ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.197.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 197/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) městské části P., a 2) P., družstvo, zastoupenému advokátkou, o 51.597,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 251/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, č. j. 25 Co 459/2002-201, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, č. j. 25 Co 459/2002-201, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002, č. j. 8 C 251/98-128, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 8 C 251/98-180, ve výrocích IV. a V. o zamítnutí zbytku nároku z titulu slevy z nájemného včetně příslušenství a nároku z titulu slevy z úhrad za topení včetně příslušenství za období od 1. července 1999 do 31. října 1999 ve vztahu k druhému žalovanému a v nákladových výrocích VII. a VIII., se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, č. j. 25 Co 459/2002-201, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002, č. j. 8 C 251/98-128, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 8 C 251/98-180, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 27.520,60 Kč a 17.586,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím ve vztahu k první žalované a v nákladovém výroku v poměru mezi žalobcem a první žalovanou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002, č. j. 8 C 251/98-128, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 8 C 251/98-180, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 27.520,60 Kč a 17.586,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím ve vztahu k první žalované a v nákladovém výroku v poměru mezi žalobcem a první žalovanou, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu první žalovaná zaplatila částku 45.106,60 Kč s příslušenstvím (27.520,60 Kč z titulu slevy na nájemném ve výši 50 % a 17.586,- Kč z titulu slevy z úhrad za topení ve výši dvou třetin, obojí za dobu od 1. listopadu 1995 do 30. června 1999); ve vztahu k druhému žalovanému šlo o částku 6.490,80 Kč s příslušenstvím (4.382,- Kč z titulu slevy na nájemném ve výši 50 % a 2.108,80 Kč z titulu slevy z úhrad za topení ve výši dvou třetin, obojí za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999).
Obvodní soud pro prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. června 2002, č. j. 8 C 251/98-128, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 8 C 251/98-180, zamítl žalobu, aby první žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částky 27.520,60 Kč a 17.586,- Kč (z titulu slevy na nájemném a na úhradě za topení za dobu od 1. listopadu 1995 do 30. června 1999) s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.), řízení co do částek 317,- Kč a 211,20 Kč zastavil (výrok II.), druhého žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 2.921,- Kč (z titulu slevy na nájemném za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999) s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III.), co do zbytku nároku z titulu slevy na nájemném (včetně příslušenství) žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok IV.), proti druhému žalovanému zamítl rovněž žalobu na zaplacení slevy z úhrad za topení za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999 včetně příslušenství (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky VI. až VIII.).
K odvolání žalobce a druhého žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 25 Co 459/2002-201, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění shora uvedeného usnesení) potvrdil ve výrocích I., IV., V., VI., VII. a VIII., změnil jej ve výroku III., odvolání proti výroku II. odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 25. listopadu 1992 uzavřel žalobce smlouvu o nájmu „bytu č. 61, I. kategorie, v osmém patře domu čp. 517 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že vlastníkem předmětného domu byla v té době první žalovaná, že na základě pokynu první žalované byly v předmětném bytě vyměněny radiátory a že v rozporu s požadavky výrobce nebyly nově instalované radiátory před uvedením do provozu opatřeny konečným povrchovým nátěrem. Dále rovněž zjistily, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. června 1999 odkoupil předmětný dům druhý žalovaný, že podle článku VIII. kupní smlouvy měl druhý žalovaný okamžikem vkladu vlastnického práva vstoupit do všech práv a závazků vyplývajících z již uzavřených nájemních smluv mimo jiné i s nájemci bytů, že v žalovaném období platil žalobce nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (tedy i za odběr tepla) ve výši předepsané nejprve první žalovanou a posléze druhým žalovaným a že z důvodů závad na nových radiátorech řádně uplatnil u obou žalovaných nárok na slevu z nájemného a z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že první žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována, neboť v souvislosti se změnou vlastnictví k předmětnému domu přešla práva a povinnosti ve smyslu §680 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), na druhého žalovaného; proto žalobu proti ní zamítly. Ve vztahu k druhému žalovanému, u něhož naopak pasivní věcnou legitimaci dovodily, přiznaly (s odkazem na ustanovení §698 a násl. obč. zák.) žalobci pouze slevu z nájemného, a to nikoli v požadované výši, nýbrž – z důvodů uvedených v rozsudcích – pouze ve výši jedné třetiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV., V., VII. a VIII., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání odvolacímu soudu především vytkl, že „nerozhodl o nároku v rozsahu, v jakém byl žalobcem uplatněn v žalobě, poté uplatněn v podáních žalobce ze dne 9.11.1998, 2.11.1999 a 17.1.2000 a nakonec i v odvolání ze dne 4.9.2002 …rozhodl pouze o části uplatněného nároku … Odvolací důvod uplatněný žalobcem, že soud I. instance žalobní návrh omezil do 31.10.1999, a to v rozporu s úkony žalobce, odvolací soud zcela pominul“. Současně namítl, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem (v dovolání vyjmenovaným), jež byly v řízení tvrzeny, a ohledně nichž byly nabídnuty (a v řízení před soudem prvního stupně provedeny) důkazy. Dovolatel má také za to, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř., pokud se nevypořádaly s jeho námitkami proti znaleckému posudku a v důsledku toho dostatečně nezjistily okolnosti rozhodné pro posouzení vad bytu a poskytovaných služeb. Uvedené námitky dovolatel podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované. Namítl, že odvolací soud v této souvislosti nesprávně vyložil ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. Má za to, že podle citovaného ustanovení se kupující stává v důsledku změny vlastnického práva pronajímatelem bytu namísto prodávajícího a přechází na něj práva a povinnosti (vyplývající z nájemního vztahu), která „vznikla počínaje dnem přechodu (správně „převodu“) vlastnictví“. Poukázal též na ustanovení §531 obč. zák., podle něhož lze převzít dluh za dlužníka pouze se souhlasem věřitele. Soudům rovněž vytkl, že nepřihlédly k technické dokumentaci výrobce, která ukládá povinnost opatřit radiátory před uvedením do provozu konečným nátěrem, a spokojily se s tvrzením Ing. Š., že radiátory jsou funkční; podle dovolatele pak v důsledku toho nesprávně aplikovaly předpisy veřejného práva, konkrétně zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Současně pominuly existenci celého souboru technických předpisů a zabývaly se pouze dílčími parametry; požadavek, aby dovolatel takové výrobky jako nájemce používal, je v rozporu se zákonem (zde zmínil zákon č. 102/2001 Sb.). V závěru uvedl, že za otázky zásadního právního významu považuje především otázku, „zda nabyvatel, který vstoupil ve smyslu ust. §680 odst. 2 občanského zákoníku do práv a povinností pronajímatele, může bez souhlasu nájemce převzít závazky pronajímatele vůči nájemci, které vznikly před tím, než došlo ke změně vlastnictví k pronajaté věci a zároveň, zda se původní pronajímatel může bez souhlasu nájemce takových závazků zprostit“, a poté rovněž otázku, „zda vznikne nájemci právo na slevu z úhrad za topení, nejsou-li otopná tělesa v souladu s technickými předpisy, takže je nájemce z tohoto důvodu nepoužívá“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání vyvracel správnost dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v napadených výrocích o věci samé – ve výrocích I., IV. a V.) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (mimo jiné i ve vztahu k výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. – o zamítnutí žaloby co do zbytku nároku z titulu slevy na nájemném včetně příslušenství vůči druhému žalovanému, a ve výroku V. – o zamítnutí žaloby na zaplacení slevy z úhrad za topení za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999 včetně příslušenství vůči druhému žalovanému) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (směřujícího však pouze proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.) tak dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., resp. také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zde tedy dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v těchto ohledech nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti rovněž zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje mimo jiné rovněž nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení nároku na slevu z nájemného a z úhrad za topení vůči druhému žalovanému, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že první žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována, neboť v souvislosti se změnou vlastnického práva k předmětnému domu přešla práva a povinnosti ve smyslu §680 odst. 2 a 3 obč. zák. na druhého žalovaného. Žalobce v dovolání správnost uvedeného právního závěru napadl.
Protože otázku pasivní věcné legitimace první žalované posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce pasivní věcné legitimace první žalované zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky) proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že ani posléze uvedenou vadou, kterou naopak dovolatel namítl (tvrzením, že odvolací soud nerozhodl o celém uplatněném nároku), není řízení v projednávané věci postiženo. Zbývá dodat, že další vady podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jsou z obsahového hlediska vadami ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., jichž se týká výklad uvedený na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Je-li dovolání přípustné proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (pro řešení otázky pasivní věcné legitimace první žalované), lze otázku vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., vymezené tvrzením, že odvolací soud nerozhodl o celém uplatněném nároku, zkoumat pouze ve vztahu k nárokům, které žalobce uplatnil vůči první žalované.
Z obsahu spisu vyplývá, že podáním ze dne 1. června 2000 se žalobce domáhal mimo jiné proti první žalované zaplacení slevy z nájemného v částce 27.520,60 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a slevy z úhrad za topení v částce 17.902,77 Kč s tam uvedeným příslušenstvím za dobu od 1. listopadu 1995 do 30. června 1999. Při jednání soudu prvního stupně dne 25. října 2000 byla (za přítomnosti všech účastníků řízení) změna žaloby v tomto ohledu připuštěna. V podání ze dne 20. března 2002 se žalobce mimo jiné vůči první žalované domáhal stejných nároků, avšak z titulu slevy z úhrad za topení za dobu od 1. listopadu 1995 do 30. června 1999 uplatil pouze částku 17.586,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (namísto původní částky 17.902,77 Kč s tam uvedeným příslušenstvím). Při jednání soudu prvního stupně dne 25. března 2002 byla i zmíněná „změna“ žaloby (ve skutečnosti šlo v tomto ohledu o částečné zpětvzetí žaloby – viz výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) za souhlasu žalovaných připuštěna. O této žalobě pak bylo ve vztahu k první žalované rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. Zbývá dodat, že o stejných částkách vůči první žalované se žalobce zmínil také ve svých podáních z 12. února 2003 a z 13. června 2003. Jestliže za této situace odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil mimo jiné i výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byly zamítnuty nároky žalobce vůči první žalované v částkách 27.520,60 Kč s příslušenstvím a 17.586,- Kč s příslušenstvím, nelze mu nic vytknout. Protože z obsahu spisu nebyly zjištěny jiné vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení nebyl uplatněn opodstatněně
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V právní praxi je konstantně zastáván názor, že v případě ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. jde o zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li právní skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje, tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. nájemní smlouvy. Z titulu právního nástupnictví však nepřecházejí na nabyvatele všechna práva a povinnosti pronajímatele, což je dáno povahou nájemního vztahu jako vztahu obsahově vnitřně složitého, zahrnujícího řadu různorodých práv a povinností, z nichž některá mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Na nabyvatele tak nepřecházejí peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, jako jen např. pohledávka pronajímatele na splatné nájemné, povinnost zaplatit splatnou pohledávku nájemce na slevu z nájemného apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněného pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. Občanský zákoník – komentář, autorů Fiala, J., Hurdík, J. a Korecká, V., část VIII., hlava VII., oddíl třetí, skončení nájmu, §680). Dovolací soud nemá důvodu se od uvedených právních názorů odchýlit ani v projednávané věci.
Vzhledem k řečenému se tak nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že první žalovaná není v dané věci pasivně věcně legitimována. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k první žalované, a v nákladovém výroku v poměru mezi žalobcem a první žalovanou. Protože důvody, pro které bylo v tomto rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno – v tomto ohledu – i toto rozhodnutí (včetně nákladového výroku v poměru mezi žalobcem a první žalovanou) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobcem a první žalovanou včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a v souvisejících nákladových výrocích VII. a VIII. – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – bylo podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které druhému žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.125,- Kč (§3 odst. 1 bod 3. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu