ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2061.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 2061/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému G., družstvo umělecké výroby, T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 180.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 297/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2001, č. j. 23 Co 790/2000-288, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.450,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 8. 2000, č.j. 6 C 297/97-250 (poté, co jeho zamítavé rozsudky ze dne 19. 9. 1995, č.j. 6 C 953/94-31, a ze dne 27. 8. 1998, č.j. 6 C 953/94-147, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 1996, č.j. 18 Co 762/95-47, a ze dne 10. 5. 1999, č.j. 25 Co 763/98-160, a poté, co Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 31. 8. 1999, č.j. 6 C 953/94-180, spojil věc vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 6 C 953/94 ke společnému řízení s věcí vedenou u téhož soudu pod sp.zn. 1 C 297/97, a rozhodl, že obě věci budou vedeny pod sp.zn. 6 C 297/97), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 45.000,-Kč se 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení „dalších 135.000,-Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 0,3 % za každý den prodlení od 2. 2. 1994 do zaplacení“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne 3. 11. 1993 (dále „předmětná nájemní smlouva“) žalobkyní a I. F. (podílovými spoluvlastníky domu č.p. 19, v T. – dále „předmětný dům“) na straně jedné jako pronajímateli (zastoupenými P. F.) s žalovaným na straně druhé jako nájemcem, na základě níž byly žalovanému pronajaty nebytové prostory v předmětném domě se nacházející (dále „předmětné nebytové prostory“), je podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, neboť k ní nebyl dán předchozí souhlas městského úřadu v T.; tento souhlas byl udělen až dne 16. 11. 1993, tj. po uzavření nájemní smlouvy. Dovodil dále, že existence tohoto souhlasu nebyla prokázána ani rozhodnutím městského úřadu v T. ze dne 25. 2. 1993, jímž byl P. F. udělen na základě jeho žádosti ze dne 10. 1. 1993 souhlas k pronájmu předmětných nebytových prostor, neboť uvedené rozhodnutí je „zcela neurčité, nelze z něho dovodit, ke které smlouvě o nájmu nebytových prostor se vztahuje, tedy ani to, komu a na jakou dobu mají být pronajaty, k poskytování jakých služeb či provozování jaké obchodní činnosti hodlá nájemce prostory užívat“; v této souvislosti soud prvního stupně poukázal též na to, jaká doba uplynula od vydání uvedeného rozhodnutí do uzavření předmětné nájemní smlouvy, jakož i na to, že žalobkyně neprokázala, že by před 10. 1. 1993 bylo jednáno se žalovaným o uzavření nájemní smlouvy na předmětné nebytové prostory. Soud prvního stupně zaujal názor, že byla-li předmětná nájemní smlouva neplatná, nevznikla žalovanému povinnost platit nájemné (za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 4. 1995, jak bylo žalobou požadováno); protože však žalovaný předmětné nebytové prostory užíval, vznikla mu podle §451, §456 věty první a §458 odst. 1 obč. zák. povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které tím získal. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně, vycházeje ze znaleckého posudku K. Š. ze dne 27. 11. 1999, dovodil, že dosažitelné (tržní) nájemné v části obce, v níž se předmětné nebytové prostory nacházely, činilo 270.000,-Kč ročně, což představuje za období, kdy žalovaný tyto prostory užíval (od 1. 1. 1994 do 30. 4. 1994) částku 90.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po změně žaloby, učiněné se souhlasem soudu (srov. č.l. 234, 244 a 244 verte spisu) požadovala polovinu z uplatněného nároku, odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu na předmětném domě (žalobní nárok právních nástupců žalobce I. F., zemřelého spoluvlastníka druhé poloviny domu, byl vyloučen k samostatnému projednání – viz č.l. 244 verte), shledal soud prvního stupně žalobní požadavek důvodným co do částky 45.000,-Kč, včetně úroku z prodlení ve výši 16% z uvedené částky, uplatněného za období od 15. 7. 1994 do zaplacení; zamítnutí žaloby co do zbývající částky 135.000,-Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný v období od 1. 5. 1994 do 30. 4. 1995 (za něž bylo taktéž požadováno zaplacení nájemného) předmětné nebytové prostory užíval či bránil žalobkyni, aby je převzala. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty s poukazem na neplatnost předmětné nájemní smlouvy, v níž bylo ujednání o smluvní pokutě obsaženo.
K odvolání žalobkyně směřujícímu do výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č.j. 23 Co 790/2000-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích s tím, že „správné znění zamítavého výroku pod bodem II zní: Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 135.000,-Kč a dále smluvní pokuty 0,3 % za každý den prodlení až do zaplacení a to z částky 3.750,-Kč od 2. 2. 1994 a z částky 33.750,-Kč od 2. 5. 1994, z částky 11.250,-Kč od 2. 8. 1994, z částky 11.250,-Kč od 2. 11. 1994, z částky 11.250,-Kč od 2. 2. 1995, z částky 3.750,-Kč od 2. 5. 1995 a dále ještě úroku z prodlení ve výši 16 % z částky 135.000,-Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, žaloba se v této části zamítá“. Odvolací soud ve výroku svého rozsudku připustil dovolání pro posouzení otázky, ,,zda souhlas úřadu města či obce k pronájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb musí být vždy spojen s určitou předpokládanou nájemní smlouvou či zda ho lze udělit do budoucna a obecně tak, že bude platit pro jakoukoliv v budoucnu uzavřenou smlouvu a zda je naplněn požadavek souhlasu tam, kde rozhodnutí úřadu města či obce spočívá jen v akceptaci toho, aby byly místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajaty v souladu se svým stavebním určením“. Dále odvolací soud ve výroku svého rozsudku rozhodl, že „dovolání pro posouzení toho, jaké náležitosti má mít souhlas úřadu města či obce k pronájmu nebytových prostor, zejména musí-li obsahovat označení nájemce a pro posouzení toho, ke kterému okamžiku se má tento souhlas vztahovat, zda k okamžiku uzavření smlouvy, její platnosti či účinnosti, se nepřipouští“; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že souhlas Městského úřadu v T. ze dne 25. 2. 1993 nelze považovat za právně relevantní ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. S poukazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura I/2000“ konstatoval, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu uvedeného ustanovení, je rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, a že žádost o udělení souhlasu musela být podána v souladu s požadavky zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v řízení však nebylo prokázáno, že by rozhodnutí Městského úřadu v T. ze dne 25. 2. 1993 bylo vydáno „podle pravidel správního řádu“, když žádost, která měla jeho vydání předcházet, nebyla v evidenci městského úřadu dohledána. Navíc z uvedeného rozhodnutí neplyne, k jakému druhu obchodu či služeb se souhlas váže, což je významné nejen z hlediska ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění, zakotvujícího nutnost souladu mezi stavebním určením nebytových prostor a účelem nájmu, ale i z hlediska účelu citovaného ustanovení, jímž bylo umožnit národním výborům (později obecním úřadům) ovlivňovat síť služeb a obchodu na území obce. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by byl dán souhlas městského úřadu k pronájmu předmětných nebytových prostor k provozování klenotnictví, jak předpokládala předmětná nájemní smlouva. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že za období od 1. 5. 1994 do 30. 4. 1995 není žaloba důvodná, neboť žalovaný byl v uvedeném období připraven předmětné nebytové prostory žalobcům předat, k čemuž však nedošlo pro nedostatek jejich součinnosti. Přiznání bezdůvodného obohacení za toto období by tak bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání pro řešení právní otázky, jaké náležitosti musí obsahovat správní rozhodnutí o udělení nebo neudělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor odůvodnil odvolací soud tím, že jde „nad rámec právní problematiky souzené věci“; pokud jde o druhou z navrhovaných otázek (otázku, ke kterému časovému okamžiku má být souhlas vyžádán), odvolací soud uvedl, že již byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura I/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka nejprve nastoluje právní otázku, ke kterému časovému okamžiku se má vztahovat souhlas obecního úřadu se smlouvou o nájmu nebytových prostor, a spojuje s jejím řešením přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Namítá, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 2 Cdon 1928/97 (na které poukázal odvolací soud) není správný, a že rozhodovací praxe soudů je v tomto směru nejednotná. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že předchozí souhlas se má vztahovat nikoli k době uzavření smlouvy, ale k době její účinnosti, a dovozuje, že souhlas Městského úřadu v T. ze dne 16. 11. 1993 splňuje požadavky souhlasu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a proto je předmětná nájemní smlouva platná. Uvádí dále, že „k řešení právní otázky týkající se souhlasu Městského úřadu v T. ze dne 25. 2. 1993 odvolací soud dovolání připustil“. V této souvislosti namítá, že „nepovažuje za správný právní názor odvolacího soudu, že souhlas příslušného orgánu musí obsahovat určení, ke které činnosti nájemce byl dán souhlas“, a poukazuje na to, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. „nestanoví pro předmětné rozhodnutí žádnou formu ani obsahové náležitosti“. Zákon hovoří pouze o souhlasu k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb (uvádí se v dovolání), a nestanoví povinnost, aby tento souhlas určoval konkrétní druhy činností, které mohou být v prostorách provozovány. Dovolatelka má zato, že „z dikce zákona („lze pronajímat jen po ….“), tedy z nedokonavého vidu slovesa pronajmout, je možno dovodit navíc to, že předmětný souhlas se ani nemusí vztahovat ke konkrétnímu pronájmu, ale postačí jeden souhlas na začátku pronajímání nebytových prostor, i když již poté budou uzavírány nájemní smlouvy na tyto prostory postupně s různými nájemci“. Pokud jde o účel nájmu, zákon toliko vyžaduje, aby byl ve smlouvě o nájmu nebytových prostor obsažen; tento požadavek pak předmětná nájemní smlouva splňuje. Podle názoru dovolatelky je třeba při výkladu „nejednoznačného znění zákona“ respektovat požadavek spravedlnosti; poukazuje na to, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bylo od samého počátku „neúčinné a ryze formální a jako takové bylo později zrušeno“, a že proto je absurdní požadovat, aby jednání účastníků „splňovalo nejen všechny požadavky v něm obsažené, ale i ty, které z něj budou vyvozeny o mnoho let později v rozsudcích a judikátech. Dovolatelka uzavírá, že „souhlas ze dne 25. 2. 1993 je řádným souhlasem dle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. a nájemní smlouva nemůže být z důvodu absence takovéhoto důvodu neplatná“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel argumenty dovolatelky jak ve vztahu k souhlasu Městského úřadu v T. ze dne 16. 11. 1993, tak i k souhlasu ze dne 25. 2. 1993, a dovozoval neplatnost předmětné nájemní smlouvy. Mimo jiné namítl, že smyslem zákonné úpravy, vyžadující souhlas správního orgánu, bylo umožnit obecnímu (městskému) úřadu ovlivňovat ve veřejném zájmu místní síť obchodu a služeb, z čehož vyplývá, že se tento souhlas musel vztahovat ke konkrétní nájemní smlouvě (konkrétnímu druhu činnosti nájemce).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 5. 2001, odvolací soud - v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. - postupoval v odvolacím řízení podle dosavadních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno 31. 8. 2000. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v souzené věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Vzhledem k tomu, že právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, je vymezena ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení přípustné pro takto vymezenou otázku (srov. k tomu nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), bylo-li její řešení v dovolání zpochybněno. Se zřetelem k tomu je tak dovolání v projednávané věci přípustné pro posouzení otázky, ,,zda souhlas úřadu města či obce k pronájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb musí být vždy spojen s určitou předpokládanou nájemní smlouvou či zda ho lze udělit do budoucna a obecně tak, že bude platit pro jakoukoliv v budoucnu uzavřenou smlouvu a zda je naplněn požadavek souhlasu tam, kde rozhodnutí úřadu města či obce spočívá jen v akceptaci toho, aby byly místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajaty v souladu se svým stavebním určením“.
Podle §3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů – viz ustanovení §22 věty první citovaného zákona – obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne 31. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým číslem 12). Uvedený závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002, v němž byl dále vysloven právní názor, podle kterého okolnost, že uvedená ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující souhlas správního orgánu pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.
Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, přičemž předpokladem rozhodnutí správního orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení je žádost o udělení souhlasu, podaná v souladu s požadavky zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozsudky ze dne 29. 2. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1832/99, a ze dne 26. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 306/2000). Rozhodování o tom, zda bude udělen souhlas ke smlouvě o nájmu nebytových prostor se tedy vždy týká konkrétního, individuálního případu (nájemní smlouvy); z hlediska časového jde o souhlas „předchozí“, tj. o souhlas daný před uzavřením smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 11).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, vycházel-li z názoru, že souhlas obecního (městského) úřadu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., se vztahuje k určité (předpokládané) nájemní smlouvě. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že tento souhlas se váže k určitému druhu obchodu či služeb, neboť bez toho, že by správnímu orgánu rozhodujícímu o žádosti o udělení souhlasu bylo známo, k jakému druhu obchodu či služeb mají být konkrétní nebytové prostory pronajaty, by nemohlo být dosaženo cíle touto zákonnou úpravou sledovaného, tj. ovlivňování sítě obchodu a služeb na území obce v zájmu uspokojení potřeb jejích obyvatel.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl (v rozsahu, v němž bylo dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné) užit opodstatněně.
Pro otázku, ke kterému časovému okamžiku se má předchozí souhlas obecního úřadu vztahovat, nelze shledat dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným, když jde o otázku judikaturou dovolacího soudu již vyřešenou (jak již vyplývá ze shora uvedeného).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, zaplatit žalovanému náklady, jež mu v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 12.375,-Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. února 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu