ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2602.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2602/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně B. V. ml., zastoupené advokátem, proti žalované B. V. st., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 302/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2000, č. j. 5 Co 747/2000-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25.8.1999, č. j. 8 C 302/99-33, uložil žalované vyklidit byt ve výroku označený do 15 dnů po zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5.4.2000, č. j. 5 Co 747/2000-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky a zamítl návrh žalované na přerušení řízení.
V podání ze dne 7.11.2000 adresovaném původně Ústavnímu soudu České republiky a označeném jako „DOVOLÁNÍ – STÍŽNOST“ vyjadřuje žalovaná nesouhlas s výše uvedenými rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Uvedené podání bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 29.12.2000 spolu s podáním ze dne 28.12.2000 (č.l. 78 spisu), v němž žalovaná žádá o projednání dovolání, které omylem poslala Ústavnímu soudu, a které nebylo Nejvyššímu soudu postoupeno. Zároveň žádá o prodloužení lhůty k projednání její „žádosti“ s odůvodněním, že byla i nadále je dlouhodobě nemocná (má zlomenou páteř), což dokládá fotokopií „neschopnosti“.
Soud prvního stupně poučoval žalovanou o náležitostech dovolání a nutnosti právního zastoupení a vyzval ji k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Posléze z důvodu nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 13.6.2003 dovolací řízení zastavil; toto usnesení však bylo k odvolání žalované usnesením odvolacího soudu ze dne 11.9.2003 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, že nejprve je třeba rozhodnout o žádosti žalované o ustanovení zástupce.
Soud prvního stupně usneseními ze dne 10.10.2003 přiznal žalované (kterou však omylem v záhlaví i ve výroku obou usnesení označil jako žalobkyni) osvobození od soudního poplatku a ustanovil jí „k ochraně jejích zájmů v této věci“ zástupce - advokáta JUDr. J. M.
Podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5.4.2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je opožděné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srov. §204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být totožný se dnem nabytí právní moci). Přitom rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu §159 odst. 1 (§167 odst. 2) o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (srov. §35, §93 o.s.ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobkyně a žalovaná, respektive jejich zástupci.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, bylo doručeno soudem prvního stupně zástupci žalobkyně dne 3.5.2000 a žalované dne 10.5.2000, nabylo tedy právní moci 10.5.2000. Od tohoto dne počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl - s přihlédnutím k ustanovením §57 odst. 2 věty první a druhé o.s.ř. - na pondělí 12. června 2000. Dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 28.12.2000 a doručeno Nejvyššímu soudu (dle podacího razítka) dne 29.12.2000. Vzhledem k tomu, že samotné dovolání je datováno dnem 7.11.2000 a doprovodné podání dnem 28.12.2000 (a s přihlédnutím k tomu, že případné podání dovolání u jiného soudu než soudu prvního stupně, soudu odvolacího a nebo dovolacího je z hlediska zachování lhůty bez významu – viz §240 odst. 1 věta prvá a odst. 2 věta druhá o.s.ř.) je dovolání zjevně opožděné. Na tom nic nemění ani okolnost, že písemné vyhotovení napadeného potvrzujícího rozhodnutí neobsahovalo poučení o tom, za jakých podmínek (a v jaké lhůtě) lze proti němu podat dovolání, neboť v žádném ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 1999, sp. zn. 23 Cdo 1350/99, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 23. února 2000, sp. zn. II. ÚS 576/99, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 769/2003, a usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněné pod č. 21 ve svazku č. 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zkoumal jeho přípustnost a splnění podmínky, že dovolání musí být podáno prostřednictvím advokáta, pokud dovolatel nemá právnické vzdělání, a aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu