ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2082.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2082/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. H. a 2) R. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp.zn. 12 C 796/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 54 Co 173/2002-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 54 Co 173/2002-74, a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3. října 2001, č.j.12 C 796/2000-55, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2001, č.j. 12 C 796/2000-55, výrokem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1015/1, o velikosti 2+1, v prvním nadzemním podlaží domu č. 3 na ulici Z. v I., zapsaného u Katastrálního úřadu B. pro obec a katastrální území I. na LV č. 2864 jako objekt bydlení č.p. 1015 na parcele ST 1031 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) dala žalovaným (nájemcům předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu, datovanou dne 24. 8. 2000, v níž uplatnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., opírající se o tvrzení, že žalovaní mají dva byty, neboť kromě bytu, jehož nájem je vypovídán, jsou spoluvlastníky ideální ½ domu Z. 1 v I., že tento stav dvou bytů trval v době, kdy byla žalovaným doručena výpověď z nájmu bytu, daná žalobkyní, a že darovací smlouvou ze dne 22. 9. 2000 (s účinky vkladu ke dni 29. 9. 2000) převedli žalovaní ideální polovinu domu Z. 1 na rodiče prvního žalovaného. Dále vzal za prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2000 (s právními účinky vkladu ke dni 28. 8. 2000), uzavřené s manželi F., nabyli žalovaní vlastnické právo k nemovitostem – objektu č.p. 207 na parcele st. 329/7 a pozemku parc. č. 3332, v k.ú. I., že nájemní smlouvou ze dne 29. 8. 2000 přenechali žalovaní tyto nemovitosti do nájmu manželům F. s tím, že jmenovaní budou i nadále užívat v objektu č.p. 207 nezkolaudovaný byt, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží. Soud prvního stupně v dané věci aplikoval ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. a §154 odst. 1 o.s.ř. a zaujal právní názor, že: „Pro rozhodnutí v tomto řízení je podstatný stav v době vyhlášení rozsudku, do té doby musí nájemce volit a podle své volby případně ukončit nájem druhého bytu, obdobně je to např. i u bytu užívaného právem vlastníka“. S poukazem na to, že ke dni rozhodnutí soudu nemají žalovaní k dispozici žádný další byt, když dům č.p. 1 v Z. ulici v I. darovali rodičům prvního žalovaného a v nemovitosti, kterou vlastní, nebyla bytová jednotka dosud zkolaudována a je užívána manželi F., soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod není dán. Na základě toho žalobu na přivolení k výpovědi zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č.j. 54 Co 173/2002-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích (II. a III.) o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a úplnými, a přisvědčil též jeho právnímu závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. není dán. Podle názoru odvolacího soudu „podstata tohoto výpovědního důvodu … spočívá na neúnosnosti současného nájmu dvou bytů a nebo nájmu bytu a současného vlastnictví druhého bytu, … a je tedy zcela logické, že existenci výpovědního důvodu je třeba posuzovat ke dni rozhodování soudu“. Pokud do té doby (uvedl dále odvolací soud) provedou volbu a nájem druhého bytu nebo jeho vlastnictví ukončí, nemůže být výpovědní důvod dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že k datu doručení platné výpovědi z nájmu bytu byla naplněna hypotéza ustanovení §711 odst. 1 písm. g), tj. že žalovaní měli dva byty a vyjadřuje přesvědčení, že platnost výpovědi pronajímatele jako hmotněprávního úkonu je nutno posuzovat k okamžiku její účinnosti, tj. kdy je tento projev vůle pronajímatele doručen nájemci bytu, nikoli podle stavu, který existuje v době rozhodování soudu (§154 odst. 1 o.s.ř.). Ve prospěch svého názoru argumentuje poukazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (s označením konkrétních spisových značek), včetně rozhodnutí ze dne 17. 4. 2001 ve věci sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, jež se týká výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně vycházely z možnosti volby nájemce ukončit nájem druhého bytu do vyhlášení rozsudku soudu (v důsledku čehož dochází „ke ztrátě“ daného výpovědního důvodu), ačkoliv vyhláška č. 45/1964 Sb., jež ve svém ustanovení §8 odst. 2 takovouto možnost upravovala, byla v roce 1995 zrušena. Dovolatelka má zato, že odvolací soud rozhodl „v zásadním rozporu s ustálenou judikaturou“ a „v rozporu s hmotným právem a proti smyslu použitého výpovědního důvodu“, z čehož dovozuje splnění podmínek přípustnosti dovolání a naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji (podle obsahu dovolání) dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda je pro naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. rozhodující stav v době dání (doručení) výpovědi pronajímatele z nájmu bytu nájemci bytu, nebo stav v době rozhodování soudu.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu z důvodu taxativně vyjmenovaných pod písmeny a) až i) citovaného ustanovení. Obecně platí, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem, adresovaným nájemci, který směřuje ke skončení právního vztahu nájmu. Účinky tohoto projevu vůle pronajímatele nastávají okamžikem dání (doručení) výpovědi nájemci bytu (z uvedeného právního názoru vychází konstantní judikatura dovolacího soudu – srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s.r.o., Praha, 2003 /dále „Přehled judikatury“/, pod pořadovým číslem 64). Okamžik doručení výpovědi pronajímatele z nájmu bytu nájemci je rozhodný také pro posouzení existence v ní uplatněného výpovědního důvodu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2259/98, uveřejněný v Přehledu judikatury pod pořadovým číslem 92). Uvedené platí i ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.7/1997, pod pořadovým číslem 68, ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000). Z pohledu naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. přitom není za současné právní úpravy rozhodné, zda byl nájemce před podáním výpovědi, dané z tohoto výpovědního důvodu, vyzván ke sdělení, který ze dvou bytů bude užívat jako byt jediný, neboť vyhláška č. 45/1964 Sb. byla jako celek (včetně jejího ustanovení §8 odst. 2, takovouto výzvu předpokládajícího) zrušena ke dni 13. 11. 1999 nařízením vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1649/2003).
Vycházel-li tedy v projednávané věci odvolací soud z právního názoru, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat ke dni rozhodování soudu, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu