ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.246.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 246/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně K. L., zastoupené advokátkou, proti žalované D. Š., zastoupené advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 296/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č.j. 20 Co 199/2003-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č.j. 20 Co 199/2003-60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2002, č.j. 23 C 296/98-32, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2002, č.j. 23 C 296/98-32, uložil žalované povinnost „zpřístupnit žalobkyni byt sestávající se ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře domu čp. 242 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“, resp. „předmětný dům“), „odevzdat jí tento byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit jí plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 4.2.1977 bylo Odborem bytového hospodářství ONV v P. (dále jen „OBH ONV“) vydáno rozhodnutí o přidělení bytu o 2 pokojích, kuchyni, komoře a WC (dále jen „přidělený byt“) žalobkyni, že v té době byl vlastníkem domu čs. stát, že však za vlastníka domu byla nesprávně označena B. H., že rozhodnutím OBH ONV ze dne 29. 11. 1983 bylo povoleno sloučení přiděleného bytu se sousedním bytem a vznikl tak byt sestávající se ze 4 pokojů, kuchyně, předsíně a WC, že v rozhodnutí se uvádí, že se žalobkyně stala uživatelkou tohoto bytu, že tak došlo k obnovení stavu, který předcházel administrativnímu rozdělení bytu a který odpovídá kolaudačnímu plánu ze dne 3.7.1915, že žalovaná nabyla předmětný dům na podkladě darovací smlouvy ze dne 16. 10. 1991 uzavřené s B. H., jíž byl předmětný dům vydán dohodou o vydání věci uzavřenou s Bytovým podnikem v P. dle zákona č. 87/1991 Sb., že rozhodnutím Odboru výstavby Obvodního úřadu v P. (dále jen „OV OÚ“) ze dne 12. 11. 1996 bylo žalobkyni pro stavební závady části stavby nařízeno vyklizení předmětného bytu, jakmile jí vlastník domu zajistí náhradní byt, že žalovaná a hlavní město Praha uzavřeli smlouvu o nájmu bytu v P., na dobu do 31.12.1997, že Odbor výstavby Magistrátu h. m. P. (dále jen „OV MHMP“) rozhodnutím ze dne 28. 2. 2000 k odvolání žalobkyně zrušil rozhodnutí OV OÚ ze dne 6.9.1999, jímž byly žalované dodatečně povoleny stavební úpravy 3. patra předmětného domu, že podle odůvodnění citovaného rozhodnutí OV MHMP brání povolení stavebních úprav existující nájemní právo žalobkyně k bytu 4+1 s příslušenstvím, že rozhodnutím ze dne 20. 11. 2000 nařídil OV OÚ žalované jako stavebníkovi odstranění nepovolených stavebních úprav spočívajících ve vybudování bytu 3+kk, když posledně kolaudovaný stav je 4 pokoje, kuchyň, předsíň a WC, že rozhodnutím ze dne 8. 2. 2001 OV MHMP zamítl odvolání žalované proti citovanému rozhodnutí ze dne 20. 11. 2000 a toto rozhodnutí potvrdil, že i návrh na obnovu řízení ve věci odstranění stavebních úprav byl pravomocně zamítnut. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo a nadále trvá nájemní právo k předmětnému bytu, že nelze připustit, aby poté, kdy žalobkyně byla nucena dočasně předmětný dům opustit v důsledku neodkladné opravy a v mezidobí obývat byt pronajatý na dobu určitou a poté, kdy oprava byla dokončena, žalovaná bránila v návratu žalobkyně do bytu s poukazem na tvrzenou neexistenci nájemního práva, protože v uvedené době nebyl vztah mezi účastníky ukončen a rovněž nebylo vydáno soudní rozhodnutí, které by otázku existence nájemního práva řešilo. Žalobkyně je tedy nájemcem předmětného bytu a žalovaná je podle §687 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna jako pronajímatel předat jí byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit jí plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č.j. 20 Co 199/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil i s jeho právními závěry. Okolnost, že nebyla doložena písemná dohoda o odevzdání přiděleného bytu, nesvědčí dle odvolacího soudu pro závěr, že žalobkyni nevzniklo právo osobního užívání bytu dle §155 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., když pro tuto dohodu není předepsána písemná forma, a lze ji tedy uzavřít i ústně nebo konkludentně. Skutečnost, že tato dohoda byla uzavřena v jiné než písemné formě a že žalobkyni tak vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, lze podle názoru odvolacího soudu dovodit z rozhodnutí OBH ONV ze dne 29. 11. 1983, na jehož podkladě byl přidělený byt sloučen s druhou částí původně administrativně rozděleného bytu. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že nebyly splněny podmínky pro přidělení bytu žalobkyni dle „§19 odst. a písm. bb/“ zákona č. 41/1964 Sb., neboť tímto rozhodnutím je ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. soud vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho správnost. Rozhodnutím o sloučení původních bytů – pokračoval odvolací soud – vznikl byt sestávající ze čtyř pokojů a příslušenství, který podle rozhodnutí OV OÚ ze dne 20. 11. 2000 odpovídá kolaudačnímu stavu dle plánu ze dne 3. 7. 1915; je proto bezvýznamné, zda se dochovaly doklady o administrativním rozdělení původního bytu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo osobního užívání ke sloučenému bytu, které se s účinností od 1. 1. 1992 změnilo podle §871 odst. 1 obč. zák. na nájem bytu. Žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému domu na podkladě darovací smlouvy, čímž vstoupila do práv a povinností původního vlastníka, a svědčí jí tedy i práva a povinnosti pronajímatele. Odvolací soud konečně poukázal i na to, že ač si žalovaná musela být vědoma své povinnosti umožnit žalobkyni po odstranění stavebních závad domu a nejpozději do doby ukončení dočasného nájmu náhradního bytu užívání předmětného bytu, provedla nepovolené stavební úpravy třetího patra předmětného domu, čímž porušila své povinnosti pronajímatele bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nejprve osobně a po poučení soudem prostřednictvím zmocněného advokáta) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání označila otázku, zda je možné, aby soud přejal do výroku rozhodnutí žalobní návrh, aniž by posoudil potenciální vykonatelnost žalobního návrhu jak z hlediska faktického, tak z hlediska právního. Ač povinnost soudů zkoumat vykonatelnost žalobního návrhu není nikde v zákoně výslovně stanovena, vyplývá dle přesvědčení dovolatelky z ustanovení §43 odst. 1 a §79 odst. 1 o.s.ř. Tuto povinnost soudy obou stupňů v dané věci dle dovolatelky porušily. Dovolatelka dále namítla, že nebyl správně posouzen vznik nájemního vztahu, a to z důvodů uvedených v jí osobně sepsaném dovolání a namítaných již v průběhu předchozího řízení. Za zásadní vadu napadeného rozhodnutí považuje dovolatelka jeho faktickou nevykonatelnost, která je vyvolána tím, že ve výroku rozhodnutí uvedený byt neexistuje, neboť v prostorách, kde se před rekonstrukcí nacházel jeden byt, existují v současné době byty dva. Tento byt neexistuje ani ve smyslu právním, tj. ve smyslu definice obsažené v §3 písm. l/ vyhlášky č. 137/1998 Sb. Dovolatelka poukázala na požadavky, které musí splňovat žalobní petit z hlediska ustanovení §43 o.s.ř., a vyjádřila přesvědčení, že v dané věci žalobní petit stanovené náležitosti neměl, a soud přesto pokračoval v řízení, jež je tak postiženo vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud dle §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nevyhověl, neboť tvrzená objektivní nemožnost uloženého plnění ani později doložené nařízení exekuce prodejem předmětného domu (tedy způsobem, jenž zjevně neodpovídá povaze povinnosti uložené napadeným rozhodnutím) nemohou být důvodem pro odklad vykonatelnosti, když prvý z uvedených důvodů návrhu není z povahy věci způsobilý vyvolat újmu v právních poměrech dovolatelky a nápravy posléze uvedeného stavu je třeba se domáhat v rámci exekučního řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění advokátního zastoupení dovolatelky
(§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro posouzení (dovolatelkou napadeného řešení) otázek, zda žalobkyni svědčí právo nájmu předmětného bytu a zda je napadené rozhodnutí materiálně vykonatelné z hlediska existence bytu, k němuž se upínají rozhodnutím deklarovaná práva a povinnosti účastníků řízení.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále opět jen „obč. zák.“) však posouzení prvé z uvedených otázek vyžaduje především vyřešení předběžné otázky, zda žalobkyni vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, neboť jen tehdy se mohlo takové právo změnit na nájem bytu. Uvedenou předběžnou otázku je třeba posoudit s přihlédnutím k právním předpisům účinným v rozhodné době (kdy mělo právo osobního užívání vzniknout), tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“).
Podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění). Právo osobního užívání bytu vzniklo podle §155 odst. 1 obč. zák. před novelou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro níž zákon nestanovil písemnou formu, takže mohla být uzavřena ústně i konkludentně. Podle ustáleného výkladu předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 27.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, ze dne 9.8.1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27.7.2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, a ze dne 15.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000).
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97 (jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č. 146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2692/2000 a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu 2+1 s příslušenstvím rozhodnutím z r. 1977 nemohlo žalobkyni vzniknout právo osobního užívání předmětného bytu (o velikosti 4+1 s příslušenstvím). Rovněž nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za rozhodnutí o přidělení bytu, nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu na základě rozhodnutí o sloučení bytů z r. 1983. Okolnost, že v odůvodnění rozhodnutí OBH OV ze dne 29. 11. 1983 je uvedeno, že žalobkyně se stává uživatelkou bytu, který sestává z kuchyně, 4 pokojů, předsíně a WC, na uvedeném závěru nic nemění, neboť soud je povinen ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. vycházet z výroku pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu (tj. v daném případě z výroku, že „žádosti o sloučení bytu se dle §56 zákona č. 41/64 Sb. vyhovuje“), nikoli však již z jeho odůvodnění.
Nemůže-li obstát rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na řešení prvé z naznačených otázek, je nadbytečné zabývat se otázkou druhou.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda seátu