ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2381.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2381/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 250/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-79, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. září 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2003, č.j. 6 C 50/2002-56, nahradil za žalovaného projev vůle s uzavřením nájemní smlouvy obsažené ve výroku rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením městské rady žalovaného města byla přijata pravidla pro přidělování bytových jednotek na základě tzv. obálkové metody s tím, že nájemní smlouvy k bytům budou uzavírány na dobu jednoho roku s možností automatického obnovení nájmu za splnění podmínek vyplývajících z nájemní smlouvy. Pravidla byla zveřejněna ve Zpravodaji města S. ze dne 1. 7. 1999. Po uvolnění jednoho z bytů zveřejnil žalovaný v době od 21. 6. do 10. 8. 2002 nabídku jeho pronájmu, následně byl žalobce vybrán jako úspěšný žadatel, složil nabídnutou částku spolu s běžným nájemným a dne 20. 9. 2002 uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená nájemní smlouva je zčásti absolutně neplatná pro nedostatek svobody vůle žalobce podle §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť z nabídky nevyplývá vůle žalovaného jako vlastníka a pronajímatele předmětného bytu uzavřít nájem na dobu určitou, nýbrž uzavřít „nájem“ s tím zájemcem, který bude jako úspěšný vybrán orgánem žalovaného, takže lze za analogického použití §686 odst. 2 obč. zák. vyložit, že předmětem nabídky měl být nájem na dobu neurčitou. Soud prvního stupně označil smlouvu za částečně neplatnou též podle §39 obč. zák., neboť je nemravná a příčí se zákonu tím, že porušuje rovnost účastníků a znevýhodňuje nájemce. Na základě uvedených úvah soud prvního stupně uzavřel, že návrh žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření nájemní smlouvy odpovídající její zákonné úpravě je důvodný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-79, ve znění usnesení ze dne 1. 9. 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu požadující nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření tam specifikované nájemní smlouvy, změnil i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Dovodil, že nárok na nahrazení projevu vůle nemá v tomto případě podklad v žádném z ustanovení hmotného práva. Zdůraznil, že v občanskoprávních vztazích platí zásada smluvní volnosti, z níž existují výjimky pouze v případech vyplývajících ze zákona anebo ze smlouvy, o takovou výjimku se však v této věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podle jeho názoru tam, kde chybí výslovná zákonná úprava, použije se podle §853 obč. zák. analogie a navíc je přípustné, aby soud nacházel právo přirozenoprávní cestou, pokud by se formální aplikace práva dostala do rozporu s jeho účelem a základními principy. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud v daném případě má právo nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením nájemní smlouvy. Poukázal na to, že nájem bytu je nájmem ze zákona chráněným, že ustanovení §685 a násl. obč. zák. jsou kogentními ustanoveními, od nichž se strany nemohou odchýlit, což vyplývá z jejich povahy, a to zejména za situace, která vznikla mezi účastníky. Podle dovolatele by odvolacím soudem zmiňovaná smluvní volnost hrála roli jen v případě, pokud by žalovaný při nabídce na uzavření smlouvy o nájmu bytu poukázal na všechny odchylky od tohoto smluvního typu upraveného zákonem. Nabídl-li však žalovaný uzavření nájemní smlouvy k bytu bez uvedení odchylek od zákonného smluvního typu, pak musí obsah smlouvy plně tomuto smluvnímu typu odpovídat. Neuvedl-li žalovaný v nabídce délku nájmu, pak to znamená, že učinil nabídku na uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Žalobou uplatněný požadavek – uvádí se dále v dovolání – neodporuje smluvní volnosti účastníků, neboť žalovaný svou smluvní volnost naplnil učiněním veřejné nabídky na uzavření smlouvy s požadavkem na zaplacení co nejvyšší částky za uzavření nájemní smlouvy. Žalobce na tento obecný návrh reagoval svou nabídkou na uzavření nájemní smlouvy s uvedením výše nájmu. Učinil tak písemně žalovanému návrh na uzavření nájemní smlouvy ve vztahu ke konkrétnímu bytu a k výši nájmu. Žalovaný posléze návrh žalobce písemně přijal. V návrhu i v akceptaci nabídky byly uvedeny všechny podstatné náležitosti nájemní smlouvy. Je tedy možné, že tím byla nájemní smlouva uzavřena, neboť podstatné náležitosti byly sjednány, zbývající právní vztahy jsou upraveny zákonem (§695 a násl. obč. zák.). Vydání klíčů od bytu bylo žalovaným podmiňováno podepsáním listiny, s jejímž obsahem žalobce nesouhlasil, jejímž nepodepsáním se ovšem vystavoval riziku nemožnosti užívat byt a ztráty značné částky. Proto nezbylo žalobci než v tísni takovou listinu podepsat. Existují-li pochybnosti o obsahu písemné nájemní smlouvy a má-li mít tato smlouva podle zákona písemnou podobu, domnívá se žalobce že má právo žalovat o nahrazení projevu vůle za žalovaného, neboť je to jediný způsob, jak přimět v dané situaci žalovaného ke splnění jeho povinnosti uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu v písemné podobě. Dovolatel má za to, že došlo k neplatnému uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou, když žalovaný akceptoval nabídku žalobce na uzavření nájemní smlouvy. S ohledem na zvláštní charakter (chráněného) nájmu bytu, na to, že smlouva o nájmu bytu musí být písemná a na to, že „právní vztahy mezi účastníky jsou za dané situace určité“(?), je žalobce přesvědčen o oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejichž existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává.
Jak je patrno z obsahu dovolání, je jím výslovně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel toto nesprávné právní posouzení spatřuje v řešení otázky, zda za daného skutkového stavu lze soudním rozhodnutím nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o nájmu bytu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné z důvodů v něm uvedených, na které dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací námitky nejsou způsobilé správností právních závěrů odvolacího soudu otřást. Dovolací argumentace je vybudována na přesvědčení žalobce, že při pochybnostech o platnosti smlouvy o nájmu bytu uzavřené mezi účastníky je jediným způsobem ochrany žalobce rozhodnutí, jímž by byl nahrazen projev vůle žalovaného s uzavřením takové smlouvy. Tato úvaha je však zjevně chybná, neboť pochybnosti o platnosti smlouvy takovýmto způsobem odstranit v žádném případě nelze a je naopak třeba zvolit jiný právní prostředek odstranění této nejistoty (žalobu na plnění ze sporného právního vztahu či na určení existence tohoto vztahu či práva z něj vyplývajícího). Rozhodnutí odvolacího soudu se otázkou platnosti nájemní smlouvy nezabývá a řešení této otázky ani není pro rozhodnutí ve věci významné. Byla-li smlouva platně uzavřena (i kdyby byla zčásti neplatná), není důvod nahrazovat projev vůle žalobce s jejím uzavřením. Sám žalobce v této souvislosti logicky dovozuje, že (v takovém případě) podstatné náležitosti byly sjednány a zbývající otázky jsou upraveny zákonem. Pokud by bylo neplatně sjednáno pouze omezení nájmu na dobu určitou, vyplývá z ustanovení §686 odst. 2 obč. zák., že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Byla-li smlouva uzavřena v tísni, je to jen důvod k odstoupení od ní (§49 obč. zák.). Ani kdyby smlouva byla zcela neplatná, nelze z hmotného práva dovodit nárok na nahrazení projevu vůle žalovaným. Odvolací soud zcela správně poukázal na zásadu smluvní volnosti, kterou lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání. Tyto výjimky z pravidla nelze rozšiřovat ani na základě analogie ani „přirozenoprávní cestou“; ostatně dovolatel ani blíže nespecifikuje, v čem by se měla aplikace pozitivního práva odvolacím soudem dostat do rozporu s jeho účelem či základními principy. Na uvedených závěrech nemohou nic změnit ani úvahy dovolatele o kogentní povaze norem upravujících nájem bytu.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243a odst. 1 a §243b odst. 2 o.s.ř. bez jednání dovolání zamítl.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož však podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu