ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2613.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2613/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) J. P. a B) V. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému P., a.s., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 18 C 480/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 18 Co 8/2003-241, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 18 Co 8/2003-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 18 C 480/98-202, (poté, co jeho rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, č.j. 18 C 480/98-120, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2001, č.j. 19 Co 277/2001-146, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), výrokem I. zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobcům klíče od branky, jíž se vstupuje na pozemek parc. č. 1364 v katastru D. a od domovních dveří domu č. p. 812 v P. –D., K. 7 (dále jen „předmětný dům“), a strpěl užívání bytu ve 2. patře – tj. v 1. podkroví – tohoto domu, sestávajícího ze 2 pokojů, obytné kuchyně a příslušenství, situovaného vlevo od vstupu schodištěm do 1. podkroví, žalobci, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. uložil žalovanému do 3 měsíců od právní moci rozsudku zajistit žalobcům náhradní byt a výrokem III rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem předmětného domu, že žalobci A) byl rozhodnutím ze dne 23.7.1974 přidělen byt v podkroví tohoto domu, že žalobce A) tento byt převzal na základě protokolu ze dne 5.6.1975 (v němž bylo uvedeno, že se byt skládá z 1 kuchyně, 2 pokojů, 1 komory, 1 spíže, 1 koupelny, 1 záchodu a 1 sklepa), že v zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu mezi O. P. a žalobcem A) ze dne 7.7.1975 bylo uvedeno, že se byt sestává z 1+1 pokojů, WC, předsíně a komory, se zařízením dle evidenčního listu. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobci chtěli na návrh žalovaného (resp. jeho právního předchůdce), který zamýšlel předmětný dům rekonstruovat, předmětný byt uvolnit a vyměnit jej s manžely F., s nimiž uzavřeli ústní dohodu o výměně bytů, že žalobci podepsali dohodu o zániku nájmu předmětného bytu s úmyslem uskutečnit výměnu bytu, tato výměna však nebyla realizována proto, že jeden z pronajímatelů (Městská část P.) odvolal souhlas s výměnou, nájemce druhého bytu ing. F. odmítl podepsat dohodu o ukončení nájmu svého bytu a žalobci po podepsání dohody o zániku nájmu bytu zjistili, že byt, do kterého se měli nastěhovat, je bytem služebním, takže neskýtá možnost přechodu nájmu na jejich syna. Konečně soud prvního stupně považoval za zjištěné, že rozhodnutím odboru výstavby OÚ MČ P. ze dne 5.6.2000 byl předmětný byt kolaudován na byt 3+kk, přičemž žalobci dříve užívali sice téměř tytéž prostory, které odpovídají nyní nově vestavěnému bytu, tj. prostory, které byly dříve odděleny přepážkami a sloužily jako odložné prostory, nicméně tyto prostory nebyly nikdy zahrnuty do užívání bytu. Navíc předmětný byt byl zvětšen o prostory, které byly vybourány v okolí vikýřových oken, okna sama byla zvětšena, byla rovněž zvětšena koupelna jiným přepažením stěn. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobcům vzniklo „právo užívání“ bytu 2+1 s příslušenstvím v podkroví předmětného domu (nesrovnalosti v jeho označení nemohou jít k jejich tíži), toto právo, resp. právo nájmu, nezaniklo ani dohodou o výměně bytu, která nebyla platně uzavřena pro nedostatek písemné formy, ani dohodou o zániku práva nájmu, neboť vůlí žalobců bylo ukončit nájemní vztah ke spornému bytu pouze v souvislosti s jeho výměnou. Žalobcům však svědčilo právo nájmu jen do doby, než v důsledku rekonstrukce provedené žalovaným a rekolaudace schválené rozhodnutím ze dne 5.6.2000 uvedený byt zanikl. Proto se žalobci nemohou úspěšně na žalovaném domáhat zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání. Vzhledem k tomu, že se žalobci nedostali do nastalé situace vlastní vinou, zatímco žalovaný prováděl stavební úpravy, jimiž znemožnil žalobcům užívání bytu, z bytu je proti jejich vůli vystěhoval a dosáhl rekolaudace a zániku původního bytu, uložil soud žalovanému zajistit žalobcům náhradní byt.
K odvolání žalobců i žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne ze dne 9. července 2003, č.j. 18 Co 8/2003-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému vydat žalobcům klíče od branky, jíž se vstupuje na pozemek parc. č. 1364 v katastru D. a od domovních dveří předmětného domu, a „strpět ze strany žalobců užívání bytu, vyznačeného vyšrafováním na plánu půdorysu 1. podkroví stavby K. 7 – č.p. 812 – P. – D., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, situovaného ve 2. patře, tj. 1. podkroví tohoto domu, sestávajícího se ze 2 pokojů, obytné kuchyně a příslušenství, situovaného vlevo od přístupového schodiště do 1. podkroví, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobcům vzniklo právo osobního užívání (transformované později na právo nájmu) k bytu kolaudovanému podle rozhodnutí z roku 1928 jako 2 + 1 s příslušenstvím a že dohoda o ukončení nájmu bytu je neplatná. Odvolací soud však neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že po provedení stavební rekonstrukce a nové kolaudace vznikl byt nový, a že tudíž předmět nájmu žalobců zanikl. V této souvislosti odvolací soud považoval plánkem k rozsudku připojeným za prokázané, že předmětný byt je po vnějším obvodu stejný jako před rekonstrukcí, a shodnými tvrzeními účastníků za nesporné, že stavební úpravy v bytě spočívají v tom, že do prostoru kuchyně byl zakomponován ještě prostor spíže, příčka spíže byla zbourána, koupelna byla rozšířena na úkor kuchyně a byla zbourána příčka v místnosti označené číslem 9. Odvolací soud konstatoval, že za této situace (s ohledem na charakter stavebnětechnických změn) nelze dovodit, že by původní předmět nájmu zanikl. Opačný závěr odvolací soud považoval za nepřijatelný též s ohledem na zásady spravedlivého práva a požadavek souladu výkonu práv s dobrými mravy. Konečně argumentoval i tím, že pronajímatel, který hodlá rekonstruovat nemovitost s nájemním bytem a nechce, aby nájemce znovu užíval byt, který je po rekonstrukci větší či jinak neodpovídá charakteristice bytu, k němuž mu svědčí nájemní právo, může dát nájemci bytu výpověď z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. e/ občanského zákoníku, musí však v takovém případě zajistit nájemci přiměřený náhradní byt; pokud této možnosti nevyužije, nezbývá mu, než strpět další užívání zrekonstruovaného bytu dosavadním nájemcem. Zajištění náhradního bytu žalobcům nebylo předmětem žaloby, a pokud o něm soud prvního stupně rozhodl, překročil nepřípustně žalobní návrh.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a v němž uplatnil jako dovolací důvod tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že opomněl skutečnost, že vystěhování žalobců z bytu, jehož užívání se domáhají, bylo provedeno na základě právního úkonu, se kterým žalovaná nemá nic společného, tj. dohody o „směně“ bytů, kterou uzavřeli účastníci směny a k níž žalovaný připojil pouze svůj souhlas. Odvolací soud nahlíží na věc tak, že žalovaný vystěhoval žalobce z bytu svévolně a v rozporu s dobrými mravy, a aby zabránil jejich návratu do pozice nájemníků, byt zrekonstruoval. Dobré mravy hodnotí odvolací soud dle dovolatele jednostranně a opomíjí hodnotit neplatnou směnu bytů, kterou si způsobili sami žalobci. Odvolací soud pak dle mínění dovolatele zásadně pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, neboť žalobci a posléze v odvolacím řízení i žalovaný navrhli provést důkaz znaleckým posudkem k verifikaci sdělení příslušného stavebního úřadu, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud vycházel z dokumentace založené ve stavebním spise a k výroku svého rozhodnutí svévolně připojil plán půdorysu 1. podkroví předmětného domu. Stavební spis, který byl připojen k soudnímu spisu, obsahuje dostatek listin, které popisují stavebně technický charakter bytu ke dni rozhodnutí. Tento spis také obsahuje skutečnost, že před dokončením stavby požádala žalovaná jako stavebník o změnu stavby před dokončením. K této žádosti předložila odpovídající stavební dokumentaci a tento stav byl promítnut do kolaudačního rozhodnutí. Přesto odvolací soud připojil ke svému rozsudku půdorysný plán 1. podkroví, který neodpovídá skutečnému stavu bytu ke dni rozhodnutí. Tento plánek odvolací soud pořídil z dokumentace, která byla do stavebního spisu založena pro vydání stavebního povolení a neobsahuje v sobě změnu stavby, o kterou bylo stavebníkem – žalovaným zažádáno před dokončením stavby. Odvolací soud si tak dle názoru žalovaného ke svému rozhodnutí vybral pouze část důkazů, aniž by je ověřil a vyhodnotil v souvislosti s ostatními důkazy. Žalovaný je přesvědčen, že je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, který se seznámil se stavem bytu na místě samém a posoudil charakter bytu komplexně s ohledem na stav v době přidělení bytu a stav současný. Obdobné výhrady vznáší žalovaný i pokud jde o hodnocení existence nájemního vztahu žalobců k předmětnému bytu. Stavební spis podle žalovaného dokládá kolaudační stav domu č.p 812 od roku 1928, tedy i ke dni přenechání bytu žalobcům do užívání. Dle tehdy platných předpisů nelze kolaudační rozhodnutí zaměňovat s rozhodnutím o změně užívání. Pokud soudy uzavřely, že žalobcům byl dán do užívání byt 2+1, takový byt v právním slova smyslu neexistoval. Tyto závěry soudů nemají tedy oporu v důkazech založených ve spise. Žalovaný proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovolatelem tvrzeny a jejich existence se ze spisu nepodává. V dovolání byla uplatněna jednak námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jednak tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud označil za správný právní závěr soudu prvního stupně, že žalobcům vzniklo právo osobního užívání k bytu kolaudovanému podle rozhodnutí z roku 1928 jako 2 + 1 s příslušenstvím, tento závěr je však nutno považovat za nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně jej učinil na základě tzv. souhrnného zjištění, čerpaného z kolaudačního rozhodnutí vydaného v r. 1928 (které se však ve spise nenachází), ze zprávy stavebního odboru MČ P. ze dne 16.9.2002 (jehož obsahu uvedené zjištění plně neodpovídá, neboť se v něm uvádí, že „kolaudační stav bytu v podkroví domu v r. 1928, kdy byl dům kolaudován, byl 2+1 s předsíní, kabinetem a WC“, že „rozhodnutím čj. výst: 10904/D 812 Dej/74/Kup ze dne 29.5.1974 bylo rozhodnuto o změně užívání kabinetu na kuchyň a kuchyně na pokoj“ a že „v té době byl jeden pokoj od původně kolaudovaného bytu oddělen a nový byt byl 2+1 s předsíní a WC“) a stavebního spisu (což je označení důkazu z hlediska přezkoumatelnosti zcela nepostačující). V důsledku tohoto postupu se odvolací soud (ani soud prvního stupně) řádně nevypořádal s námitkou žalovaného, zda změna užívání povolená v roce 1974 odňala z předmětného bytu jednu obytnou místnost, nebo zda byt měl poté tři pokoje (původní dva a přeměněnou kuchyň) + kuchyň (původně kabinet) + příslušenství. Za této situace pak nelze považovat za dostatečně odůvodněný ani závěr odvolacího soudu, že žalobcům svědčí právo nájmu bytu, neboť odvolací soud se nezabýval otázkou, zda byt, který byl žalobci A) přidělen, z hlediska stavebněprávního existoval.
Samotnou okolnost, že odvolací soud připojil ke svému rozhodnutí plánek s vyznačením prostor, jichž se rozhodnutí týká, aniž by to bylo žalobci navrhováno, za vadu řízení pokládat nelze. V tomto směru dovolací soud vychází z toho, že nejde o nepřípustné porušení zásady vázanosti soudu žalobním návrhem, neboť tímto postupem nebylo přisouzeno žalobcům ani něco jiného ani více, než čeho se domáhali (srov. znění §153 odst. 2 o.s.ř.), přičemž uvedená zásada je judikaturou vykládána tak, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku není vázán, musí jen dbát, aby výrok vyjadřoval z obsahového hlediska to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura ročník 2003 pod č. 152). Ustálená soudní praxe přitom připouští, aby se výrok rozsudku odvolal na geometrický plán nebo jiný podobný doklad a v takovém případě se obsah této listiny stává součástí rozsudečného výroku (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek V/1968). V daném případě je však zřejmé, že odvolacím soudem vyšrafovaná plocha na plánku připojeném k rozsudku neodpovídá ploše bytu, jehož zpřístupnění je předmětem tohoto řízení již proto, že místnost označená na tomto plánku číslem 10 je (patrně omylem) vyšrafována pouze do poloviny, takže připojení plánku nečiní výrok rozsudku určitějším, ale naopak nejasným.
Uvedené vady řízení jsou postačující pro závěr o opodstatněnosti dovolání, proto se dovolací soud již nezabýval dalšími námitkami obsaženými v dovolání a postupoval tak, že podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu