ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1627.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1627/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce A. spol. s r. o., proti žalovaným 1) J. P., zastoupenému advokátem, a 2) J. B., o zaplacení částky 60.526,80 Kč s příslušenstvím a o vydání věcí eventuálně zaplacení částky 6.700,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 355/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2003, č. j. 57 Co 701/2002-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 57 Co 701/2002-81, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 31. května 2002, č. j. 32 C 355/2001-52, ve výrocích I. a III., jimiž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 60.526,80 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 22.12.2001 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z žalovaných, a prvému žalovanému bylo uloženo vydat žalobci počítač s příslušenstvím ve výroku označený; v dalších výrocích V. a VI. o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce jednající na základě mandátní smlouvy prostřednictvím společnosti S. s.r.o. uzavřel s žalovaným 1) dne 14.10.1998 smlouvu o nájmu osobního počítače s příslušenstvím na dobu určitou do 13.10.2000, v níž se žalovaný 1) zavázal zaplatit žalobci nájemné 40.707,- Kč + DPH ve výši 22% a po skončení nájmu předmět nájmu bez odkladu žalobci vrátit. K této smlouvě přistoupil jako ručitel žalovaný 2), který prohlásil, že bere na sebe povinnost, že pohledávku žalobce uspokojí, jestliže ji neuspokojí žalovaný 1). Žalovaný 1) zaplatil na nájemném pouze 13.967,-Kč, ke dni skončení nájmu 13.10.2001 (v důsledku obnovení nájemního vztahu) ani později předmětný počítač žalobci nevrátil a žalobce podal žalobu o vydání počítače a zaplacení dlužného nájemného dne 11.10.2001.
Na základě uvedených skutkových zjištění oba soudy poté, co neshledaly důvodnými obranné argumenty žalovaného 1) zpochybňující platnost nájemní smlouvy a aktivní a pasivní věcnou legitimaci účastníků, dovodily, že mezi účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva ve smyslu §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalovaný 1) po uplynutí sjednané doby nájmu předmět nájmu žalobci nevrátil a dále jej užíval a žalobce proti němu nepodal žalobu o vydání věci v zákonné lhůtě, došlo podle §676 odst. 2 obč. zák. k obnovení nájemní smlouvy na dobu jednoho roku, tj. do 13.10.2001. Žalovanému 1) tak vznikla povinnost zaplatit žalobci nájemné za tři roky ve výši 74.493,81 Kč a jelikož zaplatil pouze 13.967,- Kč, žalobce se na něm i na druhém žalovaném jako ručiteli důvodně domáhá zaplacení částky 60.526,81 Kč s úrokem z prodlení. Stejně tak je dle §682 obč. zák. žalovaný 1) povinen vydat žalobci předmět nájmu. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že uvedené ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel věci byl jejím vlastníkem, a postačí, že je s věcí oprávněn disponovat, což nebylo v řízení vyvráceno.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do všech jeho výroků) podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a dovolací důvody podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel namítal, že nájemní smlouvu ze dne 14.10.1998 považuje za neplatnou, a pokud soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Svůj názor o neplatnosti smlouvy založil dovolatel na tvrzení, že žalobce nebyl vlastníkem věcí, které byly předmětem nájmu, a neměl k nim ani žádné jiné právo umožňující mu s nimi dispozici. Uvedené tvrzení pak dovolatel opřel o skutečnosti vyplývající podle něj z provedeného dokazování, a sice že faktura vystavená společností S. s.r.o. jako dodavatelem a žalobcem jako odběratelem uvádí jako datum zdanitelného plnění 19.10.1998, tj. po dni uzavření předmětné nájemní smlouvy, zápis o předání a převzetí výpočetní techniky k nájemní smlouvě byl podepsán žalovaným 1) dne 14.10.1998 a k uzavírání nájemních smluv prostřednictvím společnosti S. s.r.o. jako mandatářem docházelo tak, jak vypověděla svědkyně P. Š. Dále uvedl, že podle názoru soudů obou stupňů nelze z uvedených skutečností učinit závěr, že se žalobce nestal vlastníkem pronajímaného zboží ještě před datem 19.10.1998 a navíc pro platnost smlouvy dle §663 obč. zák. není podstatné, zda pronajímatel je vlastníkem věci, případně zda je oprávněn předmětem nájmu disponovat z jakéhokoliv jiného důvodu. Dovolatel z ustanovení §133 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení §443 a násl. obchodního zákoníku, dle kterého je třeba vztah žalobce a S. s.r.o. posuzovat, dovozuje, že jelikož smlouva o převodu vlastnického práva k předmětu nájmu nebyla uzavřena písemně a jelikož žalobce ani po vznesení námitky neexistence jeho vlastnického práva u jednání netvrdil, že by mezi ním a S. s.r.o. bylo dohodnuto jinak, což nevyplývá ani z mandátní smlouvy mezi nimi uzavřené, je třeba mít za to, že kupní smlouva, kterou mezi sebou ohledně předmětu nájmu uzavřeli, měla toliko obligační a nikoli translační účinky, z čehož plyne, že žalobce v době uzavření nájemní smlouvy s dovolatelem nebyl vlastníkem předmětu nájmu. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem, že pro platnost nájemní smlouvy v souladu s ust. §663 obč. zák. není podstatné, zda pronajímatel je vlastníkem věci, případně zda je oprávněn předmětem nájmu disponovat z jakéhokoliv jiného důvodu. Dovolatel považuje otázku vlastnického práva žalobce za podstatnou vzhledem k tomu, že v předmětné nájemní smlouvě je uvedeno, že osobní počítač i příslušenství je ve vlastnictví pronajímatele. Žalobce tedy s předmětem nájmu disponoval jako domnělý vlastník a nikoliv z jiného důvodu, jak uvádí soud prvního stupně. Dovolatel se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pronajímatelem nemusí být vždy pouze vlastník věci, ale i osoba, která má právo tímto způsobem disponovat předmětem nájmu z jiného důvodu. Existenci žádného jiného právního důvodu pro nakládání s předmětem nájmu však žalobce v řízení netvrdil a ani neprokazoval, naopak trval na tom, že je vlastníkem věci. Jiný právní důvod nevyplývá ani z listinných důkazů v řízení provedených. Proto dle dovolatele nelze souhlasit s názorem soudu, že posouzení otázky vlastnického práva pro věc nemá význam, a to, že se s touto otázkou soud nevypořádal, je třeba mít za pochybení. Dovolatel je též přesvědčen, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby mu byla uložena povinnost vydat žalobci předmět nájmu. Je tomu tak proto, že dle §126 obč. zák. se může vlastník domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, avšak z výpovědi žalovaného 1) vyplývá, že předmět nájmu má u sebe žalovaný 2). Z údajů sdělených žalobcem u jednání vyplývá, že si je žalobce uvedené okolnosti vědom. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem týkajícím se platnosti nájemní smlouvy má dovolatel za nesprávný i názor, že povinnost vydat věc má jako nájemce dle §682 obč. zák. Dovolatel se tedy domnívá, že není v řízení o vydání věci pasivně legitimován, stejně jako žalobce není aktivně legitimován. Z uvedených důvodů se dovolatel domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je v potvrzujícím výroku i v navazujících nákladových výrocích vadný, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek, označil rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a vyjádřil přesvědčení, že nejde o věc zásadního významu, neboť v obdobných věcech je postup soudů shodný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel sice uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky však nenamítá, že by odvolací soud použil nesprávnou právní normu, nebo že by právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě že by jí nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav, naopak dokonce výslovně uvádí, že souhlasí s názorem, že pronajímatel nemusí být vždy pouze vlastník věci, ale i osoba, která má právo tímto způsobem disponovat předmětem nájmu z jiného důvodu. A právě na tomto právním názoru spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Pokud dovolatel namítá, že jiný právní důvod žalobce netvrdil a neprokazoval, ani nevyplývá z listinných důkazů v řízení provedených, pak nejde obsahově o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž nesprávného zjištění skutkového stavu věci, a taková námitka je způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli tehdy, přichází-li v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas se závěrem, že pro platnost nájemní smlouvy v souladu s ust. §663 obč. zák. není podstatné, zda pronajímatel je vlastníkem věci, případně zda je oprávněn předmětem nájmu disponovat z jakéhokoliv jiného důvodu, pak přehlíží, že na takovém právním názoru rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – dospěl k závěru, že „pro postavení žalobce jako pronajímatele tedy nebylo podstatné, zda v době uzavření nájemní smlouvy s žalovaným 1) byl vlastníkem pronajímaných věcí, nýbrž skutečnost, která nebyla v řízení vyvrácena, že žalobce byl oprávněn s věcmi jako pronajímatel disponovat“.
Námitky směřující proti výroku o vydání věci jsou založeny na předpokladu nesprávnosti závěru o platnosti nájemní smlouvy. Jestliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost tohoto závěru, nemohou tudíž obstát ani uvedené námitky.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a na základě odlišného skutkového stavu dovozuje nesprávnost napadeného rozhodnutí, popřípadě polemizuje s právními názory, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vady řízení zakládající tzv. zmatečnost, popř. jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby byly zjištěny, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovoláním rovněž napadené výroky o nákladech řízení nemají povahu rozhodnutí ve věci samé, proto přípustnost dovolání proti nim nemůže být založena podle §237 o.s.ř. Jelikož rozhodnutí o nákladech řízení není uvedeno ani v ustanoveních §238, §238a a §239 o.s.ř., je třeba uzavřít, že dovolání proti těmto výrokům není přípustné. Ostatně dovolatel ani neuvádí, v čem nesprávnost těchto výroků spatřuje. Okolnost, že tyto výroky jsou závislé na výrocích ve věci samé má pouze ten důsledek, že pokud by bylo dovolání proti výrokům ve věci samé shledáno přípustným a důvodným, byly by zrušeny i tyto závislé výroky.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu