ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.401.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 401/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) M. K., zastoupené advokátkou, a B) J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupenému advokátkou, o 6.717,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 291/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 2003, č. j. 8 Co 1512/2003-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. května 2003, č. j. 12 C 291/2002-75, odmítl (podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) jako opožděně podané odvolání žalovaného proti rozsudku tohoto soudu ze dne 11. listopadu 2002, č. j. 12 C 291/2002-30. Tímto rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 6.717,20 Kč spolu s 5,5 % úrokem z prodlení od 7. května 2002 do zaplacení, výrokem označeným jako II. řízení co do 7,5 % úroku z prodlení z částky 6.717,20 Kč od 7. května 2002 do zaplacení zastavil v rozsahu 2 % a výrokem označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 11. srpna 2003, č. j. 8 Co 1512/2003-99, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. května 2003, č. j. 12 C 291/2002-75.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným zvolenou advokátkou. V dovolání odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti odvolání přesto, že vzhledem k tam popsaným důvodům fikce doručení rozsudku soudu prvního stupně již dne 23. prosince 2002 nastat nemohla. Tím mu byla odňata možnost „se věcně hájit před soudem vyšší instance“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže být v daném případě založena ani nesprávným poučením, že proti rozhodnutí odvolacího soudu „je přípustné dovolání …“ (srov. poučení obsažené v napadeném usnesení odvolacího soudu ze dne 11. srpna 2003, č. j. 8 Co 1512/2003-99).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu