ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2433.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2433/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R., stavebního bytového družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. Š., a 2) D. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 127/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2003, č. j. 19 Co 259/2001-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2003, č. j. 19 Co 259/2001-42, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna 2001, č. j. 6 C 127/2000-27, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j. 6 C 127/2000-27, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „družstevní byt č. 9 o velikosti 3 + 1 ve II. podlaží domu v P.“ (dále jen ”předmětný byt”, resp. ”byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 19 Co 259/2001-42, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné zjistily, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva) byli po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva družstva ze dne 5. října 1999 vyloučeni z družstva pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, že proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání, že Shromáždění delegátů jako nejvyšší orgán družstva na zasedání dne 15. června 2000 odvolání žalovaných nevyhovělo a v celém rozsahu potvrdilo rozhodnutí představenstva družstva ze dne 5. října 1999 a že žalovaní byli již dopisem ze dne 17. listopadu 1999 vyzváni k vyklizení předmětného bytu do patnácti dnů od převzetí výzvy. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo též jejich právo společného nájmu družstevního bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době vyloučení žalovaných z družstva – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – rovněž dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že došlo-li k vyloučení žalovaných z bytového družstva pro neplacení nájemného a úhrad na plnění poskytovaná s užíváním bytu, mohla by být jejich vyklizovací povinnost z bytu podmíněna zajištěním bytové náhrady pouze za předpokladu, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a jsou pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné. Protože žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledaly, vyklizení žalovaných z bytu na zajištění bytové náhrady nevázaly. Odvolací soud v těchto souvislostech dále uvedl, že „žalovaným bytová náhrada nebyla přiznána, neboť to byli právě žalovaní, kteří jednali v rozporu s dobrými mravy, když dlouhodobě neplatili nájem …“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli, že odvolací soud „se nezabýval situací a důvody, které vznikly na straně žalovaných 1) a 2) a neplněním povinností ze strany žalobce vůči žalovaným 1) a 2) ve věci převedení bytu do jejich osobního vlastnictví. Žalobce uznal nárok dle sdělení z 9.7.1992 na převod bytu do osobního vlastnictví, dlouhodobě však tuto povinnost neplnil a stále oddaloval uskutečnění převodu. Nesprávně proto odvolací soud posuzoval věc pouze z hlediska neplnění povinnosti žalovaných 1) a 2), naopak neposuzoval věc z hlediska dlouhodobého neplnění povinnosti ze strany žalobce, ke které se žalobce zavázal dne 9.7.1992.“ Odkazem na námitky uvedené v odvolání ze dne 2. dubna 2001 a v doplnění odvolání ze dne 10. dubna 2001 zpochybnili správnost právního závěru, že jejich vyklizovací povinnost z bytu nelze – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – podmínit zajištěním bytové náhrady. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Nelze ani opomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do “patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do “patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se vyklizení bytu) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízejí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé – ve vztahu k výroku o vyklizení bytu – ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení nároku na vyklizení bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu nelze podmínit zajištěním bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. Žalovaní v dovolání tento právní závěr napadli, byť odkazem na údaje uvedené v odvolání (a jeho doplňku) proti rozsudku soudu prvního stupně.
Protože otázku bytové náhrady pro žalované posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalované zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k výše vymezené přípustnosti dovolání půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci žalovaným nenáleží (ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.) právo na bytovou náhradu, jak to dovodil odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně).
Podle §714 obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v §712.
Podle §712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí obč. zák. se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
V daném případě byli žalovaní vyloučeni z bytového družstva pro jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák, a proto se otázka bytové náhrady bude řídit – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. (ve spojení s §714 větou druhou obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Nelze však opomenout, že judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, lze výjimečně odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
V projednávané věci soudy obou stupňů uložily žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; tím současně – nikoli však cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – vyjádřily, že žalovaným nepřísluší právo na bytovou náhradu, tudíž ani právo na poskytnutí přístřeší. Přitom posouzením otázky bytové náhrady v podobě přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.) se ve skutečnosti ani nezabývaly. Za této situace je právní posouzení věci odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti vyklizovacího výroku a výroku o bytové náhradě – v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1.dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu