ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.303.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 303/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města H., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 38/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. července 2003, č. j. 19 Co 240/2003-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. července 2003, č. j. 19 Co 240/2003-87, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2003, č. j. 17 C 38/2002-67, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. července 2003, č. j. 19 Co 240/2003-87, potvrdil rozsudek ze dne 30. ledna 2003, č. j. 17 C 38/2002-67, jímž Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2, II. kategorie, o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím, v 1. podlaží domu čp. 578 v ulici S., H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v předmětném bytě bydlel jako nájemce otec žalované K. J., že v roce 1995 mu bylo přiznáno zvýšení důchodu pro bezmocnost, že za této situace potřeboval při některých životních úkonech pomoc další osoby, že tuto pomoc mu – po úmrtí matky v roce 1997 – zajišťovala žalovaná (jeho dcera), že nejpozději od roku 1997 proto žila se svým otcem v předmětném bytě a za této situace od stejné doby nežila se svým manželem J. S. v bytě na ulici O. N. v H. (dále jen „byt N.“), že otec žalované dne 28. května 1999 zemřel, že žalovaná s ním v předmětném bytě bydlela i v době jeho smrti a bydlí zde do současné doby, že od roku 1997 nežije se svým manželem a že její manžel s ní v předmětném bytě nikdy nebydlel. Poté rovněž zjistily, že dne 28. dubna 1999 podepsala žalovaná (spolu se svým manželem) smlouvu o nájmu bytu 2+1 v prvním podlaží domu čp. 1393 v D. ulici v H. (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999“ a „byt D.“), že jako adresu svého trvalého bydliště v ní uvedla adresu předmětného bytu, že v tomto případě šlo o náhradní byt za byt N., že nájemní smlouvu ze dne 28. dubna 1999 podepsala na naléhání svého manžela a syna a na žádost zaměstnanců magistrátu odůvodněnou tvrzením, že nájemní smlouvu musí podepsat oba manželé, že podpisem nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 sledovala zajištění bydlení pro rodinu a že ona samotná však nikdy neměla v úmyslu v tomto bytě bydlet. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že ačkoli žalovaná žila se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti – jinak řečeno splňovala předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (§706 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni smrti otce žalované – dále jen „obč. zák.“), právo nájmu předmětného bytu na ni nepřešlo; měla totiž vlastní byt a nesplňovala tak další předpoklad normovaný pro účely přechodu nájmu bytu citovaným ustanovením. V této souvislosti dovodily, že na základě platné nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. (právo společného nájmu bytu manžely /§703 odst. 1 obč. zák./ jim podle soudů obou stupňů nevzniklo proto, že spolu od roku 1997 trvale nežili). Poté uzavřely, že za této situace žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že otázku vzniku jejího nájemního práva k bytu D. řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem a že napadeným rozsudkem byla porušena též její ústavní práva. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že právní otázka vzniku a trvání jejího nájemního práva k bytu D. „nebyla řešena za současné aplikace §3 odst. 1 (obč. zák.) ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 41/2001 USn., sp. zn. II. ÚS 544/2000 a nálezem ze dne 4.8.1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99 …“. V dovolání popsala skutkový stav věci, uvedla, že byt D. obdržel její manžel, s nímž již delší dobu nežila ve společné domácnosti, jako byt náhradní za byt N., a zdůraznila, že nájemní smlouvu ze dne 28. dubna 1999 podepsala „na nátlak svého manžela a pracovníků magistrátu města H., když jí bylo řečeno, že se jedná o nutnou formalitu, protože k bytu v ulici O. N., který nyní obýval pouze její manžel spolu se synem, snachou a nezletilou vnučkou, jí původně svědčilo právo společného nájmu bytu manžely“. Podle dovolatelky nepomohlo ani vysvětlení, že několik let před tím společnou domácnost s manželem opustila a že jediným nájemcem bytu N. zůstal za této situace její manžel; zaměstnanci magistrátu i přes to trvali na tom, aby nájemní smlouvu ze dne 28. dubna 1999 podepsali oba manželé s tím, že jde o pouhou nutnou formalitu. Dále odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a v této souvislosti mimo jiné namítla, že v bytě D. by nemohla důstojně vykonávat právo bydlení za situace, kdy byt je obýván dalšími čtyřmi osobami a navíc již několik let před tím žila jinde a sama. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že právo nájmu předmětného bytu na žalovanou nepřešlo proto, že na základě nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 vzniklo jí a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu ve smyslu §700 odst. 1 obč. zák. a měla tudíž – v době smrti otce – vlastní byt (§706 odst. 1 věta první obč. zák.),
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda ze zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit závěr, že na základě nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání. Nájem bytu je chráněn; pronajímatel jej může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně (§685 odst. 1 obč. zák.). Nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu (§686 odst. 1 obč. zák.). Vedle náležitostí stanovených v §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva jako dvoustranný hmotněprávní úkon splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Uzavření smlouvy o nájmu bytu pak v první řadě předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření takové smlouvy, tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.), a to jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Z toho vyplývá, že soud musí podle výsledků provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavření smlouvy, tj. k dosažení jakých právních následků jejich vůle směřovala; přitom vůli účastníků právního úkonu musí posuzovat také s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali.
V poměrech projednávané věci tak jde o posouzení, jaká byla skutečná vůle žalované v okamžiku uzavření nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999, tj. jaké právní následky – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – sledovala vůlí obsaženou (projevenou) v nájemní smlouvě ze dne 28. dubna 1999. Z tohoto úhlu pohledu však odvolací soud danou věc neposuzoval, a proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Vzhledem k tomu se dovolací soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami učiněnými s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navíc nelze přehlédnout, že odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 (a další nálezy Ústavního soudu označené v dovolání), není zcela na místě, neboť zatímco v této věci šlo o právo společného nájmu bytu manžely vzniklé uzavřením manželství (§704 odst. 1 obč. zák.), jde v projednávané věci o právo společného nájmu bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. (vzniklé navíc na základě nájemní smlouvy uzavřené za trvání manželství).
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu
.