ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.283.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 283/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E. H., 2) J. S. a 3) T. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 199/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2002, č. j. 55 Co 232/2002-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 18 C 199/2000-47, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit (se všemi, kdo s nimi bydlí) a vyklizený předat žalobkyni „byt číslo 6, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), situovaný ve 3. nadzemním podlaží domu čp. 1548 k. ú. V., obec P. na adrese N. 6, P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2002, č. j. 55 Co 232/2002-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – z provedených důkazů především zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že na základě přikázání bytu pro osoby bez přístřeší a osoby z koncentračních táborů ze dne 18. srpna 1945 (dále jen „přikázání ze dne 18. srpna 1945“) byl J. H. (otci první žalované a dědečku druhé žalované) s odkazem na ustanovení §4 nařízení č. 166/44 Sb. přikázán předmětný byt, že přikázáním ze dne 18. srpna 1945 bylo současně uloženo vlastníku předmětného domu uzavřít s J. H. ohledně předmětného bytu zatímní nájemní smlouvu, že poukazem Československého národního výboru P. ze dne 20. srpna 1945 (dále jen „poukaz ze dne 20. srpna 1945“) byl J. H. předmětný byt přidělen, že podle poukazu ze dne 20. srpna 1945 šlo o přechodné přidělení bytu, že J. H. měl byt vyklidit, nařídí-li mu to Místní národní výbor v P., že zatímní nájemní smlouva sjednána nebyla a že až dne 30. října 1964 byla mezi OPBH v P. a J. H. s odkazem na rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 18. srpna 1945, tj. přikázání ze dne 18. srpna 1945, uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Poté vzal rovněž za zjištěno, že J. H. žil v předmětném bytě až do své smrti dne 20. března 2000 a že žalovaní vedli s J. H. společnou domácnost a neměli vlastní byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že přikázání ze dne 18. srpna 1945 lze posoudit jako rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „občanský zákoník“), pokud je OPBH v P. pokládal za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu citovaného ustanovení, tj. za rozhodnutí, na jehož základě uzavřel s J. H. podle §155 odst. 1 a 2 občanského zákoníku dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Dále rovněž dovodil, že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, která podle právního stavu ke dni 30. října 1964 musela být vždy uzavírána na dobu neurčitou, se stal J. H. řádným uživatelem předmětného bytu, že jeho užívací právo k bytu se změnilo na právo nájmu bytu podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že jeho smrtí přešlo právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. na žalované, kteří s ním jako nájemcem bytu žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměli vlastní byt; podle názoru odvolacího soudu se žalovaní stali ze zákona společnými nájemci předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnila správnost právních závěrů, že J. H. byl nájemcem předmětného bytu s nájemním vztahem na dobu neurčitou a že v současné době svědčí právo nájmu předmětného bytu žalovaným. Za zásadní právní otázku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pokládá především otázku, zda na základě „přikázání bytu pro osoby bez přístřeší a osoby z koncentračních táborů“ do zatímního užívání a následně uzavřené „dohody o předání a převzetí bytu“ vzniklo právo osobního užívání, které se následně změnilo na právo nájmu. Má především zato, že přikázání ze dne 18. srpna 1945 nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby tomu tak bylo, šlo o rozhodnutí, na něž se vztahovalo vládní nařízení č. 103/1943 Sb.; šlo tedy o právní akt, na jehož základě měl vlastník domu uzavřít s osobou označenou v přikázání nájemní smlouvu, v daném případě zatímní nájemní smlouvu. Zatímní nájemní smlouva uzavřena nebyla a o podmínkách nájmu předmětného bytu nerozhodl ani okresní úřad ve smyslu §10 odst. 2 nařízení vlády č. 103/1943 Sb. I kdyby k tomu došlo, muselo by podle názoru žalobkyně nutně jít o nájemní vztah na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. října 1964 byla sjednána na podkladě přikázání ze dne 18. srpna 1945, musela být uzavřena „v souladu s tímto aktem správního orgánu (tj. s rozhodnutím o přidělení bytu) a práva uvedená v aktu správního orgánu nemůže rozšiřovat. Dohodu navíc uzavíral tehdejší OPBH … OPBH nebyl oprávněn jakýmkoliv způsobem měnit rozhodnutí správního orgánu.“. Kromě toho šlo podle žalobkyně o nárok vzniklý před 1. dubnem 1964, a proto měl být tento nárok posouzen ve smyslu §498 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů. Z toho je zřejmé, že právo užívat byt mohlo svědčit pouze J. H. a muselo nutně zaniknout nejpozději jeho smrtí; je proto vyloučena úvaha o přechodu práva nájmu na jeho právní nástupce. Žalovaní tak nemohou být nájemci předmětného bytu (navíc s nájemním vztahem na dobu neurčitou); naopak byt užívají podle žalobkyně bez právního důvodu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Operuje-li přikázání za dne 18. srpna 1945 s pojmem „zatímní nájemní smlouva“, nelze podle žalovaných termín „zatímní“ ztotožnit s pojmem „doba určitá“. Žalovaní mají zato, že uvedený termín byl v přikázání ze dne 18. srpna 1945 použit výlučně z důvodů absence právní úpravy v oblasti hospodaření s byty, zapříčiněné poválečnou situací. Vládní nařízení č. 166/1944 Sb. a ani přikázání ze dne 18. srpna 1945 neobsahuje žádné výslovné ustanovení o délce nájemního poměru k bytu. Další právní úprava provedená zákonem č. 138/1948 Sb. a později zákonem č. 67/1956 Sb. (tento předpis opustil smluvní princip v nájemních vztazích k bytům) rovněž neobsahovala ustanovení umožňující sjednávání nájemních poměrů k bytům na dobu určitou. Šlo proto podle žalovaných o nájemní vztah na dobu neurčitou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se především ztotožňuje s názorem žalovaných, že pojem „zatímní nájemní smlouva“, užitý v přikázání ze dne 18. srpna 1945, nelze ztotožnit s pojmem „doba určitá“, resp. s pojmem „nájemní vztah na dobu určitou“, jak se o to v dovolání pokouší žalobkyně. Ve vztahu k pojmu „zatímní nájemní smlouva“ se spíše nabízí úvaha, že mělo jít o nájemní smlouvu, která měla být následně (v budoucnu) nahrazena jinou nájemní smlouvou; v žádném případě se však tento pojem nevztahoval k délce nájemního vztahu, tedy k tomu, zda půjde o nájemní vztah na dobu určitou či naopak o nájemní vztah na dobu neurčitou. Ostatně vládní nařízení č. 166/1944 Sb. a ani z něj vycházející přikázání ze dne 18. srpna 1945 žádná ustanovení o délce nájemního poměru k bytu neobsahovala, jak správně namítli žalovaní.
Pro úplnost zbývá připomenout, že ani první poválečná úprava bytového hospodářství, provedená zákonem č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatření bytové péče (citovaným zákonem byla zrušena použivatelnost /platnost/ vládního nařízení č. 166/1944 Sb. – srov. §31, bod 1. zákona č. 163/1946 Sb.), a ani na ni navazující úpravy bytového hospodářství (provedené nejprve zákonem č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, a posléze zákonem č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty) neobsahovaly žádná ustanovení o délce nájemního poměru k bytu.
S žalobkyní lze souhlasit v názoru, že přikázání ze dne 18. srpna 1945 nelze – už vzhledem k době jeho vydání – pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti až 1. dubna 1964). Byla-li za této situace dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. října 1964 uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku, šlo o absolutně neplatný právní úkon, který nemohl vyvolat účinky předpokládané ustanovením §155 odst. 1 občanského zákoníku. Výklad ustanovení §154 a §155 občanského zákoníku se totiž v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 837/97, z 9. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, z 27. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, a z 15. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000).
Dovolací soud však přesto zastává názor, že právní závěry, že J. H. byl nájemcem předmětného bytu s nájemním vztahem na dobu neurčitou a že jeho smrtí mohlo tudíž právo nájmu bytu přejít podle §706 odst. 1 obč. zák. na žalované, obstojí, byť z jiných důvodů.
Podle zákona č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ve znění platném do 30. září 1949, byla nájemní smlouva tzv. kontraktem konsensuálním, tj. stala se skutkem, jakmile se strany dohodly o věci a nájemném (§1094 citovaného zákona); odevzdání najaté věci (bytu) se ke vzniku smlouvy nevyžadovalo. K platnosti nájemní smlouvy nebylo proto zapotřebí její písemné formy.
Již podle zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních bytové péče, byli vlastníci domů povinni pronajmout byty, podléhající ohlašovací povinnosti podle tohoto zákona, osobám, které jim přikázal místní národní výbor (§2 odst. 1 citovaného zákona).
V některých případech vznikala nájemní smlouva o bytech i bez projevu vůle stran úředním rozhodnutím. Tak tomu bylo např. také podle zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (srov. Bytová péče a její provádění v ČSR, JUDr. Vladimír Pelikán, Orbis Praha, 1949, strana 437 a násl.). Podle §2 odst. 3 citovaného zákona totiž přikázáním za nájemníka vstupovala přikázaná osoba, byl-li byt vyklizen, dnem, kdy byla o přikázání vyrozuměna, jinak dnem skutečného vyklizení, v nájemní poměr s vlastníkem domu, leč by ve lhůtě stanovené v odstavci 2 ohlásila místnímu národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nedošlo-li k dohodě o podmínkách nájemní smlouvy, rozhodoval okresní národní výbor. Podle zmocnění obsaženého v ustanovení §39 zákona č. 138/1948 Sb. vydalo ministerstvo sociální péče vyhlášku č. 1152/1948 Ú. l. I., kterou se vydávaly předpisy k provedení zákona č. 138/1948 Sb. Podle citované vyhlášky přikázáním za nájemníka vznikal přímo ze zákona mezi přikázanou osobou a vlastníkem domu nájemní poměr za podmínek uvedených v bodě 14 pod písmeny a) a b), v obou případech ovšem vždy s podmínkou, že do 3 dnů od doručení rozhodnutí přikázaná osoba neohlásí místnímu národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nájemní poměr vznikl takto, i když nedošlo mezi přikázanou osobu a vlastníkem domu k dohodě o nájemném nebo o jiných podmínkách nájemní smlouvy; v takových případech určil na žádost zúčastněné strany tyto podmínky okresní národní výbor, jehož pravomocné rozhodnutí bylo pro strany závazné.
V projednávané věci bylo provedenými důkazy mimo jiné prokázáno, že na základě přikázání ze dne 18. srpna 1945 byl J. H. s odkazem na ustanovení §4 nařízení č. 166/44 Sb. přikázán předmětný byt, že přikázáním ze dne 18. srpna 1945 bylo současně uloženo vlastníku předmětného domu uzavřít s J. H. ohledně předmětného bytu zatímní nájemní smlouvu, že poukazem ze dne 20. srpna 1945 byl J. H. předmětný byt přidělen, že zatímní nájemní smlouva sjednána nebyla, že až dne 30. října 1964 byla mezi OPBH v P. a J. H. s odkazem na rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 18. srpna 1945, tj. přikázání ze dne 18. srpna 1945, uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že J. H. žil v předmětném bytě až do své smrti dne 20. března 2000 a že žalovaní vedli s J. H. společnou domácnost a neměli vlastní byt. Za této důkazní situace nelze vyloučit uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu ústně. I kdyby nájemní poměr J. H. k předmětnému bytu tímto způsobem nevznikl, lze dovodit jeho vznik s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 163/1946 Sb., případně později ze zákona, tj. podle §2 odst. 3 zákona č. 138/1948 Sb. Přikázání ze dne 18. srpna 1945, vydané s odkazem na ustanovení §4 vládního nařízení č. 166/1944 Sb., mělo totiž stejnou povahu a sledovalo totožný cíl jako přikázání bytu podle předpisů vydaných v následné době, tj. podle zákona č. 163/1946 Sb. a posléze podle zákona č. 138/1948 Sb. Vzhledem k době, která od přikázání ze dne 18. srpna 1945 uplynula, a současně k tomu, že J. H. od doby přikázání až do své smrti v roce 2000 v bytě bydlel, lze podle názoru dovolacího soudu pokládat uvedený výklad za odpovídající tehdejší právní úpravě a současně přijatelný pro všechny účastníky; odpovídá také zásadě spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky řízení a – s přihlédnutím k době, po kterou J. H. a poté (pouze) žalovaní v bytě bydleli a bydlí – není ani v extrémním nesouladu se zájmy žádného z nich.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů, které žalovaným vznikly v tomto řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu