ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.464.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 464/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně K. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. K., a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 515/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2002, č.j. 14 Co 130, 131, 133/02-333, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 10. 2001, č.j. 12 C 515/98-289 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 2. 3. 2000, č.j. 12 C 515/98-82, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, č.j. 14 Co 231/2000-112, a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 7, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu č.p. 607 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt a „předmětný dům“ nebo „dům“), vyslovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalující společnost je (na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 1994) vlastníkem předmětného domu, že žalovaným svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu manželi, že žalobkyně jim nejprve vyměřila tzv. věcně usměrňované základní nájemné podle §6 a §6a vyhlášky č. 176/1993 Sb. a posléze s účinností od 1. 7. 1999 maximální základní nájemné dle
§5 a §5a uvedené vyhlášky, že žalovaní přestali od ledna 1998 zcela platit nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, že k datu doručení výpovědi z nájmu bytu (ke dni 2. 2. 1999, resp. ke dni 17. 5. 1999, kdy jim bylo doručeno upřesnění výpovědi) dlužili žalobkyni na nájemném a na zálohách na služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a že vzniklý dluh uhradili až v dubnu roku 2001 na základě rozsudku vydaného Obvodním soudem pro Prahu ve věci sp.zn. 19 C 103/2001. Dospěl k závěru, že žalovaní nemohou vůči žalobkyni úspěšně uplatnit k započtení pohledávku na úhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci rozvodů vody v předmětném bytě, když její existence nebyla v řízení prokázána, ani pohledávku opírající se o listinu opatřenou datem 19. 5. 1998, označenou jako „dohoda o uznání dluhu“, neboť z obsahu této listiny nelze dovodit, že by v ní žalobkyně projevila vůli uznat vůči první žalované dluh z titulu uhrazených splátek na kupní cenu za předmětný dům. Na základě toho shledal, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán a žalobě na přivolení k výpovědi přivolil. V této souvislosti se soud prvního stupně zabýval i tím, zda přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy, dospěl však k závěru, že v dané věci takovýto rozpor prokázán nebyl (a nebyl ani žalovanými tvrzen).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č.j. 14 Co 130, 131, 133/02-333, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaným uložil vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2001, jímž bylo rozhodnuto o výši znalečného (výrok II.) a změnil jeho usnesení ze dne 15. 1. 2002, tak, že se žalovaným přiznává osvobození od soudního poplatku z odvolání (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. a o tom, že v dané věci není přivolení k výpovědi v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o výši dluhu, resp. o námitku žalovaných týkající se započtení jejich pohledávek vůči žalobkyni, odkázal odvolací soud též na závěry, vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, č.j. 14 Co 103/01-80. Změnu rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě odůvodnil odvolací soud tím, že v případě přivolení k výpovědi z daného výpovědního důvodu je nutno povinnost k vyklizení vázat na zajištění přístřeší, nejsou-li důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování nebo náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podali žalovaní dovolání, v němž namítli, že rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud „nesprávně hodnotí záležitost existence dluhu na nájemném, nezkoumá jeho právní základ ani příčiny jeho vzniku, nezkoumá dokonce ani jeho výši“. Uvádějí, že „rozsáhlé vysvětlení těchto záležitostí je obsaženo v doplnění odvolání žalovaných ze dne 15. 5. 2002“ a že se odvolací soud „tam uvedenými argumenty vůbec nezabýval“. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání datovaném 5. 5. 2003, daném k poštovní přepravě 7. 5. 2003 a označeném jako „doplnění dovolání“ dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o.s.ř. a namítají, že nebyla správně posouzena ani prokázána záležitost případného dluhu žalovaných na nájemném.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání žalovaných nesplňuje zákonem předepsané náležitosti, přisvědčila skutkovým zjištěním odvolacího soudu i jeho právnímu posouzení věci a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; takovéto vady nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.
V projednávané věci dovolatelé označili jako dovolací důvod „nesprávné právní posouzení věci“; jak však vyplývá z dovolacích námitek, i z obsahu podání, na něž v dovolání odkazují, spatřují nesprávnost právního posouzení v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávným (neúplným) skutkovým zjištěním ohledně existence a výše jejich dluhu na nájemném a na úhradě za služby spojené s užíváním bytu. Ve skutečnosti tak fakticky uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Pro úplnost lze dodat, že dovolací soud nemohl přihlížet k obsahu podání doručeného soudu prvního stupně dne 9. 5 2003, označeného jako „doplnění dovolání“. Byli-li totiž žalovaní při podání dovolání zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), uplynula jim – za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu byl jejich právnímu zástupci doručen dne 20. 6. 2002 (viz dodejku na č.l. 335 verte) - zákonná (dvouměsíční) lhůta k doplnění dovolání dne 20. 8. 2002 (srov. §240 odst. 1, §241b odst. 3 o.s.ř.); „doplnění dovolání“ předané k poštovní přepravě dne 7. 5. 2003 bylo tedy učiněno až po marném uplynutí lhůty, během níž bylo možno vady dovolání odstranit.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., skutkově vymezeného tvrzením, že žalovaní nezaplatili nájemné (úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) za dobu delší než tři měsíce, bylo z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem rozhodné skutkové zjištění, zda žalovaní ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu takto vymezeným způsobem hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Na jiném místě tohoto rozhodnutí je uvedeno, že soudy obou stupňů vzaly za zjištěno, že žalovaní přestali od ledna 1998 platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, že takto vzniklý dluh existoval i ke dni dání výpovědi (ke dni 2. 2. 1999, resp. k 17. 5. 1999) a že byl uhrazen až v dubnu 2001, poté kdy byl vydán rozsudek ve věci sp.zn. 19 C 103/2000 Obvodního soudu pro Prahu 9. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že uvedená zjištění mají oporu v provedeném dokazování; skutečnost, že žalovaní od ledna 1998 do data doručení výpovědi ničeho neplatili na nájemném a na zálohách za služby potvrdila ostatně i první žalovaná ve své účastnické výpovědi (srov. protokol o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 6. 12. 1999 – č.l. 53 verte spisu), rovněž tak okolnost, že žalovaní uhradili dluh na nájemném (úhradě za služby) až v průběhu řízení v projednávané věci nebyla mezi účastníky sporná. Existence a výše dluhu žalovaných byla prokázána i v řízení vedeném mezi účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 19 C 103/2000, v němž byli žalovaní rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, č.j. 19 C 103/2000-51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, č.j. 14 Co 103/01-80, uznáni povinnými zaplatit žalobkyni částku 134.615,50,-Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od ledna 1998 do března 2000.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy neobstojí.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. června 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu