ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2275.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2275/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce MČ v P. 8, zastoupené advokátem, proti žalovanému R. Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 20/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 23 Co 182/2003, 23 Co 183/2003-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 23 Co 182/2003, 23 Co 183/2003-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 20 C 20/2000-124, ve znění usnesení ze dne 29. ledna 2003, č.j. 20 C 20/2000-132, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) – poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 19. 3. 2001, č. j. 20 C 20/2000-45, byl k odvolání žalovaného usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. 6. 2001, č. j. 23 Co 209/2001-63, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 20 C 20/2000-124, ve znění usnesení ze dne 29. 1. 2003, č.j. 20 C 20/2000-132, zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaný byl povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobci předat „byt č. 13, I. kategorie, o velikosti 2 + kuchyňský kout s příslušenstvím, sestávající ze 2 pokojů a kuchyňského koutu s příslušenstvím, nacházející se ve 4. patře domu čp. 290 v P. 8, K. ul. 48” (dále jen “sporný byt”, resp. “byt”); v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č. j. 23 Co 182/2003, 23 Co 183/2003-144, citovaný v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný žil se svou matkou – nájemkyní sporného bytu - ke dni její smrti (31. 10. 1997) ve sporném bytě ve společné domácnosti a neměl vlastní byt, přešel tak na něj (ve smyslu §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen “obč. zák.”) nájem sporného bytu a žaloba na vyklizení podaná pronajímatelem s tvrzením, že předpoklady přechodu nájmu žalovaný nesplnil, tedy není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v něm uplatněné důvody podřadil ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Namítal, že se soudy obou stupňů při hodnocení provedeného dokazování neřídili ustanovením §132 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. a pominul některé provedené důkazy, odvolací soud nezohlednil žalobcem vznesené námitky a napadené rozhodnutí proto vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále žalobce konkretizoval své dovolací námitky tak, že soudy obou stupňů vzaly v úvahu pouze důkazy svědčící ve prospěch žalovaného a nevypořádaly se s důkazy ostatními, jako např. s výpověďmi sousedů v domě, s prohlášením žalovaného obsaženým v dědickém spise, se zprávami nemocnice, pečovatelské služby a pošty ve F., přičemž poukázal na ty části uvedených důkazů, které podle jeho názoru svědčí ve prospěch závěru, že žalovaný nevedl se svou matkou v době její smrti společnou domácnost ve sporném bytě, nýbrž vedl společnou domácnost s manželkou a synem, zatímco jeho matka žila sama ve F. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil (věc) tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), má předepsané obsahové náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací s výjimkou vyplývající z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., dle něhož dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle názoru dovolacího soudu je dovoláním uplatněný důvod dán.
Je třeba přisvědčit dovolateli, že soud prvního stupně se při hodnocení provedených důkazů nevypořádal s tím, že svědkyně B. (jejíž výpověď vůbec nehodnotil) vypověděla, že žalovaný ve sporném bytě bydlel a nadále bydlí se svou manželkou a synem (což je v rozporu s tvrzením žalovaného a výpovědí svědků I. Z. a J. Z.), dále s tím, že v překladové zprávě kožního oddělení nemocnice L. z 10.10.1997 a ve zprávě interního oddělení téže nemocnice z téhož data se uvádí, že B. Z. žije sama, a s tím, že dle zprávy střediska sociální péče Městského úřadu ve F. ze dne 25. 9. 2002 (č.l. 116 spisu) byla B. Z. poskytována pečovatelská služba (denní rozvážka oběda, úklid 1x týdně, 2x ročně mytí oken) až do jejího úmrtí a že jmenovaná žila v domě v T. ulici po smrti svého manžela sama. Odvolací soud pak, aniž by se důsledně vypořádal s námitkami žalobce, skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, za zásadní důkaz ve věci označil protokol o předběžném šetření ze dne 15.12.1997 sepsaný v rámci dědického řízení a v něm obsažený údaj o tom, že žalovaný se svou rodinou žil se svou matkou B. Z. ve společné domácnosti, aniž by svůj závěr o zásadním významu takového důkazu blíže zdůvodnil a věrohodnost tohoto údaje hodnotil.
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pominuly důkazy, které se týkaly skutečností významných pro rozhodnutí ve věci, nevypořádaly se s rozpory mezi těmito důkazy, a proto dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Soud prvního stupně rovněž v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně neuvedl, zda případně proč jsou pro jeho rozhodnutí významná dílčí skutková zjištění učiněná ze spisu 14 C 11/2000, ze zdravotnické dokumentace B. Z., z evidenčního listu pro výpočet nájemného a ze zprávy pošty ve F. ze dne 16. 11. 2001 (č.l. 75). Odvolací soud z těchto nedostatků nevyvodil žádné důsledky. Pečlivé hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí přitom bylo potřebné zvláště vzhledem k tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěrům zásadně odlišným od těch, které vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 3. 2001. Řízení je tedy rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž odvolací soud přihlíží, aniž byla dovoláním namítána.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 21. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu