ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2477.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2477/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně V. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. H., 2) J. H., a 3) S. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 15/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2003, č.j. 11 Co 154/2003-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č.j. 12 C 15/2000-151, uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni do 2 měsíců od právní moci rozsudku „7 místností v půdním prostoru, WC v půdním prostoru a sklepní místnost v domě č.p. 137 v H. B.“ (dále jen „předmětné prostory“ a „předmětný dům“), žalovaným 1) a 2) uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení společně a nerozdílně 6.887,40 Kč a proti žalované 3) žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal. Předchozí rozsudek ze dne 15. 5. 2001, č. j. 12 C 15/2000-71, jímž soud prvního stupně uložil tutéž povinnost k vyklizení žalované 1) „společně se všemi osobami, které v bytě bydlí“, byl k odvolání žalobkyně a žalované 1) zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 21. 12. 2001, č.j. 11 Co 873/2001-99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č.j. 11 Co 154/2003-169, citovaný v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil předmětné prostory vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a zaplatit žalobkyni na nákladech řízení společně a nerozdílně 10.331,- Kč; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně získala předmětný dům do vlastnictví na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené dne 19. 9. 1996 s obcí H. B. a schválené Okresním úřadem v B. – okresním pozemkovým úřadem, že v domě se nalézají předmětné prostory, které žalovaní užívají k bydlení nejméně od r. 1981, kdy byly jako podnikový byt přiděleny žalované 1) a jejímu tehdejšímu manželovi rozhodnutím národního podniku M. ze dne 22. 12. 1981, že dohodu o užívání bytu ze dne 31. 7. 1985 podepsal za správu domu pouze M. n.p., že tyto původně půdní prostory se souhlasem tehdejšího vlastníka zrekonstruoval pro účely bydlení svépomocí bývalý manžel žalované 1), že však nikdy nebyly zkolaudovány jako byt, že manžel žalované 1) předmětné prostory opustil v r. 1996 a jejich manželství bylo rozvedeno v r. 2000 a že 4. 3. 1997 uzavřela obec H. B. s žalovanou 1) dohodu o nájmu bytu, jejímž předmětem byly rovněž předmětné prostory.
Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů (s odkazem na závěry ustálené judikatury, z nichž vyplývá, že základním pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu) především dovodily, že předmětné prostory nejsou a nikdy nebyly bytem, proto k nim nemohlo vzniknout právo osobního užívání ani právo nájmu a žalovaní je užívají bez právního důvodu, zasahují tak do vlastnického práva žalobkyně a žalobě na vyklizení předmětných prostor je nutno vyhovět z důvodu ochrany vlastnického práva dle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů též zvažovaly, zda okamžitá realizace vyklizovací povinnosti bez zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Oba soudy shodně s poukazem na skutečnost, že žalovaná 1) v průběhu řízení (po vydání prvého vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně) prodala nemovitost způsobilou uspokojovat bytové potřeby žalovaných, z výtěžku nezajistila žalovaným náhradní bydlení a neplatila též žalobkyni úhradu za užívání předmětných prostor, neshledaly předpoklady pro to, aby vyklizení předmětných prostor bylo výjimečně na základě §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady. Zatímco soud prvního stupně s přihlédnutím k „problematické situaci na trhu s byty“ stanovil žalovaným k vyklizení bytu lhůtu dvou měsíců od právní moci rozsudku, odvolací soud s poukazem na okolnost, že žalovaní nezavdali příčinu k tomu, že předmětnou nemovitost obývají bez právního titulu, že tyto prostory byly otci žalovaných 2) a 3) [jakož i žalované 1)] přiděleny jako byt a od roku 1981 do doby, kdy se vlastnicí domu stala žalobkyně, se neodehrálo nic, z čeho by žalovaní mohli dovodit, že v nemovitosti bydlí bez právního důvodu, stanovil lhůtu k vyklizení v rozsahu šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dovolatelé) dovolání, v němž aniž se výslovně zabývali otázkou jeho přípustnosti, uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a tvrdili, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřují v tom, že soud neprovedl všechny potřebné důkazy pro posouzení, zda předmětné místnosti byly kolaudovány jako bytový prostor či nikoliv. Navíc běžná praxe obecních i městských úřadů je dle dovolatelů taková, že o nahlížení do správních spisů zde není činěn žádný úřední záznam, takže by pro kohokoli nemělo být obtížné, aby ze správního spisu některé listiny nepozorovaně odstranil. Proto měly být provedeny další důkazy ke zjištění, zda předmětný prostor byl kolaudován jako bytový, jako např. zjištění, kde se nachází archiv bývalého n.p. M. a požádání správce archivu o vyhledání listin vztahujících se k objektu či výslech bývalých zaměstnanců n.p. M., např. ředitele závodu a bytového referenta. Za nejzávažnější pochybení soudů obou stupňů „procesního rázu s dopadem na skutkový stav i právní posouzení“ označili dovolatelé okolnost, že se soudy nezabývaly námitkou žalované, že protiprávní stav byl vyvolán právním předchůdcem žalobkyně n.p. M., který rozhodl o přidělení podnikového bytu, prostory jako bytové fakticky předal a uzavřel i protokol o předání bytu. Dovolatelé mají za to, že žalobkyně je právním nástupcem n.p. M., je tedy nutno na ni hledět, jako by protiprávní stav zavinila sama, když vstupuje do práv a povinností předchozích pronajímatelů. Žalobkyně je proto podle názoru dovolatelů povinna protiprávní stav odstranit zajištěním náhradního bydlení. Žalovaná se splnění této povinnosti domáhá samostatnou žalobou, jejíž kopii k dovolání přiložila, dle jejího názoru však soudy obou stupňů měly uvedenou povinnost posoudit v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, jako otázku předběžnou. Žalovaná 1) žádá, aby důvody v citované žalobě uvedené, jakož i obsah jejího odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2002 byly považovány za dovolací důvody. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala na to, že dovolání v dané věci by bylo přípustné pouze tehdy, jestliže by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, že však dovolatelé v dovolání netvrdí, že by tento předpoklad byl splněn, a tvrdit to ani nemohou, neboť napadené rozhodnutí zásadní právní význam nemá. Otázka, co je a co není byt, je řešena několika rozsudky Nejvyššího soudu, které jsou ve spise citovány. Již z tohoto důvodu by mělo být dovolání dle názoru žalobkyně odmítnuto. Žalobkyně dále vyvrací opodstatněnost dovolacích námitek, označuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných buď odmítl, anebo zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud uvážil, že ačkoli je napadený rozsudek formulován jako měnící, byl jím ve skutečnosti v pořadí druhý vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výrocích o lhůtě k plnění a o nákladech řízení, jinak – pokud jde o uložení povinnosti žalovaným předmětné prostory vyklidit bez zajištění bytové náhrady – jsou rozsudky soudu obou stupňů obsahově shodné, a tudíž je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nutno považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za potvrzující (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti měnícím výrokům o lhůtě k plnění a o nákladech řízení žalovaní v dovolání evidentně nebrojí (ostatně přípustnost dovolání proti těmto výrokům nelze opřít o žádné ustanovení občanského soudního řádu). Naopak dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně fakticky ve výrocích o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho výroku, jímž je shodně se soudem prvního stupně ukládáno žalovaným vyklidit předmětné prostory bez zajištění bytové náhrady) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné především proto, že šlo v obou případech o vyhovující rozhodnutí, tudíž v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání normuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen otázky (z těch, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelé nenapadají právní závěr odvolacího soudu, že (vzhledem k dovoláním nezpochybnitelnému skutkovému zjištění, že předmětné prostory nebyly kolaudovány jako byt) žalovaným nevzniklo k předmětným prostorám právo osobního užívání bytu ani právo nájmu, a žalovaní tedy užívají tyto prostory bez právního důvodu. Uvedený závěr tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposoudily jako předběžnou otázku, zda vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně n.p. M. přidělil a odevzdal žalované 1) a jejímu bývalému manželovi předmětné prostory jako podnikový byt, je žalobkyně povinna zajistit žalovaným náhradní bydlení, a tedy zda povinnost žalovaných předmětný byt vyklidit měla být vázána na zajištění bytové náhrady. Předně je nutno přisvědčit dovolatelům, že uvedenou právní otázku bylo třeba řešit jako otázku předběžnou v řízení o vyklizení předmětných prostor, zároveň je však třeba konstatovat, že ji takto odvolací soud také řešil. Řešení této otázky by pak mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu vskutku zčásti spočívá, jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka, zda lze vyklizení prostor užívaných k bydlení podmínit zajištěním bytové náhrady, ačkoli právo na bytovou náhradu nevyplývá z výslovného ustanovení zákona ani z jeho analogického použití, vyřešena a ustálena, a to především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku) odepřen výkon práva na vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, sice nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil, avšak z výše uvedeného vyplývá, že nejde o hledisko jediné. Dalšími významnými hledisky pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je dle judikatury Nejvyššího soudu okolnost, zda osoby, užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudky ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, a ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 948/2001) a zda stržily za prodej jiné nemovitosti větší částku, která jim umožňovala zajištění bytové náhrady (rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1822/97). Uvedené závěry se uplatní i v případě, že jde o vyklizení prostor, jež přes svoje stavebně právní určení sloužily dlouhodobě k bydlení, přičemž ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že důsledky absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nejsou závislé na tom, kdo neplatnost zavinil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněného pod č. 13 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže v dané věci odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) přihlédl jak k okolnostem na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaných, tyto okolnosti (včetně skutečnosti, že předmětné prostory byly žalované 1/ a jejímu bývalému manželovi přiděleny a odevzdány právním předchůdcem žalobkyně, jíž však nepřikládal dominantní význam) zhodnotil ve vzájemných souvislostech, a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení předmětných prostor žalovanými bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak stanovil pro vyklizení delší (šestiměsíční) lhůtu, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní východisko užité odvolacím soudem prosadilo v konkrétní věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností měl soud shledat v dané konkrétní věci za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp.zn. 20 Cdo 1735/99, a ze dne 30.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1, §146 odst. 3 a §140 odst. 1 per analogiam o.s.ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k solidární náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné usnesení, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu