ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2237.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2237/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P. s. L., proti žalovanému V. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 16 C 104/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. října 2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. října 2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6. 2001, č.j. 16 C 104/99-41, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 7 o velikosti 1+1 ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1429, v D. (dále“předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu (k 29. 12. 1999), dané žalobcem (vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází) žalovanému (nájemci bytu), byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaný nezaplatil žalobci nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. S poukazem na to, že soud prvního stupně „nepoměřoval“ zjištěný skutkový stav z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., se odvolací soud zabýval otázkou výkonu práva žalobce s dobrými mravy a dospěl k závěru, že je namístě za použití uvedeného ustanovení žalobu zamítnout. Zohlednil přitom vysoký věk žalovaného (73 let), jeho nepříznivý zdravotní stav, okolnosti, za nichž vznikl dluh na nájemném (úmrtí jeho manželky v září roku 1996 a následná blokace jejího účtu, z něhož bylo dosud nájemné hrazeno) a jeho „snahu platit dlužné částky“, která navazuje na rozhodnutí v dědickém řízení, jímž mu bylo potvrzeno nabytí členského podílu v družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatněný dovolací důvod označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění užitého dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení respektive není v souladu se zásadou procesní rovnosti účastníků“. Podle názoru dovolatele odvolací soud učinil svůj závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy toliko na základě důvodů předložených žalovaným a nepřihlédl k tomu, že žalobce měl snahu vyřešit věc smírnou cestou, že žalovaný jeho nabídky k jednání ignoroval a popíral nárok žalobce i po zahájení řízení, že žalobce přikročil k výpovědi až poté, kdy výše dluhu činila 65.000,- Kč, že žalovaný sice jeho pohledávku částečně uhradil, nicméně stále zůstává pohledávka za žalovaným na nájemném ve výši 30.000,- Kč (mimo poplatku z prodlení). Dovolatel má zato, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s tím, aby skutkový stav (i s přihlédnutím k dosud existujícímu dluhu) posoudil z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti dovolatel též poukazuje na to, že částka, kterou žalovaný jako člen družstva neuhradil, chybí ve fondu domu, v němž se předmětný byt nachází, a že jednání žalovaného má tudíž negativní dopad na ostatní nájemce a vlastníky bytů v tomto domě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/, §21 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni.
V projednávané věci soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu; posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se nezabýval. Naproti tomu odvolací soud (aniž doplnil dokazování) toto ustanovení na zjištěný skutkový stav aplikoval a dospěl k závěru, že v dané věci je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy.
Za této situace nebyly podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby se zabýval okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však takto nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; jeho rozhodnutí je tak ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a k níž dovolací soud musel přihlédnout i kdyby nebyla v dovolání (dle obsahu - §41 odst. 2 o.s.ř.) uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu by (i při neexistenci uvedené vady) však nemohl obstát ani v rovině právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda vyhovění návrhu nebrání v dané konkrétní věci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu však musí být podložena konkrétními zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43 – dále „R 43/99“). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dovolává nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi domáhá – pronajímatele. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými aspekty, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Z rozhodných okolností na straně nájemce lze např. uvést důvody, pro které nájemné neplatil - jeho majetkové, zdravotní a rodinné problémy, jakož i skutečnost, že dlužné nájemné uhradil (srov. již citované R 43/99). Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu daná z důvodu neplacení nájemného (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, má své opodstatnění rovněž okolnost, zda nájemce ke dni rozhodování soudu zaplatil vedle dluhu na nájemném také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, Praha ASPI Publishing, s.r.o. 2003, str. 79).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přihlédl toliko k okolnostem na straně nájemce (žalovaného), nezohlednil však vůbec poměry na straně pronajímatele (žalobce); z odůvodnění jeho rozsudku se přitom nepodává, zda žalovaný uhradil celý dluh na nájemném (hovoří se zde toliko o jeho „snaze platit dlužné částky), ani zda byl vyrovnán též poplatek z prodlení. Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné a proto i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 18. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu