaplatit žalobci částku 44.788,- Kč a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19.12.2002, č.j. 13 Co 445/2002-102, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o přivolení k výpovědi, o skončení nájemního poměru, o povinnosti žalované byt vyklidit a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) neplatila žalobci (vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) dlouhodobě nájemné (řízení v dané věci předcházelo již řízení u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 23 C 44/99, v němž byla žalované již jednou uložena povinnost zaplatit dlužné nájemné), že ke dni dání výpovědi opět dlužila žalobci částku 42.902,- Kč, představující nájemné za 12 měsíců, a že tuto částku v průběhu řízení uhradila, avšak nezaplatila poplatek z prodlení ve výši 44.788,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, a že povinnost žalované k vyklizení je třeba vázat na zajištění přístřeší; neshledal přitom důvody pro to, aby žalobci bylo odepřeno právo domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť ze strany žalované jde o dlouhodobé a opakované porušování povinností nájemce bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že odvolací soud rozhodl „bez dokonalé znalosti mimosoudních jednání“, směřujících k úhradě dluhu na nájemném a poukázala na to, že nereagoval na doložené doklady (např. na přípis právního zástupce žalobce ze dne 12.9.2002), ačkoliv již z obsahu odvolání „bylo patrné, že právní situace pro přivolení k výpovědi z nájmu již neexistovala“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 22.4.2003 žalovaná uvedla, že její dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a že se domnívá, že „odstěhování se dvěma nezletilými dětmi do přístřeší je v rozporu s platnými právními předpisy ČR, jakož i se Základní listinou práv člověka a dítěte“.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není v dané věci přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyvracel námitku žalované, že se odvolací soud nezabýval mimosoudními jednáními a poukázal na to, že v dovolání nejsou blíže označeny důvody, pro něž by mělo být v dané věci rozhodnuto jinak; navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím
ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka v dovolání neoznačuje právní otázku, s níž by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu
o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k „mimosoudním jednáním“, resp. že nevzal v úvahu předložené listiny, a že již v době podání odvolání „neexistovala právní situace pro přivolení k výpovědi“, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro úplnost je třeba uvést, že při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přihlížet k obsahu podání doručeného soudu prvního stupně dne 22.4.2003, označeného jako „doplnění dovolání“. Byla-li totiž žalovaná při podání dovolání zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), uplynula jí – za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu byl její zmocněnkyni doručen dne 28.1.2003 (viz dodejku na č.l. 105 verte) - zákonná (dvouměsíční) lhůta k doplnění dovolání dne 28.3.2003 (srov. §240 odst. 1, §241b odst. 3 o.s.ř.); „doplnění dovolání“ došlé soudu prvního stupně dne 22.4.2003 bylo tedy učiněno až po marném uplynutí lhůty, během níž bylo možno vady dovolání odstranit. Výzva soudu prvního stupně k doplnění dovolání (srov. usnesení ze dne 12.3.2003, č.j. 28 C 262/2000-118) se po uplynutí této lhůty stala bezpředmětnou. Ostatně ani toto „doplnění dovolání“ neobsahuje (mimo obecného odkazu na normy v něm uvedené) vymezení dovolacího důvodu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2, odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu