ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2493.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2493/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně D. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. K., 2) M. K., 3) Z. B., 4) J. V., 5) H. S., (jako právní nástupkyni H. V.), 6) M. V., 7) F. J., a 8) D. J., všem zastoupeným advokátem, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 84/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 64 Co 106/2003-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 64 Co 106/2003-155, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 30. října 2002, č. j. 16 C 84/98-137, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „žalobkyně je nájemkyní bytu č. 3 v I. poschodí domu č. p. 146, P., sestávajícího ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní jsou spoluvlastníky domu, v němž se nalézá předmětný byt, že nájemkyní tohoto bytu byla Z. K. (babička žalobkyně), která zemřela dne 23.5.1998, a že žalobkyně nežila ve společné domácnosti s nájemkyní bytu ke dni její smrti. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalobkyni nepřešlo právo nájmu bytu, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů přechodu práva nájmu bytu stanovených v ustanovení §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označila posouzení „míry průkaznosti tvrzených skutečností (existence společné domácnosti), hodnocení důkazů, jakož i otázku věrohodnosti svědků majících určitý vztah k účastníku řízení“, a současně „povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení.“ Dle názoru žalobkyně je řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž naplnění žalobkyně spatřuje v obecném hodnocení věrohodnosti svědků a v ignorování některých provedených důkazů, a dovozuje též, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci v otázce průkaznosti vedení společné domácnosti. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že hodnotil pouze některé provedené důkazy a jiné (které dále v dovolání specifikovala) pominul. Dále žalobkyně polemizovala se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil. Namítala, že se odvolací soud nezabýval výší náhrady nákladů řízení, kterou jí uložil soud prvního stupně, a poukazovala na to, že v prvém rozsudku soudu prvního stupně jí bylo uloženo nahradit náklady ve výši 21.325,-Kč a v druhém již 51.875.-Kč. Dle jejího přesvědčení jsou náklady vypočítány zjevně nesprávně a soud navíc nezohlednil pochybení žalované strany, resp. jejího zástupce, který soudu nesdělil, že jedna z jeho klientek před vydáním prvého rozsudku soudu prvního stupně zemřela. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné již proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však bylo rozhodnuto shodně, jako v rozsudku prvém.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.); to se týká i námitek, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími výhradami proti výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu