ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1600.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1600/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně S., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 299/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2003, č.j. 53 Co 475/2002-37, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2003, č.j. 53 Co 475/2002-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. května 2002, č.j. 23 C 299/2001-22, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, č.j. 23 C 299/2001-22, uložil žalované vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku byt č. 8, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží obytného domu č.p. 12, v P., R. ulici č. 2 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2003, č.j. 53 Co 475/2002-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně je v současné době vlastnicí předmětného domu, že žalovaná uzavřela dne 22. 7. 1991 se svým zaměstnavatelem – S. g. z., a.s., u něhož byla v pracovním poměru na dobu neurčitou, smlouvu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), na základě níž jí byl s odkazem na „§397 obč. zákona“ přenechán do užívání předmětný byt, který měl v té době charakter bytu podnikového. Z obsahu smlouvy vzaly za zjištěno, že smluvní strany se dohodly (mimo jiné) na tom, že „doba užívání bytu žalovanou byla omezena dobou trvání pracovního poměru žalované u tohoto zaměstnavatele, max. 5 let s tím, že v případě prodloužení jejího pracovního poměru, prodlužuje se doba užívání bytu žalovanou o dalších 5 let“, a že „toto ujednání mělo platit po celou dobu pracovního poměru“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva, kterou je nutno posoudit podle ustanovení §397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, je smlouvou neplatnou. Vycházeje z názoru, že pojmovým znakem právního vztahu dle uvedeného ustanovení je dočasnost užívání, dovodil, že z předmětné smlouvy dočasnost jednoznačně nevyplývá, neboť „trvání užívání bylo vázáno na událost, o které nebylo zřejmé, zda vůbec (zánik pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou), popřípadě kdy nastane“. Na základě toho shledal smlouvu podle §37 občanského zákoníku v tehdy platném znění absolutně neplatnou pro neurčitost a konstatoval, že žalovaná užívá předmětný byt od počátku bez právního důvodu. Protože žalované nemohlo vzniknout k předmětnému bytu ani právo osobního užívání ve smyslu ustanovení §154 a §155 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, když předmětné smlouvě nepředcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení tohoto (podnikového) bytu, resp. právo nájmu bytu dle §686 odst. 1 obč.zák., neboť protokol o převzetí bytu ze dne 25. 7. 1992 neobsahuje podstatné znaky nájemní smlouvy, je žalobní požadavek na vyklizení bytu žalovanou oprávněný. Povinnost žalované k vyklizení nevázal odvolací soud na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.) s odůvodněním, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu již déle jak jedenáct let a musela si být od počátku vědoma toho, že užívání předmětného bytu není definitivním řešením její bytové situace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjádřila názor, že odvolací soud řeší právní otázku, která byla předmětem sporu v rozporu s hmotným právem, a proto má jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam; uplatněný dovolací důvod označila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má zato, že odvolací soud (i soud prvního stupně) „pochybil při právním posuzování předmětu řízení zejména tím, že shledal smlouvu o dočasném přenechání nemovitosti, na základě které užívala žalovaná předmětný byt jako neplatnou z důvodu její neurčitosti ve smyslu §37 občanského zákoníku, a to na základě skutečnosti, že smlouva nebyla sjednána na dobu určitou, nýbrž dle názoru odvolacího soudu a soudu I. stupně na dobu neurčitou“. Dovozuje, že zákon (§398 občanského zákoníku ve znění účinném v době, kdy byla smlouva uzavřena) sám předvídal, že doba nájmu nebude ve smlouvě ujednána; nelze tedy „výkladem §397 občanského zákoníku v souvislosti s §398 občanského zákoníku dojít k závěru, že neexistence ujednání o době nájmu nebo její ujednání o době nájmu neplatné způsobuje neurčitost smlouvy a tím její neplatnost“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se (veden nesprávným názorem o neplatnosti smlouvy) nezabýval otázkou, zda se užívací právo žalované transformovalo podle nové právní úpravy (účinné od 1. 1. 1992), která již institut dočasného užívání nemovitosti nezná, na nájem bytu nebo na nájem části nemovitosti a v této souvislosti poukazuje na právní názor vyjádřený v „rozsudku Nejvyššího soudu 26 Cdo 2138/99“. Pokud by tento vztah byl nájmem bytu (uvádí se v dovolání), byl by nárok žalované na bytovou náhradu oprávněný, a pokud by šlo o nájem na dobu neurčitou, byla by smlouva platná, neboť žalobkyně dosud nedala žalované výpověď. Dovolatelka vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že jí nepřísluší nárok na bytovou náhradu a poukazuje na svoje rodinné poměry, jakož i na to, že vzniklou situaci nezavinila a že její příčinou je jednání žalobce. Závěrem dovolatelka vznáší námitku, že za předpokladu, že by se její užívací vztah změnil na nájem na dobu určitou, prodlužoval by se (podle §676 odst. 1 obč.zák.) každým rokem o další rok, jakož i námitku nevykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť výrok nezní na vyklizení části nemovitosti, ale bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda ujednání, obsažené ve smlouvě o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, podle kterého je doba užívání vázána na dobu trvání pracovního poměru uživatele, sjednaného na dobu neurčitou, má za následek absolutní neplatnost této smlouvy pro neurčitost (§37 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Podle §397 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“), bylo možno nemovitost nebo její část přenechat jinému k dočasnému užívání. Podle §398 obč.zák. před novelou užívání skončilo uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Nebyla-li doba určena, skončilo užívání uplynutím doby, v níž bylo anebo mohlo být dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2138/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2001, str. 478, a v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s.r.o, Praha 2003, str. 7 a násl., zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že právní vztah přenechání nemovitosti k dočasnému užívání se vyznačoval dočasností, avšak dočasnost tohoto vztahu nevylučovala i sjednání dohody bez stanovení doby užívání.
Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel a jímž je – jak vyplývá z výše uvedeného – dovolací soud v dané věci vázán a jehož správnost nemůže přezkoumávat, vyplývá, že v předmětné smlouvě uzavřené podle §397 obč.zák. před novelou, byla doba užívání bytu vázána na trvání pracovního poměru žalované u jejího zaměstnavatele (právního předchůdce žalobkyně), který byl sjednán na dobu neurčitou.
Odvolací soud nepochybil, vycházel-li z názoru, že pojmovým znakem právního vztahu přenechání nemovitosti k dočasnému užívání je jeho dočasnost. S odvolacím soudem však nelze souhlasit, pokud dovodil, že bylo-li v předmětné smlouvě „trvání užívání vázáno na událost, o které nebylo zřejmé, zda vůbec (zánik pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou), popřípadě kdy nastane“, má to za následek její absolutní neplatnost pro neurčitost podle §37 obč.zák. před novelou.
V již citovaném rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2138/99 Nejvyšší soud dovodil, že vymezení doby užívání na dobu trvání pracovního poměru uživatele, sjednaného na dobu neurčitou, nelze považovat za určité v tom smyslu, že by byla doba užívání dohodnuta (§398 věta první obč.zák. před novelou), ale že jde o případ, kdy doba, na kterou bylo užívání dohodnuto, nebyla určena (§398 věta druhá obč.zák. před novelou).
Právní posouzení otázky, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, není tedy správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně), bylo předčasné zabývat se otázkou charakteru právního vztahu mezi účastníky po 1. 1. 1992 (po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.), jíž se bude soud zabývat v dalším řízení, přičemž nepřehlédne právní názor vyjádřený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2138/99. Stranou dovolacího přezkumu taktéž zůstala otázka důvodnosti žalobního požadavku na vyklizení a otázka případné bytové náhrady pro žalovanou.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu