ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.182.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 182/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. N. a 2) L. N., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 76/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2003, č. j. 12 Co 246/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2003, č. j. 12 Co 246/2003-51, potvrdil rozsudek ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 12 C 76/2001-24, jímž Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v Ch., bytu č. 7, ve třetím podlaží, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tří měsíců, které začnou běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost „se z bytu vystěhovat do 15 dnů od zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že v době před podáním výpovědi z nájmu bytu žalovaní (nájemci předmětného bytu) bez souhlasu žalobce (pronajímatele bytu) přenechali byt do užívání cizím osobám – P. M. a jeho přítelkyni, že v předmětném bytě se nezdržují, a že nájemci dalších bytů v domě – I. H., J. H., F. K., J. M., D. R., E. S. – žalované neviděli nejméně tři roky, resp. je vůbec neznali. Na základě takto zjištěného skutkového stavu usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě přenechání předmětného bytu do podnájmu jiným osobám bez písemného souhlasu pronajímatele), a výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemci bez vážných důvodů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedli, že otázky zásadního právního významu (podle jejich názoru otázka hrubého porušení povinností z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a otázka neužívání bytu bez vážných důvodů podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) byly odvolacím soudem „řešeny v rozporu s hmotným právem“. Odvolacímu soudu pak především vytkli, že hodnotil pouze některé provedené důkazy a jiné (které v dovolání výslovně specifikovali) pominul. Dále – z důvodů v dovolání zmíněných – polemizovali se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil. Nakonec – s odkazem na to, co mělo být podle jejich názoru z provedených důkazů zjištěno – zdůraznili, že „neporušili žádným způsobem … ustanovení §711, odst. 1. písm. d), h) OZ a tedy žádné povinnosti vyplývající z nájmu bytu, byt řádně užívali a pouze občas dovolili svému kamarádovi u nich přespat, byť i se svou tehdejší přítelkyní, se kterou se neměl kde scházet“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „argumentace žalovaných, pokud jde o rozpor s hmotným právem, spočívající v tom, že soud neměl vycházet z výpovědi svědkyně M., ale měl vycházet z výpovědí žalovaných, popř. jimi označených svědků, nemůže být důvodem k přípustnosti dovolání z důvodu rozporu s hmotným právem“. Má zato, že dovolání by mělo být jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o naplnění výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu