ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1988.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1988/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. L., zastoupené advokátkou, 2) M. L., 3) M. L. a 4) J. L., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 10 C 31/2000, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2003, č.j. 23 Co 320/2002-299, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2003, č.j. 23 Co 320/2002-299, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. června 2002, č.j. 10 C 31/2000-248, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 11. 2001, č.j. 10 C 31/2000-175, uložil žalovaným (včetně původně též žalovanému M. L., nar. 11. 11. 1945) vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku dům čp. 851 včetně součástí a příslušenství, pozemek č. parc. 682 zastavěná plocha a pozemek č. parc. 683 zahrada v Ch. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“ a „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 1424 obce a kat. ú. Ch.; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady, a to ani za základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 1. 2002, č.j. 23 Co 9/2002-194, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. – vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 28. 6. 2002, č.j. 10 C 31/2000-248, uložil žalovaným předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat nejpozději do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, č.j. 23 Co 320/2002-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; zrušil ho ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a státem a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 6. 6. 2003, č.j. 10 C 31/2000-313, soud prvního stupně rozhodl o výši odměny za zastupování advokátce JUDr. V. B. a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a státem.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětné nemovitosti se nacházely ve společném jmění první žalované a původně též žalovaného M. L. (zemřelého v průběhu řízení dne 29. 3. 2002), že byly prodány v rámci konkurzu prohlášeného na majetek úpadce obchodní společnosti J., v.o.s., jejímiž společníky byli tito žalovaní, a to kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1998 uzavřenou mezi Ing. P. H., správcem konkurzní podstaty úpadce, a Ing. Z. Š., synem žalobkyně (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), který posléze – darovací smlouvou ze dne 21. 10. 1998, s účinky vkladu ke dni 5. 11. 1998 – nemovitosti převedl na žalobkyni, že právní předchůdce žalobkyně kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1998 převzal nemovitosti bez závad nebo břemen, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) neuzavřela se žádným z žalovaných nájemní smlouvu, která by je opravňovala k užívání předmětných nemovitostí, a že ani nebyla (v roce 1995) uzavřena nájemní smlouva mezi první žalovanou a původně též žalovaným M. L. na straně jedné jako tehdejšími vlastníky předmětného domu a třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou (jejich synem a snachou) na straně druhé ohledně užívání bytu v prvním patře; rovněž tak vzaly za prokázáno, že v domě se nenachází dva samostatné byty, neboť byt v přízemí netvoří samostatnou bytovou jednotku a má společné schodiště s bytem v prvním patře.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na vyklizení je důvodná, a že se žalobkyně právem domáhá ochrany svého vlastnického práva, neboť žalovaným nesvědčí k užívání předmětných nemovitostí nájemní právo ani jiný právní titul. Přisvědčil též soudu prvního stupně, že vzhledem k okolnostem daného případu lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího vlastnického práva za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podmínila resp. odložila tím, že povinnost žalovaných k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že kupní cenu za předmětné nemovitosti ve výši 600.000,-Kč zaplatila žalobkyně ze společných úspor se svým manželem, neboť je chtěli v důchodu užívat společně s rodinou svého syna M., že žalobkyně vlastní se svým manželem v Ch, byt o velikosti 2+1, že jejich syn M, je nájemcem družstevního bytu v Ch, o velikosti 3+1, že kupní cena za nemovitosti byla správcem konkurzní podstaty stanovena na částku 600.000,-Kč s ohledem na to, že kupující (právní předchůdce žalobkyně) přislíbil zajistit pro žalované náhradní byt (resp. dva náhradní byty), přičemž skutečná cena nemovitostí byla mnohem vyšší (dle žalobkyně 1.403.160,-Kč, dle znaleckého posudku 2.300.000,-Kč), že první žalovaná trpí vysokým krevním tlakem a je po mozkové mrtvici, že její syn (třetí žalovaný) podniká v pohostinství a zaměstnává ostatní členy rodiny (první žalovanou a druhého žalovaného), že čtvrtá žalovaná (snacha první žalované a manželka třetího žalovaného) je na mateřské dovolené a pečuje spolu s manželem o tři nezletilé děti, že pobírají sociální dávky a jejich celkový měsíční příjem činí 15. až 16.000,- Kč. Na základě toho odvolací soud dovodil, že výkon práva žalobkyně na vyklizení nemovitostí bez bytové náhrady by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst.1 obč.zák.), a proto podmínil vyklizení žalovaných zajištěním náhradního bytu. Pokud žalovaní uplatnili v odvolacím řízení nový důkaz o tom, že se v předmětném domě nacházejí dvě bytové jednotky, odvolací soud k tomuto důkazu s odkazem na §205a odst. 1 o.s.ř. nepřihlédl a ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že se v domě nenacházejí dva byty; v souladu s tím vázal povinnost všech žalovaných k vyklizení na zajištění jednoho náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a první žalovaná.
Žalobkyně opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení „§237 odst. 3 o.s.ř.“ a vyjádřila názor, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam pokud jde o otázku „přiznání bytové náhrady tam, kde není zákonem stanoveno právo na zajištění bytové náhrady“. V dovolání uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Zpochybňuje právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaní mají právo na náhradní byt, a uvádí, že rozhodnutím soudu o přiznání bytové náhrady nesmí dojít k poškození oprávněných zájmů vlastníka nemovitosti, k založení nových práv uživatelů, která neměli, a k založení dosud neexistující povinnosti vlastníků. Žalobkyně má zato, že v dané věci nebyla aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. namístě, a že žalovaným nepřísluší ochrana s odkazem na uvedené ustanovení. Poukazuje na to, že důsledky neúspěšného podnikání žalovaných, kteří z vlastní vůle dali předmětné nemovitosti do zástavy, nelze řešit na úkor nového vlastníka, který zaplatil kupní cenu a nezavázal se k žádným povinnostem vůči žalovaným, že žalovaní za užívání nemovitosti neplatí, znemožňují žalobkyni přístup do domu a chovají se k ní nevhodně; rovněž tak poukázala na to, že žalovaní neposkytli žádnou součinnost, když jim předala seznam nabízených volných bytů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje první žalovaná v tom, že odvolací soud nepřihlédl k důkazu uplatněnému v odvolacím řízení, a to ke sdělení Městského úřadu v Ch. ze dne 22. 7. 2002, jímž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na jejich základě učinil soud prvního stupně zjištění, že v předmětném domě se nenachází dva samostatné byty. V důsledku toho vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). První žalovaná dovozuje, že v domě se nachází dva samostatné byty o velikosti 3+1 s příslušenstvím, a to jeden v přízemí a druhý v 1. patře. S ohledem na to, že žalovaní tvoří dvě samostatné rodiny – jednu rodinu první žalovaná a druhý žalovaný a druhou rodinu třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná se svými dětmi, měla být jejich povinnost k vyklizení vázána na zajištění dvou náhradních bytů tak, aby každá z obou rodin měla jeden náhradní byt. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně i první žalované bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Jak bylo uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu jinak, než ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. podmínil vyklizení žalovaných zajištěním náhradního bytu (zatímco ve svém prvním rozsudku uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětné nemovitosti ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku). Vycházel přitom z právního názoru odvolacího soudu vysloveného v jeho zrušujícím usnesení na aplikaci a výklad ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Dovolání v dané věci je tudíž podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. objektivně přípustné.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998). V projednávané věci, kdy jde o žalobu na vyklizení, opírající se o tvrzení, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř.; rozsah dovolacího přezkumu se proto neřídí ustanovením §242 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 387/2000, uveřejněný pod č. 261 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003). Dovolací soud proto nemohl z podnětu dovolání první žalované přezkoumávat napadené rozhodnutí, neboť v jejích poměrech nenastala změna odstranitelná jeho zrušením (byla-li její povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu), a to ani z hlediska zbývajících žalovaných, kteří dovolání nepodali. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání první žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalobkyně je objektivně i subjektivně přípustné.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat – s výjimkou vad zde uvedených (jež v dané věci v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají) – jen z důvodů uplatněných v dovolání a tyto důvody soustředila žalobkyně výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení nemovitosti zajištěním náhradního bytu pro žalované. Vzhledem však k tomu, že výrok rozhodnutí soudu o povinnosti byt vyklidit po zajištění bytové náhrady je nedělitelný, a výrok o povinnosti k vyklizení nemůže samostatně nabýt právní moci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), pak v případě, že dovolací soud usoudí, že závěr o podmíněnosti povinnosti k vyklizení zajištěním bytové náhrady je nesprávný, musí zrušit rozhodnutí jako celek.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994) zastává názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení obsahem a účelem nejbližší (§853 obč.zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 obč.zák.) při zániku práva užívat byt; i v těchto případech však je třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Uvedený právní závěr vyplývá dále např. i z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, z rozhodnutí ze dne 21. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1664/99 a ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
Naproti tomu užíval-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž ustanovení §712 obč.zák. tu ani analogicky (§853 obč.zák.) použít nelze. Soudní praxe (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 – dále „R 5/2001“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 – dále též „R 59/2003“) však dovodila, že vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady může vyplývat i ze situací, kdy vyklizovanému sice bytová náhrada přímo ze zákona ani analogicky nesvědčí, ale žalobě na vyklizení lze přesto vyhovět (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.) – výjimečně – za předpokladu přiznání bytové náhrady. Při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.) nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. citované rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1203/99 a R 59/2003). Rozhodnutí, jímž je žalovanému s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. ukládána povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, je třeba chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí (srov. např. R 5/2001, R 59/2003). Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Tento závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, R 5/2001, R 59/2003).
V projednávané věci se odvolací soud uvedenými závěry ustálené soudní praxe důsledně neřídil. Jak vyplývá z výroku i z odůvodnění jeho rozsudku, aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na podmínky vyklizení vůči všem žalovaným, aniž rozlišil mezi právním postavením první žalované (jejíž nárok na bytovou náhradu vyplývá z analogické aplikace zákona) a ostatních žalovaných, jimž jak vyplynulo z provedených důkazů, nikdy nesvědčil neodvozený právní titul bydlení a vůči nimž je tudíž nutno (ve smyslu výše uvedeného) zkoumat, zda lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí bylo odepřeno právo na jejich bezpodmínečné vyklizení.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. zrušil. S přihlédnutím k výše dovozené nedělitelnosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen jako celek. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1o.s.ř. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu