ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2465.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2465/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně JUDr. J. L. proti žalovaným 1) A. V. a 2) E. V., oběma zastoupeným JUDr. J. S., o zajištění přívodu vody a zpřístupnění pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 38/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 25 Co 212/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 25 Co 212/2002-54, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 10. prosince 2001, č. j. 7 C 38/2001-28, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby „žalovaní byli uznáni povinnými zajistit žalobkyni přívod vody do kuchyně v bytě č. 5 ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 1369 v K. ulici č. 50 v P. a aby žalovaní byli uznáni povinnými umožnit žalobkyni volný přístup na pozemky parcelní číslo 2518 a parcelní číslo 3519, a to dveřmi v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 1369 v K. ulici v P.“, a změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je nájemkyní bytu v domě žalovaných, že v původním kolaudačním výměru ze dne 18.4.1939 je místnost, do které žalobkyně požaduje zajištění přívodu vody, neboť ji užívá jako kuchyni, schválena jako komora, a že kolaudační a stavebně technický stav bytu zůstal nezměněn. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovaným nelze uložit, aby zajistili přívod vody do komory, neboť to není jejich povinností. Pokud jde o druhý žalobní požadavek, vyšly oba soudy ze zjištění, že uvedené pozemky nejsou ve vlastnictví žalovaných, kteří je užívají na základě nájemní smlouvy ze dne 5.1.1999 uzavřené s obcí městem P., která je jejich vlastníkem. Pozemky nejsou příslušenstvím bytu ani společnými prostorami domu a ze smlouvy o nájmu bytu nevyplývá povinnost žalovaných umožnit žalobkyni jejich užívání. Tato povinnost nevyplývá ani z toho, že v minulosti nájemci bytů v domě pozemky obvykle užívali. Ani tvrzení o vydržení práva užívat pozemek neshledal odvolací soud opodstatněným, neboť poukázal na to, že vydržet vlastnické právo může pouze ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, zatímco ten, kdo věc pouze fakticky ovládá, ale nenakládá s ní jako s vlastní, nýbrž jako s cizí (např. nájemce), je pouze detentorem a vydržet vlastnické právo ve smyslu ustanovení §129, §130 a §134 obč. zák. nemůže. Takto užívala předmětné pozemky i žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Ve vztahu k zajištění přívodu vody je dle názoru dovolatelky (i názoru soudů obou stupňů) zásadní posouzení charakteru místnosti, do níž se obnovení přívodu vody domáhá. Podle kolaudačního rozhodnutí z r. 1939 je předmětný byt kolaudován jako 1+0, resp. obytná kuchyně a komora. Byt byl však žalobkyni přidělen v r. 1974 jako 1+1 s přísl., resp. jako jeden pokoj a kuchyně s přísl. (žádná komora) a z porovnání výměry místnosti přidělené a užívané jako kuchyně je nesporné, že tato místnost je totožná s tou, která je v kolaudačním rozhodnutí evidována jako komora, a místnost přidělená a užívaná jako pokoj je v kolaudačním rozhodnutí evidována jako obytná kuchyně. Odvolací soud ani soud prvního stupně se ve svých rozhodnutích neodvolaly na žádnou judikaturu dovolacího soudu, která by podobný případ řešila. Dovolatelka má za to, že oba soudy rozpor v charakteru bytu, resp. v charakteru předmětné místnosti, řešily v rozporu s ust. §104 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.), s ust. §3 obč. zák. o dobrých mravech, s ust. §62 a §63 vyhl. č. 41/1964 Sb., případně s ust. §3 písm. l) a m) vyhl. č. 137/1998 Sb. Pokud jde o přístup na pozemky, odvolací soud konstatoval, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva, přehlédl však, že žalobkyně právo na vstup na pozemky neodvozovala z vydržení vlastnického práva, ale že předmětem vydržení mělo být „právo nájemní jako právo odpovídající věcnému břemeni (§151o odst. 1 OZ.“
Dále dovolatelka namítla, že prvoinstanční soud zamítl žalobu ohledně přívodu vody proto, že jí bylo účtováno vodné za výtok na WC a z centrálního přívodu v koupelně, a že tedy na žalovaných nelze požadovat zajištění přívodu vody do komory. Takový úsudek podle ní není opřen o jakékoliv ustanovení hmotněprávního předpisu. Odvolací soud pak opět bez legislativní opory usoudil, že ačkoliv je předmětný byt popsán v rozhodnutí o přidělení bytu, v evidenčním listu i v pasportu jako 1+1, tj. jedna místnost o velikosti 18 m2 a kuchyně o velikosti 8 m2, jde o byt 1+0 s přísl., protože není v pasportu uvedena kuchyňská linka a dřez. Podle dovolatelky takové úvaze chybí věcná, logická a legislativní opora. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že závěr o jejím vědomí o stavebně technickém stavu bytu spočívá na skutečnosti, která nemá oporu v dokazování, když doručení kopie dopisu ONV v P. adresovaného Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P. jí nebo jejímu manželovi nebylo předmětem dokazování. Ovšem i v případě prokázání vědomí dovolatelky o uvedené skutečnosti se odvolací soud měl dle jejího názoru vypořádat s rozdílností stavebně technického a faktického stavu bytu a s jeho důsledky pro nájemce. Dovolatelka poukazuje na to, že žádný předpis neukládá a neukládal nájemci zjišťovat si před převzetím bytu soulad pronajímatelem tvrzeného a shodného faktického stavu bytu se stavebně technickým stavem podle stavební dokumentace, konkrétně podle kolaudačního rozhodnutí. Vědomost o stavebně technické dokumentaci byla povinností tehdejšího pronajímatele. Skutečnost, že byl k předmětnému bytu ještě v době, kdy ho obýval předchozí nájemce, pořízen pasport bytu jako zjednodušená dokumentace stavby (§104 stavebního zákona), svědčí o vědomosti tehdejšího pronajímatele o změně stavu bytu oproti kolaudačnímu rozhodnutí z r. 1939 a o legalizaci takové změny. Skutečnost, že pasport bytu není založen v evidenci stavebního odboru tehdejšího pronajímatele (sdělení Úřadu MČ P. ze dne 27.12.2000), na věci jednak nic nemění, jednak nemůže být taková okolnost přičítána v neprospěch nájemce. Navíc odvolací soud ani nevysvětlil, proč vycházel z tvrzení obsaženého ve sdělení a neposoudil takovou otázku sám, když ve věci nebylo vydáno příslušným orgánem žádné rozhodnutí (§135 odst. 2 o.s.ř.). Konečně z kupní smlouvy mezi původním vlastníkem domu a žalovanými, resp.ze zápisu o předání a převzetí domu vyplývá, že žalovaní měli a mají vědomost o stavebně technickém stavu bytu uvedeném v pasportu. Úsudek, že předpokladem užívání určité místnosti jako kuchyně je přívod vody, pokládá dovolatelka za samozřejmý. Odvolací soud nevysvětlil, jak se dovolatelka měla zachovat poté, co zjistila, že místnost, kterou užívá jako kuchyň, je komorou (snad v r. 1981). Nikdo jí v dosavadním způsobu užívání místnosti jako kuchyně nebránil a přívod vody fungoval od počátku nájmu (r. 1974) až do 16.11.2000. Ani původní pronajímatel ani současní pronajímatelé (žalovaní) dovolatelku nikdy nevyzvali, aby ukončila užívání místnosti v rozporu s jejím určením dle kolaudačního rozhodnutí, naopak jí evidenčními listy utvrzovali v řádném užívání takové místnosti jako kuchyně. Žalovaní i nadále evidují uvedenou místnost v evidenčních listech jako kuchyň a jen účelově v tomto řízení tvrdí, že jde o komoru. Soudy obou stupňů se s takovou účelovostí ztotožnily, čímž podle dovolatelky porušily zákonnou povinnost hodnotit provedené důkazy v jejich souvislostech. O nepřesvědčivosti závěru odvolacího soudu svědčí dle názoru dovolatelky i rozhodnutí o nákladech řízení, když procesně úspěšným žalovaným přiznal náhradu pouze poloviny nákladů řízení před soudem prvního stupně. Pokud jde o přístup na pozemky, prvoinstanční soud se namítaným vydržením nezabýval vůbec a odvolací soud se zabýval otázkou vydržení práva vlastnického, ačkoliv nejen ze žaloby ale i z provedených důkazů bylo naprosto zřejmé, že byl dokazován výkon práva užívání obou pozemků v souvislosti s užíváním bytu (nejen žalobkyní, ale všemi nájemci domu), tedy vydržení užívacího práva odpovídajícího věcnému břemenu podle §151o odst. 1 obč. zák. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která je advokátkou, má tedy nepochybně právnické vzdělání, a proto nemusí být kvalifikovaně zastoupena (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které připouští dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku ve věci samé potvrzen a odvolacím soudem změněný výrok o nákladech řízení rozhodnutím ve věci samé není.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. sice mohou být způsobilým odvolacím důvodem, avšak přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci, ačkoli dovolatelka odkazuje ohledně přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pokud jde o dovolací důvod, na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti brojí především proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je pak způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.). Případné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. není nesprávným právním posouzením věci; může jít o vadu řízení, k níž, jak již bylo řečeno, lze přihlédnout, jen pokud je dovolání přípustné.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a namítá vadné hodnocení důkazů oběma soudy, a teprve na základě vlastní odchylné verze skutkového stavu věci dovozuje i odlišné právní závěry, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V rovině hmotněprávního posouzení dovolatelka sice tvrdí rozpor právního posouzení s určitými jí označenými ustanoveními právních předpisů, avšak odvolací soud své rozhodnutí na aplikaci těchto ustanovení nezaložil a ani dovolatelka nikterak nekonkretizuje, zda a jak by tato ustanovení měla být na daný případ aplikována. Ani tato námitka tudíž není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů vycházely z kolaudovaného stavu bytu a nikoli z toho jak byl - v rozporu s kolaudovaným stavem - označen v některých dokladech a fakticky užíván, pak nutno poukázat na soulad takového názoru s ustálenou judikaturou, podle níž je rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby, případně o změně účelu jejího užívání, a bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. vychází (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97 a ze dne 29.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000).
Polemika dovolatelky o tom, zda věděla či nevěděla o tom, že místnost, kterou užívá jako kuchyni, byla kolaudována jako kuchyně, případně zda o tom věděli žalovaní jako pronajímatelé, je pro rozhodnutí dovolacího soudu bezcenná, neboť odvolací soud na těchto okolnostech své rozhodnutí nezaložil. Totéž platí o argumentu, že žádný předpis neukládá a neukládal nájemci zjišťovat si před převzetím bytu soulad pronajímatelem tvrzeného a shodného faktického stavu bytu se stavebně technickým stavem podle stavební dokumentace, konkrétně podle kolaudačního rozhodnutí.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení opodstatněnosti nároku na zpřístupnění pozemků zabýval věcí pouze z hlediska vydržení vlastnického práva, zatímco ona uplatňovala, že předmětem vydržení je „právo nájemní jako právo odpovídající věcnému břemeni (§151o odst. 1 OZ“, pak odhlédneme-li od směšování nájemního práva jako práva závazkového a práva odpovídajícího věcnému břemeni jako práva věcného, je třeba navzdory poněkud zužujícímu pohledu odvolacího soudu konstatovat, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.) a že oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří (§130 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že podle §134 odst. 1 obč. zák. je oprávněná držba věci předpokladem vydržení vlastnického práva a že citované ustanovení podle §151o odst. 1 obč. zák. platí obdobně pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, a vzhledem k tomu, že skutkové předpoklady vydržení takového práva nebyly nejen prokázány, ale dokonce nebyly dovolatelkou ani tvrzeny (okolnost, že v minulosti nájemci bytů pozemky užívali, oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni ve shora uvedeném smyslu sama o sobě založit nemůže), je nutno v konečném výsledku považovat právní posouzení věci ve vztahu k otázce vydržení práva užívat předmětné pozemky odvolacím soudem za správné, tj. souladné s hmotným právem a neodchylující se od ustálené soudní praxe. Pro úplnost lze dodat, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/2000, str. 291).
Dovolací soud tedy neshledal, že by z hlediska dovolacích námitek skutečně směřujících proti právnímu posouzení věci mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu