ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1617.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1617/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Statutárního města O., Městského obvodu M. O. a P., proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 7.937,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 58/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2003, č. j. 42 Co 876/2002-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. července 2002, č. j. 57 C 58/96-107, zastavil řízení co do jistiny ve výši 7.937,- Kč, co do poplatku z prodlení za dobu od 11.3.1993 do 7.12.1996 z částky 16.851,- Kč, co do poplatku z prodlení z částky 8.425,- Kč za dobu od 26.2.1997 do budoucna a co do poplatku z prodlení z částky 7.937,- Kč za dobu od 10.12.2001 do budoucna (výrok označený jako I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku poplatek z prodlení z částky 16.851,- Kč za dobu od 24.1.1997 do 25.2.1997, z částky 8.246,- Kč za dobu od 26.2.1997 do 14.4.1999 a z částky 7.937,- Kč za dobu od 15.4.1999 do 9.12.2001 ve výši 36.441,- Kč (výrok označený jako II.), návrh, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci poplatek z prodlení za dobu od 8.12.1996 do 9.12.2001 ve výši 39.023,- Kč, zamítl co do poplatku z prodlení z částky 16.851,- Kč za dobu od 8.12.1996 do 23.1.1997 ve výši 1.980,- Kč a co do poplatku z prodlení z částky 489,- Kč za dobu od 15.4.1999 do 14.5.1999 ve výši 632,- Kč (výrok označený jako III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako IV.). Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. února 1997, č. j. 57 C 58/96-38, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. července 1998, č. j. 57 C 58/96-52, byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 26. ledna 1999, č. j. 8 Co 2197/98-61, zrušen ve výrocích I. a IV. rozsudku ze dne 26. února 1997 a ve výroku II. doplňujícího rozsudku ze dne 17. července 1998 a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 17. února 2003, č. j. 42 Co 876/2002-120, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II., změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku poplatek z prodlení z částky 16.851,- Kč za dobu od 24.1.1997 do 25.2.1997 v částce 1.390,-Kč, poplatek z prodlení z částky 8.426,- Kč za dobu od 26.2.1997 do 14.4.1999 v částce 16.389,- Kč a poplatek z prodlení z částky 7.937,- Kč za dobu od 15.4.1999 do 9.12.2001 v částce 19.227,- Kč, tedy celkem částku 37.006,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 1, v O., že rozhodnutím o přidělení bytu byl žalovanému přidělen byt v tomto domě, že na základě dohody o užívání bytu mu byl byt odevzdán do užívání, že za období od února 1993 do ledna 1995 nezaplatil žalovaný (nájemce bytu) řádně a včas žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a že od podání žaloby byl takto vzniklý dluh postupně uhrazován a nakonec rovněž uhrazen. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů posoudily požadavek žalobce na úhradu poplatku z prodlení z částek představujících dlužné nájemné a dlužnou úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za žalované období jako oprávněný (ve smyslu §697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), a proto žalobě v tomto ohledu vyhověly; ke změně rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku II. odvolací soud přistoupil v důsledku „nového, upřesňujícího výpočtu částky představující výši poplatku z prodlení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ Uplatněný dovolací důvod podřadil ustanovení „§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.“. V dovolání především namítl, že odvolací soud „nevzal v úvahu podstatu věci, a to, že žalobce nesprávně označil své původní požadavky návrhem na vydání platebního rozkazu, čímž neoprávněně požadoval, co mu nepatří, a záměrně uváděl žalovaného v omyl“, a pokračoval, že „kdyby žalobce plnil své povinnosti (oznamovací) vůči žalovanému řádně, nedošlo by k neplacení oprávněně požadovaných částek, a rovněž kdyby své požadavky vyčíslil a specifikoval od samého počátku správně, nebylo nutno zahajovat jednání před soudem“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k obsahu dovolání považuje Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu ani neumožňovala, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně /v pořadí druhé/ vydáno až dne 24. července 2002 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.), a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí diformní. Pro závěr, že rozsudek je měnící, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok o věci samé či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §220 nebo §219 o.s.ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, tedy, zda na základě odlišného právního posouzení rozhodných skutečností stanovil práva a povinnosti účastníků rozdílně či nikoliv. Odlišností se ovšem nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
V projednávané věci odvolací soud ve skutečnosti odvoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, byť s „novým upřesňujícím výpočtem částky představující výši poplatku z prodlení“, a je nerozhodné, že napadený rozsudek – s odkazem na ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. – formuloval tak, jakoby šlo o rozsudek měnící. Protože ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující, nelze přípustnost dovolání vyvozovat z úpravy provedené ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 26. ledna 1999, č. j. 8 Co 2197/98-61, zrušil – v tam uvedeném rozsahu – v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. února 1997, č. j. 57 C 58/96-38, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. července 1998, č. j. 57 C 58/96-52, pro nepřezkoumatelnost (podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání nelze proto opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (poněkud odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu