ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.458.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 458/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. K., a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 23/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2002, č. j. 23 Co 73/2002-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2002, č. j. 23 Co 73/2002-129, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (soudu prvního stupně) ze dne 10. prosince 2001, č. j. 5 C 23/2001-104, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalovaným bylo uloženo „vyklidit byt sestávající z haly, kuchyně, obývacího pokoje, terasy, koupelny, WC a pokoje v podkroví v domě čp. 2203 v H. B.“ (dále jen „předmětný byt“, respektive „byt“) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt nacházející se v domě žalobkyně na základě platné smlouvy o nájmu ze dne 20.4.1998, a neshledaly proto důvodnou žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaných z předmětného bytu s odůvodněním, že žalovaní užíváním tohoto bytu neoprávněně zasahují do výkonu jejího vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím zástupce dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dovolací důvody podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za spornou označila otázku, zda žalovaní užívají byt umístěný v její nemovitosti na základě platné nájemní smlouvy, anebo zda jej užívají bez právního důvodu. Dle jejího přesvědčení provedené důkazy potvrdily druhou z uvedených verzí. Poukázala na to, že při uzavření kupní smlouvy byla ujištěna prodávajícím (správcem konkursní podstaty úpadce, jehož majetkem nemovitost byla), že ve vztahu k bytu neexistují platná ujednání o nájmu, když nájemní smlouva ze dne 15.9.1995, ve znění dodatku ze dne 25.2.1997, je absolutně neplatným úkonem, neboť prostory užívané žalovanými v době jejího uzavření nebyly bytem a k jejich kolaudaci a schválení k užívání pro bydlení došlo až rozhodnutím stavebního úřadu, které nabylo právní moci dne 18.4.1998. Pokud žalovaní své právo užívat předmětný byt opírají o nájemní smlouvu ze dne 20.4.1998, žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že provedené důkazy neodstranily pochybnosti o pravosti a pravdivosti tohoto ujednání, a že rozhodnutí odvolacího soudu se s uvedenými rozpory náležitě nevypořádalo. Žalobkyně namítá, že přes její opakované požadavky nebyl soudu předložen a k důkazu přečten originál smlouvy. Svědci J. L. a H. L. nepotvrdili jednoznačně, že smlouvu podepsali. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že se nevypořádal s rozpory v provedených důkazech a nevyslechl další jí navrhované svědky. Odvolací soud se pak omezil na konstatování, že okresní soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu se zásadami formální logiky. Žalobkyně se domnívá, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a nebyla respektována zásada rovnosti účastníků. Žalobkyně dovozuje neplatnost nájemní smlouvy, která dle jejího názoru obchází zákon. Za otázku zásadního právního významu označila závěr o naplnění povinnosti soudu ve vztahu k úplnosti skutkových zjištění podle §118a o.s.ř., umožnění účastníkům řízení splnit povinnost zakotvenou v §119a o.s.ř. a ve vztahu k úpravě hodnocení důkazů podle §132 a násl. o.s.ř. V hmotněprávní rovině pak podle ní jde o posouzení platnosti nájemní smlouvy datované dne 20.4.1998 z hlediska ustanovení §37 a §39 obč. zák. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto a jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (a to ty, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka sice uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky však nenamítá, že by odvolací soud použil nesprávnou právní normu, nebo že by právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě že by jí nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav, nýbrž tvrdí, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a v důsledku toho byly na základě skutkové verze odlišné od jejích žalobních tvrzení vyvozeny i odlišné právní závěry. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a teprve na základě odlišného skutkového stavu (tj. na základě skutkových tvrzení, z nichž dovozuje, že smlouva o nájmu předmětného bytu je neplatná) dovozuje odchylné právní závěry, zatímco soudy obou stupňů vycházely z odlišných zjištění, na jejichž základě dovodily, že smlouva platná je, nemohou dovolací námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (tj. vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.); to se týká i námitek, jimiž dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy, a odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, proto je povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Náhrada sestává z paušální odměny advokáta ve výši 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu