ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1734.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1734/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva K., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 110/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2002, č. j. 16 Co 9/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2001, č. j. 12 C 110/2000-65, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 8 o velikosti 0+1 s příslušenstvím, prvé kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 2081, v P., A. 21“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. února 2002, č. j. 16 Co 9/2002-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastník předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce až do své smrti dne 7. února 1992 otec žalovaného R. P. starší, že otec žalovaného žil sám, že žalovaný zde se svým otcem nebydlel, a že ke dni smrti jeho otce mu svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu v K., ulici Z. 685, bez společného členství manželů v družstvu. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalobce právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyly naplněny předpoklady normované pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí R. P. staršího (dále jen „obč. zák.“), tj. nejen předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, nýbrž ani předpoklad neexistence vlastního bytu. Protože na žalobce za této situace právo nájmu bytu nepřešlo, a nájemcem bytu proto není, žalobě na vyklizení bytu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že „oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav a z nesprávně zjištěného skutkového stavu odvodily nesprávné právní závěry“. Uvedl, že podle právní úpravy platné v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 mohla být nájemní smlouva uzavřena také konkludentně; proto zemřel-li nájemce v roce 1992 a od této doby až do podání žaloby v roce 2000 byl žalovaný pokládán za řádného nájemce bytu, měly se soudy zabývat otázkou, zda v době od smrti nájemce do 31. prosince 1994 nedošlo k uzavření nájemní smlouvy konkludentně. Z toho, že pronajímatel trpěl užívání bytu žalovaným, nijak proti tomu neprotestoval a přijímal od žalovaného plnění spojená s užíváním bytu, žalovaný usuzuje, že nájemní smlouva byla uzavřena konkludentně, a že za této situace je řádným nájemcem bytu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro posouzení, zda je či není nájemcem předmětného bytu, přichází s novými tvrzeními a na jejich základě nabízí „svůj vlastní“ (nový) skutkový stav věci. Dovolatel však především přehlíží, že pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“. Nelze ani přehlédnout, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností nově tvrzených až v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že není nájemcem předmětného bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu