ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.163.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 163/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M. H., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 12 C 9/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č.j. 21 Co 255/2003-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č.j. 12 C 9/2001-167 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 16. 7. 2002, č.j. 12 C 9/2001-102, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, č.j. 21 Co 304/2002-117, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu s návrhem aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci byt č. 2 ve zvýšeném přízemí o velikosti 1+1 na adrese nám. F. 352 v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č.j. 21 Co 255/2003-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 27. 11. 2000 s původním žalovaným A. B. dohodu o výměně předmětného bytu za byt v P. VI/155 (dále jen „vyměňovaný byt“). A. B. uzavíral dohodu v době své hospitalizace na neurologickém oddělení nemocnice v P., byl ve špatném zdravotním stavu, bral léky, měl silné bolesti a vyměňovaný byt nikdy neviděl. Městský úřad v P. vyslovil s výměnou souhlas, jenž byl schválen dne 6. 12. 2000 městskou radou a 14. 12. 2000 městským zastupitelstvem. A. B. dopisem ze dne 18.12.2000 doručeným žalobci dne 2. 1. 2001 od uvedené dohody odstoupil. Žalobce s odstoupením nesouhlasil a dne 18. 1. 2001 podal u soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhal, aby mu A. B. odevzdal předmětný byt oproti tomu, že žalobce mu odevzdá vyměňovaný byt. Na základě žádosti A. B. městská rada města P. schválila dne 21. 2. 2001 přechod nájmu předmětného bytu na žalovanou a dne 22. 2. 2001 uzavřely město P. a žalovaná smlouvu o nájmu předmětného bytu, v níž bylo sjednáno, že nájemní poměr vznikne 1. 4. 2001. Dne 25. 2. 2001 A. B. zemřel. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8.8.2001 rozhodl, že na jeho místo do řízení vstupuje žalovaná a posléze připustil žalobcem provedenou změnu žaloby, jíž se žalobce nadále domáhal, aby žalovaná předmětný byt vyklidila a ve stanovené lhůtě mu jej odevzdala. Dne 18. 2. 2003 uzavřely žalovaná a město P. smlouvu o převodu vlastnictví předmětného bytu a dnem 20. 2. 2003 (kdy nabyl účinnosti vklad uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí) se žalovaná stala vlastnicí předmětného bytu.
Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že A. B. v souladu s ustanovením §716 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) od dohody o výměně bytů odstoupil, když za závažný důvod k odstoupení považoval okolnost, že jmenovaný viděl vyměňovaný byt až po svém návratu z nemocnice. Za právně bezvýznamnou považoval soud prvního stupně otázku, zda na žalovanou přešlo právo nájmu předmětného bytu. Uzavřel, že žalovaná se stala nejprve nájemkyní bytu na základě smlouvy o nájmu ze dne 22. 1. 2001 a poté vlastnicí bytu na základě smlouvy ze dne 18.2.2003, má tudíž právo na ochranu dle §123 a §124 obč. zák., a proto není dán důvod, pro který by jí bylo možno uložit povinnost předmětný byt vyklidit.
Odvolací soud zdůraznil, že zánik dosavadního nájemního vztahu nájemce bytu vyměňovaného na základě dohody uzavřené dle §715 obč. zák. a vznik nájemního vztahu k bytu, za který má být stávající byt směněn, nastává splněním dohody o výměně bytu. K realizaci dohody uzavřené mezi žalobcem a A. B. však nedošlo. Nájem bytu na žalovanou dle §706 odst. 1 obč. zák. přejít nemohl, neboť nebyly splněny tímto ustanovením vyžadované předpoklady, tato otázka je však bez významu, neboť žalovaná se stala vlastníkem bytu a požívá ochrany vlastnického práva. Žalobce se nestal nájemcem předmětného bytu a nesvědčí mu žádný právní titul, z něhož by mohl dovodit své právo na vyklizení bytu proti žalované. Tvrdil-li žalovaný (správně žalobce) v řízení, že město P. s ním uzavřelo nájemní smlouvu k předmětnému bytu, nepodařilo se mu toto tvrzení prokázat. Otázka platnosti odstoupení A. B. od dohody o výměně bytu se stala s ohledem na uvedené závěry nevýznamnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázek trvání nároku z uzavřené dohody o výměně bytů, vázanosti pronajímatele takovou dohodou a míry povinnosti soudu poučovat účastníky řízení o svém právním názoru na posuzovanou věc, zejména ve vztahu k případnému doplnění dokazování. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že chybně vyhodnotil otázku jeho „procesní legitimace“, otázku existence nájemního vztahu žalobce k předmětnému bytu, respektive neexistence práva žalované tento byt užívat, a namítl, že toto chybné hodnocení bylo způsobeno i nedostatky ve skutkovém zjišťování způsobenými tím, že žalobce nebyl soudem dle §118a odst. 2, 3 o.s.ř. poučen o tom, že věc může po právní stránce posoudit jinak a nebyl vyzván k doplnění skutkových tvrzení a potřebných důkazů k jejich prokázání. K otázce „aktivní procesní legitimace“ dovolatel namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou existence nájemní smlouvy mezi ním a pronajímatelem (městem P.) uzavřené v prosinci r. 2000 a nepoučily jej podle §118a odst. 2 a 3 o.s.ř., že jde o rozhodující otázku a že bude nutno dolíčit skutková tvrzení a doplnit dokazování. Soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku dovodil, že jde o otázku irelevantní a odvolací soud v následném zrušovacím usnesení uložil soudu prvního stupně zabývat se pasivní legitimací žalované a existencí důvodů pro odstoupení od dohody o výměně bytů dle §716 odst. 2 obč. zák., zatímco v dovoláním napadeném rozsudku se těmito otázkami odmítl zabývat. Žalobce tudíž údajně „neměl možnost v rámci dokazování dostatečně akcentovat důraz na odvolacím soudem nyní akcentovaná důkazní tvrzení, což je nepochybně v rozporu s ust. §118a o.s.ř.“ Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že závěry odvolacího soudu o tom, zda byl oprávněn užívat předmětný byt, spočívají mimo jiné i na chybném právním vyhodnocení ust. §10 odst. 6 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v evidenci obyvatel je adresa trvalého bydliště žalobce uvedena shodně s adresou předmětného bytu. Jelikož z uvedeného ustanovení vyplývá, že ke změně údajů o trvalém bydlišti musí žadatel doložit zejména oprávnění užívat prostory na zapisované adrese, v daném případě tedy nájemní smlouvou, je prý nepochybné, že žalobce musel při podepisování uvedeného údaje v evidenci obyvatel takovou smlouvu doložit. Ostatně pokud by takové smlouvy nebylo, pronajímatel by těžko s panem B. uzavíral dne 29.1.2001 novou nájemní smlouvu ke stejnému bytu. Z uvedeného dle dovolatele vyplývá, že se díky uzavření dohody o výměně bytů stal nájemcem předmětného bytu ještě před samotnou realizací této dohody, když s ním byla ze strany pronajímatele uzavřena nová nájemní smlouva. V takovém případě však pronajímatel nemohl s panem B. dne 29.1.2001 a s žalovanou dne 22.2.2001 platně uzavřít další nájemní smlouvy, neboť k předmětnému bytu v té době již měl nájemní poměr žalobce. Z uvedeného žalobce vyvozuje, že je „aktivně procesně legitimován“ domáhat se vůči žalované vyklizení předmětného bytu. Podle jeho názoru žalovaná ani není vlastnicí předmětného bytu, neboť kupní smlouva je s ohledem na porušení jeho práva dle §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. absolutně neplatná ve smyslu §39 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k uvedeným okolnostem se podle mínění dovolatele měl odvolací soud zabývat otázkou platnosti odstoupení od dohody o výměně bytu A. B., která je určující pro posouzení, zda nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a pronajímatelem v prosinci 2000 je platná. Dovolatel má dále za to, že i kdyby se mu nepodařilo prokázat, že se stal nájemcem bytu již v prosinci 2000 na základě nové nájemní smlouvy, nelze mu upírat právo předmětný byt užívat, respektive domáhat se splnění uvedené dohody proti právním nástupcům A. B. V uvažovaném případě by uzavření nájemní smlouvy ze dne 29.1.2001 mezi panem B. a pronajímatelem nemohlo mít vliv na trvání závazku pana B., neboť touto smlouvou mohl být stávající nájemní vztah nanejvýše změněn. Právním nástupcem pana B. ve vztahu k dohodě o výměně bytů by se stala žalovaná, neboť nájemní smlouva, která byla uzavřena dne 22.2.2001 mezi ní a pronajímatelem, by byla uzavřena za trvání předchozí nájemní smlouvy mezi panem B. a pronajímatelem. Taková smlouva byla uzavřena v důsledku schválení dohody o přechodu nájmu bytu pana B. na žalovanou za života předcházejícího nájemce, nebylo tudíž nutno díky souhlasu pronajímatele splnit na straně žalované podmínky uvedené v §706 odst. 1 obč. zák. Dovolatel se domnívá, že nešlo o nový nájemní vztah, ale došlo pouze ke změně účastníků předchozího nájemního vztahu na straně nájemců, o čemž svědčí zejména skutečnost, že obsah nájemní smlouvy se nezměnil ani ve výši regulovaného nájemného. Odvolací soud měl tedy dle názoru žalobce přiměřeně aplikovat ust. §531 a §532 obč. zák. Tyto závěry potvrzuje i procesní účastenství žalované v tomto sporu. Žalobce tvrdí, že převod vlastnictví bytu na žalovanou je neplatný (viz výše), avšak i kdyby tomu tak nebylo, nemohl převodem zaniknout její závazek umožnit žalobci užívání tohoto bytu z titulu nájmu a žalované nic nebrání, aby tento závazek splnila. Žalobce se též domnívá, že žalovaná je vázána souhlasem, který dal její právní předchůdce (město P.) k výměně bytů. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) ve svém dovolacím vyjádření vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek a vyslovila přesvědčení, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná, spravedlivá a nezpochybnitelná.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241o.s.ř.) a má stanovené obsahové náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá proto, že odlišnost v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně nebyla způsobena vázaností názorem odvolacího soudu, nýbrž změnou žaloby.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatel naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. především v nesprávnosti závěru odvolacího soudu o trvání nároku (respektive přechodu povinností) z uzavřené dohody o výměně bytů a o vázanosti pronajímatele takovou dohodou, jakož i v „chybném právním vyhodnocení ust. §10 odst. 6 písm. c/ zákona č. 133/2000 Sb“. Na řešení těchto právních otázek, respektive aplikaci citovaného zákonného ustanovení, však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto jim nelze přiznat povahu otázek zásadního právního významu, které by zakládaly přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce nestal nájemcem předmětného bytu na základě dohody o výměně bytu uzavřené mezi ním a A. B. je založen na nezpochybněném (a dovoláním nezpochybnitelném) skutkovém zjištění, že k faktické realizaci výměny bytů nedošlo, a vychází z právního názoru, že ke dni splnění dohody o výměně bytů ve smyslu §716 obč. zák. vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Tento právní názor nebyl dovoláním napaden a odpovídá výkladu zaujatému v (odvolacím soudem nepřesně citovaném) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 98 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 7.
Polemika o tom, zda na žalovanou přešlo právo nájmu předmětného bytu, je bezpředmětná vhledem k tomu, že soudy obou stupňů označily tuto otázku pro své rozhodnutí za nevýznamnou, a svá rozhodnutí na jejím řešení tedy rovněž nezaložily. Nesvědčí-li dle závěrů napadeného rozhodnutí žalobci právo nájmu předmětného bytu ani jiný právní titul k jeho užívání, je pro posouzení věci rovněž bez významu otázka, zda je platná kupní smlouva ze dne 18.2.2003 a zda se žalovaná na jejím základě stala vlastnicí předmětného bytu.
Jestliže tedy dovolatel namítá „nedostatky ve skutkovém zjišťování“ a pro posouzení, zda je či není nájemcem předmětného bytu, předkládá vlastní (odchylnou) verzi skutkového stavu věci (založenou na tvrzení, že uzavřel s pronajímatelem v prosinci 2000 smlouvu o nájmu předmětného bytu), přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej totiž napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval právním posouzením věci z hlediska jím v dovolání předestíraného odlišného skutkového stavu, pak jde rovněž primárně o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy námitku nezpůsobilou založit v daném případě přípustnost dovolání. Navíc úvaha žalobce, že se stal nájemcem bytu ještě před realizací výměny na základě nájemní smlouvy uzavřené s pronajímatelem, je v rozporu s jeho vlastní (správnou) argumentací, že smlouvu o nájmu bytu nelze platně uzavřít ohledně bytu, který není právně volný, tj. k němuž náleží právo nájmu jiné osobě.
Pokud pak dovolatel z neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Mezi takové vady by mohla patřit i dovolatelem tvrzená okolnost, že soudy obou stupňů jej nepoučily podle §118a o.s.ř. o možném jiném právním posouzení věci a o potřebě doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobci, jenž procesně zavinil odmítnutí dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu