ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2519.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2519/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce O., a.s., člena koncernu K. I., a.s., proti žalovanému J. H., nar. 26.1.1977, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 30/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2003, č. j. 42 Co 416/2003-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 112 C 30/2003-16, uložil žalovanému „vyklidit byt č. 7, v domě č.p. 753, v H.-Š., sestávající z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, (dále jen „předmětný byt“, respektive „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku“(výrok I.), zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen vrátit žalobci předmětný byt dle ust. §682 občanského zákonku do 15 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. srpna 2003, č. j. 42 Co 416/2003-33, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky.
Soud prvního stupně odůvodnil zamítavý výrok II. tím, že „tento požadavek žalobce nemá oporu v zákoně“. Odvolací soud konstatoval, že „žalobce žalobu opřel a soud prvního stupně posoudil ve smyslu ust. §126 o.z.“, ve kterém je zakotveno právo vlastníka na ochranu jeho vlastnického práva proti tomu, kdo do něj neprávem zasahuje; i v těchto případech musí být žalobní návrh upraven způsobem odpovídajícím ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí. Rozsudek soudu, kterým by bylo žalovanému uloženo odevzdat či vrátit žalobci nemovitost je pak s ohledem na ustanovení o výkonu rozhodnutí uvedená v hlavě VII (části šesté) o.s.ř. nevykonatelný. Odebrání věci dle §345 o.s.ř. se vztahuje pouze na věci movité. I kdyby soud žalovanému uložil povinnost vrátit žalobci předmětný byt, neměl by žalobce jinou možnost, než domáhat se nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením. Ukládá-li totiž vykonávané rozhodnutí vyklizený byt odevzdat, vycházejí exekuční soudy z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže pokud povinný nesplní povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti a soudy výkon rozhodnutí nařizují (R 27/84). I kdyby soud tento výrok pojal do svého rozhodnutí, nedošlo by v postavení žalobce ve sporech o ušlém nájemném či nákladech na opravu bytu k výrazné změně. Postavení žalobce v těchto sporech se nutně musí odvíjet právě od ustanovení §682 o.z., případně konkrétního ujednání v nájemní smlouvě, a bude tedy vycházet ze skutečností odlišných (než těch), které je nutno posuzovat ve sporech na ochranu vlastnického práva ve smyslu §126 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 občanského zákoníku o rovném postavení účastníků ve věcech občanskoprávních“. Poukázal na to, že dle ust. §687 odst. 1 obč. zákoníku je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv s užíváním bytu. V praxi toto ustanovení znamená, že pronajímatel umožní nájemci před podpisem nájemní smlouvy prohlídku bytu. O stavu bytu a zařizovacích předmětech je sepsán protokol o předání bytu, který svými podpisy stvrzují pronajímatel i nájemce. Po provedené prohlídce je uzavřena nájemní smlouva a nájemci jsou předány klíče od bytu. Nájemce má tedy možnost po předání klíčů a uzavření nájemní smlouvy byt užívat. Z komentáře k danému ustanovení vyplývají sankce, které může při nesplnění těchto povinností pronajímatelem nájemce uplatnit. Žalobce má za to, že pokud je nájem bytu občanskoprávním vztahem, pak pro tento vztah platí i ust. §2 odst. 2 obč. zákoníku a stejnou povinnost, by měl mít i nájemce po skončení nájemního poměru – tedy předat (vrátit) byt dle ust. §681 a §682 o.z. Žalobce se ve svém odvolání odvolával na ust. §681 o.z., ale odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zcela pominul. Nájemce bytu by měl být povinen umožnit pronajímateli obhlídku bytu po ukončení nájemního poměru s tím, že bude zpracován protokol o předání bytu nájemcem a vráceny klíče od bytu. Tím se byt dostane do vlivu pronajímatele, který s ním může disponovat. Nejvyšší soud ČR opakovaně rozhodoval o dovolání proti rozsudkům, jimiž byla stanovena povinnost vyklidit a předat byt, a nedovozoval, že by požadavek na „předání“ byl nedůvodný (srov. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2018/98, 20 Cdo 2176/98 a 20 Cdo 1713/98). Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky, že za dovolatele jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel sice vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (a v obecné rovině tak uplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), avšak jeho dovolací námitky směřují proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o neopodstatněnosti žalobcova odvolání na právním názoru, že by žalobce nemohl uplatňovat práva vyplývající pro něj z ustanovení §682, popř. §681 obč. zák., nýbrž na úvaze, že žalobcem formulovaný žalobní návrh, požadující, aby žalovanému bylo uloženo „vrátit žalobci předmětný byt dle ust. §682 občanského zákoníku“ je nevykonatelný. Tento závěr jakož i následná úvaha odvolacího soudu, že z tohoto důvodu nelze takto formulovanému žalobnímu návrhu vyhovět, však dovoláním napaden nebyl, a proto uvedené závěry, na nichž ve skutečnosti rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nemůže dovolací soud přezkoumat, nemohou tedy ani založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (tj. vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (pokud by jimi bylo napadené rozhodnutí skutečně postiženo) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.); to se týká i námitek, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění jeho rozhodnutí pominul argumentaci ustanovením §681 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu