ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.245.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 245/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce O., a.s., proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 107 C 308/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2001, č. j. 8 Co 801/2001-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č. j. 8 Co 801/2001-68, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově (soudu prvního stupně) ze dne 2. dubna 2001, č. j. 107 C 308/2000-29, jímž bylo žalovanému uloženo „vyklidit byt č. 11, I. kategorie, velikosti kuchyně a 1 pokoje s příslušenstvím na ulici O. 10 v domě čp. 605, v H.-Š., do 15-ti dnů od právní moci rozsudku“ (dále jen „předmětný byt“, respektive „byt“) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 26.10.1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, a to na dobu jednoho roku do 31.10.1996 s tím, že v případě řádného placení nájemného bude smlouva obnovována vždy na další rok, poslední roční doba nájmu uplynula dne 31.10.2000, k tomuto dni žalovaný dlužil na nájemném a úhradě za služby spojené s užíváním bytu 7.048,- Kč, v únoru 2001 dluh činil již 12.968,- Kč a ve lhůtě 30 dnů žalobce podal proti žalovanému žalobu na vyklizení předmětného bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění oba soudy dovodily, že nájemní poměr na dobu určitou zanikl uplynutím doby ke dni 31.10.2000, a vzhledem k tomu, že nebyla splněna sjednaná podmínka řádného placení nájemného a že žalobce podal žalobu na vyklizení ve lhůtě stanovené v §676 odst. 2 obč. zák., nájemní poměr se již neobnovil, a žalobě bylo proto vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen oběma účastníkům dne 4.2.2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 28.2.2002, tedy v zákonné lhůtě, žalovaný dovolání a zároveň požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání a zastupování v dovolacím řízení. Usnesením ze dne 12.6.2002 soud prvního stupně přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků, ustanovil mu zástupcem advokátku a vyzval žalovaného, aby prostřednictvím ustanoveného zástupce podal ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení dovolání obsahující zákonné náležitosti, které v usnesení specifikoval.
Podáním ze dne 14.8.2002 žalovaný prostřednictvím ustanovené zástupkyně doplnil podané dovolání. Aniž by se výslovně zabýval přípustností dovolání či podřadil jeho důvody příslušným ustanovením občanského soudního řádu, dovolatel jako dovolací důvod uvedl, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí ve věci samé má zásadní právní význam, jelikož hlavní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem, dále že řízení, které probíhalo před okresním i krajským soudem, bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a konečně že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V podrobnostech pak dovolatel namítal, že okresní soud vyšel ze zjištění, že na nájemném byl dluh, ačkoli se toto tvrzení žalobce nijak neprokazovalo, že jím navrhované důkazy provedeny nebyly, že krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil přesto, že dovolatel v odvolání poukazoval na to, že jeho nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a nebyl řádně (výpovědí) ukončen. Procesní vadu řízení spatřoval v tom, že soud prvního stupně rozhodl v jeho nepřítomnosti, ač se k jednání předem i následně omluvil. Dovolatel se jednání nemohl zúčastnit z omluvitelného důvodu, neboť se v týž den musel zúčastnit veřejného zasedání ve věci Krajského soudu v Ostravě, jejíž byl účastníkem. Dovolatel se domnívá, že pokud soud jeho omluvu nepřijal, zkrátil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu tím znemožnil, aby se vyjádřil k provedeným důkazům a navrhl důkazy další. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s jeho námitkami, došlo k tomu, že ve věci bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Dovolatel tvrdí, že mezi ním a žalobcem byl 26.10.1995 sjednán nájemní poměr k bytu na dobu neurčitou, a navrhuje k tomuto tvrzení důkazy. Tento nájemní poměr nebyl právně významným způsobem zrušen, dosud tedy trvá, přesto byl zavázán k vyklizení bytu. Takto bylo tedy rozhodnuto na základě skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby toto rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel sice uvádí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky však nezpochybňuje, že by odvolací soud použil nesprávnou právní normu, nebo že by právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě že by jí nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav, nýbrž tvrdí, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a v důsledku toho byly na základě skutkové verze odlišné od jeho obranných tvrzení vyvozeny i odlišné právní závěry. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a na základě odlišného skutkového stavu (tj. na základě skutkového tvrzení, že smlouva o nájmu předmětného bytu byla sjednána na dobu neurčitou, zatímco soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že nájem byl sjednán na dobu určitou) dovozuje nesprávnost závěru o zániku práva žalovaného předmětný byt užívat a v důsledku toho o důvodnosti žaloby na vyklizení, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (tj. vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.); to se týká i námitek, jimiž dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, a odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel (žalovaný) z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu