ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1585.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1585/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 22.732,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 15 C 38/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č.j. 12 Co 321/2002-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, č.j. 15 C 38/99-107 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 23. 2. 2000, č.j. 15 C 38/99-16, a jeho zamítavý rozsudek ze dne 4. 5. 2001, č.j. 15 C 38/99-75, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, č.j. 12 Co 274/2000-35, a ze dne 23. 11. 2003, č.j. 12 Co 353/2001-86, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22.732,80 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č.j. 12 Co 321/2002-116, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že obec h. m. P. je vlastníkem nemovitosti č.p. 253 v obci P., k.ú. S., označované jako „Ženské domovy“ (dále „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“), že právo hospodaření k předmětné nemovitosti svědčí žalobkyni, která dne 26. 8. 1994 uzavřela se společností A., s.r.o. (dále „správce“) smlouvu, na základě které jí přenechala předmětnou nemovitost do nájmu a pověřila ji výkonem správy nemovitosti, včetně zajišťování jejího provozu, údržby, rekonstrukce a přestavby, jakož i určováním výše nájemného k jednotlivým obytným místnostem a poplatků za služby s jejich užíváním spojených a že v době uzavření této smlouvy existovala samostatná nájemní práva třetích osob k jednotlivým bytovým a nebytovým prostorám v nemovitosti. Na základě toho dovodily, že žalobkyně je v dané věci aktivně legitimována, neboť smlouva ze dne 26. 8. 1994 je částečně neplatná - v části týkající se nájmu místností, k nimž již svědčilo jiným osobám právo nájmu, a žalobkyně jako osoba, jíž přísluší i nadále oprávnění vlastníka, je oprávněna domáhat se placení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním obytných místností. Ve zbývající části – v části týkající se výkonu správy a určování výše nájemného a úhrad za služby, shledaly soudy označenou smlouvu platnou. Dále vzaly za prokázáno, že žalovaná užívá od roku 1965 v předmětné nemovitosti obytnou místnost – pokoj č. 840, že jí bylo ode dne 1. 1. 1996 zvýšeno nájemné na částku 1.159,-Kč měsíčně, ode dne 1. 1. 1997 na částku 1.182,-Kč měsíčně a ode dne 1. 1. 1998 na částku 1.524,-Kč měsíčně, přičemž v uvedeném období činila záloha na elektřinu 40,-Kč měsíčně, že žalovaná, ač byla správcem informována o takto stanovené výši nájemného, platila za uvedené období toliko částku 660,-Kč měsíčně (s výjimkou listopadu 1997, kdy zaplatila 729,-Kč a listopadu 1998, kdy zaplatila 739,-Kč) a že byla opakovaně upomenuta o zaplacení dlužného nájemného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná, jíž svědčí k obytné místnosti v předmětné nemovitosti právo nájmu, je ve věci pasivně věcně legitimována, že nájemné z obytné místnosti, které patří k regulovaným cenám, jí bylo vyměřeno v souladu cenovými předpisy (s věstníky MF ČR č. 20/95, 13/96, 20/97, 4/98 a 12/98) a že s jeho výší byla řádně seznámena; rovněž tak přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba na zaplacení částky 22.732,80 Kč – představující rozdíl mezi stanoveným a skutečně zaplaceným nájemným za období od 1. 1. 1996 do 31. 1. 1999 – je důvodná. Dovodil rovněž, že rozpory žalované s ostatními nájemkyněmi nemají na výši nájemného vliv a že žalovaná v řízení neprokázala zásadní závady v možnosti užívat pronajatou obytnou místnost; její stížnosti na kvalitu bydlení byly toliko obecného charakteru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o „ustanovení §239 o.s.ř.“ a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soud provedené důkazy „nesprávně zhodnotil a z tohoto závěru pak vyvodil chybné právní závěry“. Dovolatelka má zato, že „problémem, který zůstal nevyřešen, bylo stanovení skutečné výše nájemného“ a že spory, které má s nájemkyněmi sousedních pronajatých místností „jsou podstatné pro určení skutečné výše nájemného“. Namítá, že se „nikdy nedozvěděla správnou výši nájemného“, že se odvolací soud (soud prvního stupně) nezabýval její výpovědí ohledně způsobu stanovení nájemného a že ji nepoučil o možnosti (povinnosti) navrhování důkazů. Podle názoru dovolatelky by výše nájemného měla odpovídat stavu pronajaté místnosti a žaloba měla být zamítnuta, neboť by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby platila zvýšené nájemné, je-li ve výkonu svého práva nájmu rušena nad míru přiměřenou poměrům.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nikoliv podle §239 o.s.ř., jak se mylně domnívá dovolatelka), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 15. 5. 2002, č.j. 15 C 38/99-107), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku (ze dne 4. 5. 2001, č.j. 15 C 38/99-75) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (vysloveným v usnesení ze dne 23. 11. 2001, č.j. 12 Co 353/2001-86), který dřívější rozsudek zrušil.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání a uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) je přitom povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Námitku dovolatelky, že nebyla poučena o povinnosti navrhovat důkazy nelze shledat opodstatněnou; z obsahu spisu (viz usnesení na č.l. 71, doručené žalované dne 22. 3. 2001, protokol o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 4. 5. 2001 – č.l. 73) totiž vyplývá, že o této procesní povinnosti byla žalovaná soudem prvního stupně řádně poučena.
Dovolatelka v dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby především námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Dovoláním zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla s výší nájemného seznámena, má oporu ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně (z něhož odvolací soud vycházel) učiněného z výpovědi samotné žalované, která uvedla, že byla o zvýšení nájemného informována v kanceláři správce.
Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud přihlédl též k výpovědi žalované, konkrétně k jejím námitkám, jimž brojila proti stanovené výši nájemného, které jsou opakovaně namítány též v dovolání. Odvolací soud nepochybil, vycházel-li – za situace, kdy nájemné z obytných místností patřilo v rozhodném období k regulovaným cenám podle §5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, stanovovaným pro příslušná období rozhodnutím cenového orgánu (ministerstva financí) – při posouzení důvodnosti uplatněného nároku z takto určené výše nájemného. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud dovodil, že z hlediska výše nájemného nejsou rozhodné rozpory žalované s obyvatelkami jiných obytných místností, neboť tyto osoby nejsou subjekty nájemního vztahu existujícího mezi ní a žalobkyní. Nebyla-li pak v řízení prokázána existence závad obytné místnosti užívané žalovanou (resp. skutečnost, že by žalovaná z tohoto titulu uplatnila vůči pronajímateli nárok na slevu z nájemného), nemůže obstát ani dovolací námitka, že k nim mělo být při stanovení výše nájemného přihlédnuto.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyly užity opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči procesně neúspěšné žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu