ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.214.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 214/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Robert Waltr, v právní věci žalobce Ing. M. K., zast. advokátem, proti žalované I. K., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 59/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.10.2003, č.j. 8 Co 1616/2003-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.10.2003, č.j. 8 Co 1616/2000-61 změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.4.2003, č.j. 10 C 59/2003-39, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1019/12 v I. patře domu čp. 1019/18 v ulici J. v Č. B. a žalované uložil byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po zajištění přístřeší tak, že tento návrh zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích, v nichž se žalovaná přezkoumání domáhala, a shledal odvolání důvodným.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná nezpochybňuje neplacení nájemného ani úhrad za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší než 3 měsíce a tím naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ale domnívá se, že s ohledem na zjištěné okolnosti, za kterých došlo k neplacení nájemného a úhrad, nemělo být k výpovědi přivoleno a mělo být aplikováno ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku.
Odvolací soud proto konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že je dán výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, avšak nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že není namístě aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku.
V dané situaci odvolací soud považuje z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku za nutné zohlednit to, že délka neplacení nájemného a ostatních úhrad byla právě 4 měsíce, některé poplatky byly zaplaceny (byť po lhůtě splatnosti) ještě před podáním žaloby. Dále nelze opominout tehdejší špatnou sociální a finanční situaci žalované, vyvolanou zejména předchozím rozvodem se žalobcem, odstěhováním ze společné domácnosti a nezaměstnaností žalované a to, že žalovaná platila např. i pouze část úhrady. Po nástupu žalované do zaměstnání dne 4.3.2003 se její platební disciplína zlepšila a v době rozhodování soudu prvního stupně byl dluh, na jehož základě byla podána výpověď, zaplacen a dále významnou část dluhu tvořily poplatky z prodlení. Další vzniklý dluh je podle dohody účastníků žalovanou řádně (s jedním prodlením) splácen. Podle odvolacího soudu je třeba též zohlednit, že nejde o standardní vztah pronajímatele a nájemce, neboť účastníci jsou bývalí manželé, současný nájemní vztah je důsledkem vystěhování žalované ze společného bytu do bytu náhradního.
Odvolací soud je za uvedené situace toho názoru, že pohnutka vedoucí k neplacení nájemného a intenzita možného následku v osobní a sociální sféře žalované, pokud by byl dán průchod právu žalobce, by byla v příkrém nepoměru s intenzitou nesplacením vzniklého následku žalobci (dluh ve výši 5.000,- Kč, který je již splacen). Bylo by nemravné dát takovému žalobcovu právu průchod, a proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 16.1.2004 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáno z důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – nesprávnho právního posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru při použití §3 odst. 1 obč. zákoníku. Žalovaná si podle dovolatele přivodila situaci, v níž se nachází, sama. Svým jednáním zapříčinila rozpad manželství, po rozvodu činila kroky ke zhoršení situace mezi dětmi a žalobcem s odkazem na to, že ji žalobce bude živit. Dále pak společná péče o nezletilé děti před rozvodem byla soudem změněna tak, že nezletilé děti byly svěřeny do výhradní péče žalobce, neboť žalovaná se nepodílela na zajišťování potřeb dětí a odmítala finančně přispívat na chod domácnosti. Žalovaná dále neakceptovala návrh žalobce na rozdělení společného jmění, ze své vůle v srpnu 2001 odešla ze zaměstnání, zaměstnání nehledala, nehradila určené výživné a ani nepřispívala alikvotní částkou na nájem a chod domácnosti.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že soužití se žalovanou bylo problematické, proto na ni podal trestní oznámení a taktéž podal návrh na vypořádání společného jmění manželů a zrušení společného nájmu bytu. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.3.2002, č.j. 7 C 35/2002-17 bylo zrušeno právo společného nájmu bytu č. 25 v 7. podlaží domu čp. 1311/16 v ulici J. v Č. B. a výlučným nájemcem a členem družstva se stal žalobce. Žalované byla uložena povinnost uvedený byt vyklidit a předat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dovolatel poté žalované zajistil náhradní byt, žalovaná nehradí nájem ani výživné a byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích odsouzena pro trestný čin zanedbání povinné výživy (sp. zn. 2 T 52/2003-59, který nabyl právní moci 25.9.2003). Dovolatel se tím dostává do tíživé situace, neboť syn studuje vysokou školu a dcera navštěvuje gymnázium a dovolatel dále hradí úvěr, který si vzal na zajištění náhradního bytu pro žalovanou.
Dovolatel je proto toho názoru, že v daném případě nelze využít aplikace §3 odst. 1 obč. zákoníku ve prospěch žalované, ale je nutné vycházet z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se, jak to vyplývá ze spisu, k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], konkrétně nesprávná aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku, a to v daném případě, resp. za výše uvedených okolností.
Z výše uvedeného a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že v posuzované věci byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku. Soudní praxe vychází z toho, že při tomto rozhodování přichází v úvahu i posouzení otázky, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, č. 43) a ani v případě, že uplatněný výpovědní důvod je dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět.
Podle §3 odst. 1 obč. zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Za dobré mravy lze pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem obecně zachovávaných a uznávaných, které v určitých historických obdobích vykazují neměnnost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, 2 Cdon 473/96, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).
Soudu je tak ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku dána možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva, v posuzovaném případě práva vypovědět nájem bytu, je v souladu s dobrými mravy a není-li tomu tak, odepřít ochranu uplatněnému právu.
Závěr soudu o tom, že výkon práva (v tomto případě dát výpověď) je v rozporu s dobrými mravy musí vycházet z konkrétních skutkových zjištění, která dovolují tento závěr učinit. Zejména je třeba zvážit jak důvody na straně nájemce (např. sociální, zdravotní a rodinné poměry), tak i okolnosti na straně pronajímatele , jemuž má být ochrana jeho práva odepřena.
V posuzovaném případě odvolací soud při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku bral v úvahu to, že délka neplacení nájemného a ostatních úhrad trvala právě 4 měsíce (v žalobě bylo uváděno nezaplacení nájemného a úhrad za měsíce říjen až prosince 2002 a leden 2003), některé částky byly zaplaceny po lhůtě splatnosti, ale před podáním žaloby (např. za říjen 2002 byl nájem zaplacen dne 25.11.2002 po splatnosti) a v době rozhodování soudu prvního stupně byl dne 15.3.2003 zaplacen celý dluh, na jehož základě byla dána výpověď (5.108,40 Kč). Dále odvolací soud přihlížel k finanční a sociální situaci žalované (rozvod se žalobcem, odstěhování ze společné domácnosti, nezaměstnanost žalované), k tomu, že významnou část dluhu tvořily poplatky z prodlení a v případě dalšího dluhu (na němž není výpověď založena) je tento na základě dohody účastníků v zásadě řádně splácen. Odvolací soud dále zohlednil i skutečnost, že nájemní vztah je důsledkem vystěhování žalované z dříve společného bytu do bytu náhradního, který je majetkem žalobce.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v rámci právního posouzení věci měl za to, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu brání ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku, je tento závěr správný a bylo namístě neposkytnout žalobci požadovanou ochranu, a rozsudek soudu prvního stupně byl proto správně změněn tak, jak bylo uvedeno výše.
Odvolacímu soudu lze vytknout, že se v odůvodnění rozsudku výslovně nezabýval tím, že žalovaná nebyla po dobu nezaměstnanosti v evidenci úřadu práce, nepobírala hmotné zabezpečení a nepožádala o sociální dávky a taktéž nikterak, a to z hlediska finanční situace žalované, nehodnotil skutečnost, že dosud nebylo vypořádáno společné jmění manželů (žalovaná tvrdila, že jí žalobce dlužil 290.000,- Kč a z těchto prostředků měl být žalobcem zakoupen předmětný byt). Uvedený nedostatek nemůže podle názoru dovolacího soudu zpochybnit správnost výše uvedeného závěru, že v daném případě byla odůvodněna aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu správné a uplatněný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci – není dán.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 - §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu