ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2277.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2277/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o umožnění vstupu do bytu, úpravu užívání bytu a zdržení se zásahů do užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 111/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2002, č. j. 18 Co 609/2002-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně (poté co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 13. 12. 2000 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2001, č.j. 18 Co 03/2001-47, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, č. j. 6 C 111/2000-69, výrokem I. uložil žalované „umožnit žalobkyni vstup do bytu č. 8 ve II. podlaží domu čp. 959 v B. ulici ve S. o velikosti 3+1, (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“, resp. „předmětný dům“ nebo „dům“) a vyklidit první místnost vpravo od vchodových dveří do bytu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“, výrokem II. stanovil, že „žalobkyně bude v bytě užívat výlučně sama první místnost vpravo od vchodových dveří do bytu, vestavěnou skříň v chodbě, žalovaná bude v bytě užívat výlučně sama druhou místnost vpravo od vchodových dveří, pokoj vlevo od vchodových dveří, komoru na konci chodby a sklepní koj, žalobkyně a žalovaná budou společně užívat WC, koupelnu, chodbu a kuchyň“, výrokem III. uložil žalované „zdržet se jednání, kterým by žalobkyni bránila v užívání tohoto bytu“ a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní předmětného bytu, že žalované (která je bývalou manželkou jejího vnuka) bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 5. 1999, č.j. 6 C 252/97-109, uloženo předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Na základě těchto zjištění (s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v předchozím zrušujícím usnesení) dovodil, že obě účastnice mají právo předmětný byt užívat, žalobkyně jako nájemkyně a žalovaná jako osoba s právem bydlení do doby, než jí bude zajištěn náhradní byt. Právo nájmu je přitom právem silnějším, a proto žalobkyni nelze z užívání bytu zcela vyloučit. Vzhledem k neshodám mezi účastnicemi byl upraven i způsob užívání bytu. Vzhledem k tomu, že žalovaná bránila žalobkyni v užívání bytu, bylo jí uloženo zdržet se takového jednání. Po právní stránce odkázal soud na ustanovení §126 odst. 1 a 2, §702 a §853 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.)
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, č. j. 18 Co 609/2002-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odmítl námitku žalované, že chování žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně pouze využívá svého práva vyplývajícího z nájmu bytu. Uvedl, že z obsahu spisu navíc vyplývá, že zdravotní stav žalobkyně není nejlepší a v současné době není najisto postaveno, jak bude nadále vypadat spoluvlastnictví nemovitosti v O. (kde žalobkyně dosud bydlí). K námitce žalované, že je vlastnicí předmětného bytu, poukázal na závěr vyslovený v rozsudku téhož soudu ze dne 4. 3. 1999, č.j. 12 Co 67/99-91, (vydaného ve věci Okresního soudu v Tachově sp. zn. 6 C 252/97), že smlouva o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce na žalovanou je absolutně neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřovala v tom, že soud vycházel pouze z nepodloženého tvrzení žalobkyně, neověřil situaci v bytě dle dostupných dokladů katastrálního úřadu, neprošetřil dostatečně vlastnické vztahy k bytu, nepřihlédl k tomu, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy proti původnímu vlastníku městu S. byla zamítnuta, nepředvolal zástupce města S. a nezjistil, proč nedošlo k narovnání vlastnických vztahů, nezabýval se otázkou hrazení nájmu a daně z nemovitosti. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřovala v tom, že soud neakceptoval základní zásadu občanského práva, a to ustanovení §3 a §4 obč. zák. V této souvislosti vytkla soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že bytová situace žalované mohla být vyřešena bytem s pečovatelskou službou, který byl žalobkyni nabízen městem S. Tím by se vyřešilo zajištění služeb, lékařské péče i potřebného klidu pro žalobkyni. Soužití s dvěma syny žalované v předmětném bytě by naopak bylo problematické i vzhledem k věku a povaze žalobkyně. Projednání žaloby navíc dle názoru žalované brání překážka věci pravomocně rozsouzené, když soud nijak neomezil právo užívat byt do doby, než bude zajištěn náhradní byt. Dále žalovaná poukázala na výklad ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. v judikatuře Ústavního soudu. Vyslovila názor, že ustanovení §3 obč. zák. by mělo mít větší právní sílu než právo nájemního vztahu, zejména proto, že bytové potřeby žalobkyně jsou dostatečně zajištěné, o čemž svědčí fakt, že po šesti letech sporů stále bydlí v bytě 3+1 I. kategorie v O. Kdyby měla naléhavou bytovou potřebu, jistě by přijala nabízený byt v domě s pečovatelskou službou. Žalovaná zpochybňuje, zda je nutné z důvodu zabezpečení naléhavé bytové potřeby žalobkyně založit komplikovaný právní vztah v bytě s nezletilými dospívajícími dětmi. Konečně žalovaná namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). V této souvislosti konkrétně poukazuje na to, že navrhovala výslech svého nezletilého syna, který je seznámen se sporem, a chtěla, aby soudu sdělil své stanovisko ke společnému bydlení se žalobkyní. Nebylo přihlédnuto ke zprávě psycholožky, kterou obstarala. Uvedla, že žalovaná (správně zjevně žalobkyně) k nim (synům žalované) nemá žádný vztah, nenavštěvuje je a nezve na návštěvu. Žalovaná též vytkla krajskému soudu, že se nezabýval náklady řízení před soudem prvního stupně a tím, zda jsou u žalované okolnosti „mimořádného zřetele vhodné“ ve smyslu §150 o.s.ř. spočívající v tom, že sama pečuje o dvě nezletilé děti a hradí veškeré náklady na provoz domácnosti. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) neshledal důvody k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu podle své ustálené rozhodovací praxe ani nerozhodoval.
Dále dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť (jak je patrné z výše uvedené rekapitulace dosavadního průběhu řízení) směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Z tzv. zmatečnostních vad vytýká žalovaná vadu uvedenou v §229 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a namítá, že v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Existence této vady však nevyplývá ani z obsahu spisu ani ze skutečností v této souvislosti žalobkyní tvrzených. Uvedenou vadou by bylo řízení postiženo pouze tehdy, kdyby o téže věci (mezi týmiž účastníky, popřípadě jejich právními nástupci, o totožném předmětu řízení) bylo v jiném řízení vydáno pravomocné rozhodnutí (§159a odst. 4 o.s.ř.). Tak tomu však v daném případě není. Ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 252/97 jsou sice totožní účastníci, avšak rozdílný předmět řízení – vyklizení bytu. Okolnost namítaná žalovanou, že soud nijak neomezil právo užívat byt do doby, než bude zajištěn náhradní byt, překážku věci pravomocně rozhodnuté zjevně nezakládá. Jiné zmatečnostní vady žalovaná netvrdí a ze spisu se jejich existence nepodává.
Pokud jde o jiné vady řízení, nelze souhlasit s názorem žalované, že soud vycházel pouze z tvrzení žalobkyně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (jehož skutková zjištění převzal i soud odvolací) zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů byl skutkový stav zjišťován, přičemž nelze přehlédnout, že řada podstatných skutečností byla mezi stranami nesporná. Vytýká-li žalovaná soudu, že určité skutečnosti „neověřil“, „neprošetřil“, či „nezjistil“, pak přehlíží, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, což znamená, že není povinností soudu dedukovat tvrzení a pátrat po důkazech, nýbrž je povinností účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy (§101 odst. 1, §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Požadavek, aby se soud zabýval i tím, proč nedošlo k narovnání vlastnických vztahů ohledně předmětného bytu, otázkou placení daně z nemovitosti, hrazení nájmu či okolností, že město S. nemá zájem věc řešit, zjevně přesahuje rámec předmětu řízení vymezený žalobním návrhem, jímž je ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř. soud vázán.
Námitka, že soud neprovedl žalovanou navržené důkazy, není ve skutečnosti námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. (nenaplňuje předpoklad, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nýbrž jde rovněž o uplatnění jiné vady řízení ve smyslu §241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.), avšak měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). I v případě, že soud tak neučiní, může z takové vady dovolací soud vyvozovat důsledky jen tehdy, pokud tato vada měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě zjištěny jinak. Pro posouzení otázky, zda žalobkyní vytýkané vady měly tuto povahu, je tedy třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda soud měl na danou věc aplikovat ustanovení §3, §4 a §712 odst. 2 obč. zák., a pokud ano, zda tato ustanovení na věc aplikoval správně.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy; podle odst. 2 téhož ustanovení fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.
Podle §4 obč. zák. proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.
Podle §712 odst. 2 obč. zák. náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. b) a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout, že z důvodů zvláštního zřetele hodných má nájemce právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo právo na náhradní ubytování.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 5. 1999, č.j. 6 C 252/97-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 1999, č.j. 12 Co 711/99-136, jímž bylo žalované uloženo předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobkyně výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6, §712a obč. zák. per analogiam). Žalobkyně jako nájemkyně bytu má však rovněž právo byt užívat z titulu svého nájemního práva (§665 odst. 1, §688 obč. zák.), jakož i právo na ochranu proti tomu, kdo jí do práva byt užívat neoprávněně zasahuje (§126 odst. 2 obč. zák.). Právní předpisy neupravují výslovně způsob řešení střetu mezi těmito dvěma právy, soudy obou stupňů tedy správně ve smyslu §853 obč. zák. aplikovaly na daný vztah ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem mu nejbližší, tj. ustanovení §702 obč. zák.
V ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je upravena zásada, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jde o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku potvrzeného napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, se otázkou aplikace §3 obč. zák. nezabýval. Odvolací soud pak konstatoval, že nelze souhlasit s tvrzením žalované, že chování žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně pouze využívá svého práva vyplývajícího z nájmu bytu. K tomu dodal, že z obsahu spisu navíc vyplývá, že zdravotní stav žalobkyně není nejlepší a v současné době není najisto postaveno, jak bude nadále vypadat spoluvlastnictví nemovitosti v O.
Z dikce ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že odepřít ochranu žalobci lze teprve tehdy, lze-li na základě konkrétně zjištěných okolností případu dospět k závěru, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě však žalobkyně dosud své právo byt užívat nevykonává, nýbrž se domáhá možnosti tak činit, zatímco žalovaná proti tomu vznáší námitky, které jsou zčásti irelevantní (žalobkyně není povinna přijmout nabídku bydlení v domě s pečovatelskou službou a de facto se tak vzdát svého práva nájmu ve prospěch žalované, jíž svědčí jen právo bydlení), zčásti hypotetické (srov. tvrzení, že soužití v bytě se dvěma syny žalované by bylo problematické).
Je třeba též vzít v úvahu, že žalobkyně jako nájemkyně má nejen právo předmětný byt užívat, ale též povinnost jej užívat (§689 obč. zák.) a porušení této povinnosti může pronajímatel sankcionovat výpovědí z nájmu (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Odepřít žalobkyni právo byt užívat by tedy znamenalo nepřípustně zasáhnout do jejího vztahu s pronajímatelem bytu.
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud uzavřel, že obrana žalované založená na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. není přiléhavá, a proto neprovedl důkazy směřující k prokázání skutkových okolností, na nichž byla tato obrana založena, nelze jeho právní posouzení věci považovat za vadné a řízení rovněž netrpí vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Není zřejmé, v jakém směru by soudy obou stupňů měly nesprávně aplikovat ustanovení §3 odst. 2 o.s.ř. Pokud toto ustanovení zakládá nějaké povinnosti soudu, jde vedle preventivně-výchovného působení na účastníky občanskoprávních vztahů (jež se může prosadit především přesvědčivostí vydávaných rozhodnutí) o působení na účastníky soudního řízení, aby řešily své rozpory především dohodou (smírem). Realizace této povinnosti je však limitována ochotou účastníků takto své spory vyřešit. Citované ustanovení nepředstavuje tak právní normu, jež by byla bezprostředně aplikovatelná na úpravu poměrů účastníků řízení a projevila se tak ve výroku soudního rozhodnutí.
Ustanovení §4 obč. zák. je obecným kompetenčním ustanovením, z něhož vyplývá pouze to, že není-li věc vyplývající z občanskoprávních vztahů svěřena do pravomoci jiného orgánu, spadá do pravomoci soudu. Pokud tedy soud v dané věci, která nepochybně do jeho pravomoci patří, jednal a rozhodl, nelze dovodit, že by toto ustanovení porušil (vadně aplikoval).
Stejně tak je nepřiléhavý odkaz žalované na ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. V tomto ustanovení je vymezen pojem náhradního bytu a stanoveno, na jakou formu bytové náhrady mají právo nájemci v závislosti na tom, z jakého důvodu je jim dána výpověď z nájmu bytu. Na danou věc uvedené ustanovení zjevně nedopadá, neboť předmětem řízení není posouzení materie tímto ustanovením upravované a o tom, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit po zajištění konkrétně specifikované bytové náhrady, bylo již pravomocně rozhodnuto v jiném řízení.
Nebylo-li shledáno důvodným dovolání ve věci samé, nelze úspěšně zpochybnit správnost závislého výroku o nákladech řízení, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy neúspěšná žalovaná nemá na náhradu nákladů právo a úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu