ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2133.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2133/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 247/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2002, č. j. 26 Co 109/2002-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. 7 C 247/99-34, uložil žalovanému povinnost „poskytnout žalobci přiměřený náhradní byt za byt 1+1 s příslušenstvím v 1. poschodí domu č. p. 116 v T. (dále „předmětný byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází (dále „předmětný dům“), že nájemkyní předmětného bytu byla matka žalobce E. R., že žalobce s ní v bytě bydlel jako příslušník její domácnosti, že město Trutnov poskytlo jmenované z důvodu rekonstrukce předmětného domu, prováděné žalovaným, dočasné ubytování v Domě pečovatelské služby, kde bydlela spolu se žalobcem, a že se odtud odstěhovala sama do bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v T., k němuž jí vznikl nájemní vztah ke dni 4. 5. 1994 uzavřením nájemní smlouvy s městem T. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti jeho matkou, nájemkyní bytu. Okolnost, že se matka žalobce odstěhovala do bytu v Žižkově ulici z Domu pečovatelské služby a nikoliv z předmětného bytu, nepovažoval soud prvního stupně z hlediska přechodu práva nájmu bytu za rozhodnou, když dovodil, že její nájemní vztah k předmětnému bytu v době opuštění společné domácnosti trval, a její (i žalobcův) pobyt v Domě pečovatelské služby byl pouze „provizorní“. Neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, že jednání žalobce i jeho matky bylo spekulativní, vedené snahou získat pro každého z nich byt; poukázal přitom na to, že byt v Ž. ulici byl určen výlučně pro matku žalobce. Soud prvního stupně dále – na základě zjištění, že žalovaný provedl v předmětném domě stavební úpravy, v důsledku kterých došlo ke změně předmětného bytu na nebytové prostory, a že kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 8. 1997 nabylo právní moci dne 2. 9. 1997 – dospěl k závěru, že nájemní vztah žalobce k předmětnému bytu zanikl podle §680 odst. 1 obč. zák. zánikem věci (zánikem předmětu nájmu). Dovodil dále, že nemůže-li se žalobce domáhat užívání neexistujícího bytu, má právo na zajištění bytové náhrady. S poukazem na to, že žalovaný by mohl dosáhnout uvolnění bytu za použití výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) nebo písm. e) obč. zák. a za předpokladu, že pro žalobce zajistí přiměřený náhradní byt, soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná. Neshledal opodstatněnou námitku promlčení žalobcem uplatněného práva, vznesenou žalovaným, když dovodil, že žaloba byla podána včas (dne 16. 11. 1999), v obecné tříleté promlčecí době, počítané od dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č. j. 26 Co 109/2002-51 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o soužití žalobce a jeho matky v předmětném bytě, a ve shodě s ním dovodil, že na žalobce přešlo právo nájmu bytu v důsledku toho, že se E. R. odstěhovala z bytu v Domě pečovatelské služby do bytu v Ž. ulici, a opustila tak trvale společnou domácnost, neboť předmětný byt ještě v květnu 1994 právně existoval. Odvolací soud rovněž shledal správným i právní závěr soudu prvního stupně, že žalobci přísluší vůči žalovanému právo na zajištění přiměřeného náhradního bytu; konstatoval, že tento právní závěr má plnou oporu v ustanovení §853 obč. zák., neboť ustanovení §711 odst. 1 písm. a) a e) obč. zák. upravují vztahy obsahem i účelem nejbližší vztahu, který byl mezi účastníky nastolen zánikem předmětu nájmu, který měl za následek zánik nájemního vztahu. Odvolací soud se zabýval posouzením uplatněného nároku i z hlediska ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neshledal však, že by jejich aplikace přicházela v úvahu, neboť není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu – existence škody. Přisvědčil soudu prvního stupně, že nebyl prokázán spekulativní úmysl žalobce, který by odůvodňoval, aby mu byla odepřena ochrana jeho práva a rovněž tak shledal správným závěr okresního soudu, že právo žalobce na bytovou náhradu není promlčeno, neboť je bylo možno uplatnit až poté, kdy došlo k zániku práva nájmu v důsledku zániku pronajaté věci; počátek promlčecí doby je proto třeba vázat k okamžiku právního zániku předmětného bytu, tj. ke dni právní moci kolaudačního rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu a namítá, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v tomto bytě nežil se svojí matkou ve společné domácnosti v době, kdy se přestěhovala do bytu v Domě pečovatelské služby na K. ulici. Uvádí, že došlo-li by poté v tomto bytě „k obnovení“ jejich společné domácnosti, „nemůže to … znamenat povinnost pro žalovaného zajišťovat pro žalobce náhradní byt, jak by tomu bylo, pokud by žalobce žil ve společné domácnosti již v bytě v H. ulici“ (rozuměno v předmětném bytě). Dovolatel má však zato, že společná domácnost žalobce a jeho matky neexistovala ani v bytě na K. ulici a (s poukazem na skutečnosti uváděné v dovolání) dovozuje, že žalobci k tomuto bytu a rovněž tak k předmětnému bytu nikdy nesvědčilo právo nájmu. Dovolatel dále namítá, že nebyla „vypořádána“ jeho námitka o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy a poukazuje na to, že žaloba byla podána ze spekulativních důvodů. Závěrečná námitka žalovaného směřuje proti závěru, že žalobcem uplatněné právo není promlčeno. Dovolatel má zato, že „i kdyby měl žalobce oproti žalovanému nárok na zajištění náhradního bytu, počítala by se promlčecí doba od okamžiku, kdy by žalobce a jeho matka opustili byt v Havlíčkově ulici …., případně od právní moci stavebního povolení vydaného k ….. přestavbě“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že dovolací námitky nemají po právní stránce zásadní význam, a že se s nimi soudy obou stupňů vypořádaly; navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel především zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o přechodu práva nájmu předmětného bytu na žalobce. Jak vyplývá z obsahu dovolání, je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti nájemkyní bytu E. R. poukazem na to, že v řízení bylo prokázáno, že jmenovaná nevedla se svým synem (žalobcem) společnou domácnost ani v předmětném bytě, ani v bytě v Domě pečovatelské služby, a že jednání žalobce bylo spekulativní, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem předestřená otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva, jež je předmětem sporu v dané věci. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení žalobcem uplatněného nároku, resp. právního vztahu mezi účastníky (nenamítá, že měla být aplikována jiná zákonná ustanovení, než která použil odvolací soud, nebo že použitá ustanovení byla nesprávně vyložena); nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu, že uplatněné právo je právem majetkovým, podléhajícím režimu promlčení, a to v obecné tříleté promlčecí době. S přihlédnutím k tomu, dovolací soud jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen, neshledává, že by závěr odvolacího soudu o počátku promlčecí doby odporoval ustálené judikatuře nebo že by byl v rozporu s hmotným právem. Byl-li totiž podle (dovoláním nezpochybněného) závěru odvolacího soudu právní vztah mezi účastníky nastolen v důsledku zániku předmětu nájmu, nemohla začít běžet promlčecí doba dříve, než došlo k právnímu zániku předmětného bytu, tj. dříve, než nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, v důsledku něhož přestal byt sloužit k účelu, k němuž byl původně určen, tj. pro účely bydlení.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu