ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.543.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 543/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. H., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 91/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2002, č. j. 25 Co 284/2002-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. března 2002, č. j. 13 C 91/2001-59, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu sestávajícímu se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství ve 4. podlaží domu č. p. 401, v S. ulici v H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že byt bude nadále jako nájemce užívat žalobce, žalované uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí soudu podle §705 odst. 1 a odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a na základě toho zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a rozhodl o dalším nájemci bytu. Při určení výlučného nájemce bytu vycházel ze zákonného hlediska zájmu nezletilých dětí účastníků, které byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalované, avšak v bytě fakticky nebydlí a nebylo prokázáno, že by přestěhování do jiného bytu bylo na újmu jejich zájmům, přičemž pronajímatel sdělil, že žádného z účastníků jako výlučného nájemce nepreferuje. Za převažující označil hledisko zásluhovosti na získání předmětného bytu, které svědčí žalobci, neboť byt byl účastníkům přidělen náhradou za byt, který byl přidělen žalobci před uzavřením manželství účastníků. Ve prospěch žalobce soud hodnotil, že plní povinnosti nájemce, zejména platí nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, v neprospěch žalované učinil závěr, že přispěla mimomanželským vztahem k rozvratu manželství. Svůj závěr o tom, že vázat vyklizení bytu žalovanou na zajištění náhradního bytu dle §712 odst. 3 obč. zák. by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), odůvodnil soud prvního stupně poukazem na skutečnost, že žalovaná je třetinovou spoluvlastnicí domu se třemi bytovými jednotkami, z nichž jednu pronajala svému příteli M. S. a ten ji dále podnajal dalším osobám. Narušené vztahy s další spoluvlastnicí, která v domě bydlí, nepovažoval soud za vážný důvod pro to, aby žalovaná nemohla byt v uvedeném domě užívat, a přenechání bytu v domě jejímu příteli hodnotil jako jednání vedené úmyslem poškodit žalobce. Z uvedených důvodů soud uložil žalované byt vyklidit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2002, č. j. 25 Co 284/2002-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, dalším nájemcem bytu určil žalobce a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a o určení žalobce dalším nájemcem bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal předpoklady pro odepření bytové náhrady pro žalovanou s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Poukázal na to, že smlouvu o nájmu bytu v domě, jehož je žalovaná spoluvlastnicí, uzavřela žalovaná již dne 15.1.2001, tedy ještě za trvání manželství se žalobcem a před zahájením řízení o zrušení práva společného nájmu bytu. Stěží lze tedy hovořit o účelovosti takového jednání. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1428/98 označil za nepřiléhavý právě proto, že uvedené rozhodnutí řešilo situaci, kdy se společný nájemce zbavil bez vážného důvodu možnosti bydlení v průběhu řízení o zrušení společného nájmu bytu. Odvolací soud dále dovodil, že navíc institut rozporu s dobrými mravy nelze aplikovat tam, kde by touto aplikací nezletilé dítě (v daném případě nezletilá dcera účastníků svěřená do výchovy žalované) pozbylo právní důvod pro trvalé bydlení. Byt v domě, který žalovaná spoluvlastní, je totiž zatížen nájemní smlouvou a současné bydliště nezletilé (u přítele žalované) nelze považovat za byt, ke kterému by matce nezletilé svědčil právní důvod k jeho trvalému užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojí proti závěru, že povinnost žalované vyklidit byt je třeba vázat na zajištění náhradního bytu. Podle jeho názoru z důkazů provedených před okresním soudem vyplývá, že žalovaná měla možnost bytovou jednotku užívat, také ji se svým přítelem v době rozvodu manželství účastníků užívala, zcela účelově přenechala bytovou jednotku ve svém rodinném domě svému příteli s možností dalšího podnájmu, což se také stalo. Krajský soud proto nesprávně posuzoval věc s ohledem na dobré mravy, zatímco okresní soud na základě provedeného dokazování dovodil správné právní závěry, spočívající v tom, že žalované nenáleží bytová náhrada při vyklizení předmětného bytu, neboť výkon jejího práva je v rozporu s dobrými mravy, když je spolumajitelkou nemovitosti, v níž má možnost užívat byt o velikosti 2+1, který přenechala do nájmu svému příteli panu S., přičemž byla vedena úmyslem poškodit žalobce. Protože dle přesvědčení žalobce rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, navrhl žalobce, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření souhlasila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou, který má povahu výroku ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejichž existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), je jím sice výslovně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je však obsahově vytýkáno odvolacímu soudu, že vyšel z odlišných (nesprávných) skutkových zjištění, že žalovaná účelově přenechala byt v domě, jehož je spoluvlastnicí, do nájmu svému příteli, a právě v důsledku tohoto vadného skutkového závěru (a nikoli v důsledku použití nesprávné normy či jejího nesprávného výkladu) dospěl k chybnému právnímu posouzení věci. Přichází tedy v úvahu posoudit žalobcem uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), popřípadě podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dříve, než se dovolací soud zabýval otázkou, zda uvedené zákonné dovolací důvody jsou v daném případě naplněny, zvažoval, zda obsahové vymezení dovolacích důvodů dovolatelem činí takové zkoumání potřebným. Vyšel přitom ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod poř. č. 17, podle nichž jestliže odvolací soud závěr, o nějž se opírá jeho rozhodnutí, založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Totéž logicky platí, \"obstojí-li\" druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Aplikováno na danou věc, je třeba vzít v úvahu, že odvolací soud založil své rozhodnutí též na závěru, že institut rozporu s dobrými mravy nelze aplikovat tam, kde by touto aplikací nezletilé dítě (v daném případě nezletilá dcera účastníků svěřená do výchovy žalované) pozbylo právní důvod pro trvalé bydlení a že byt v domě, který žalovaná spoluvlastní, je zatížen nájemní smlouvou a současné bydliště nezletilé (u přítele žalované) nelze považovat za bydliště, ke kterému by matce nezletilé svědčil právní důvod k jeho trvalému užívání. Správnost tohoto skutkového i právního závěru není dovolatelem zpochybněna, je tudíž nadbytečné zabývat se otázkou, zda uplatněné dovolací důvody jsou dány, neboť i kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to mít (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu obsahovým vymezením dovolacího důvodu) vliv na jeho rozhodnutí. Jinými slovy nelze-li přezkoumat správnost skutkových závěrů, na nichž je rovněž (nezávisle na těch závěrech, které byly dovoláním napadeny) založeno rozhodnutí odvolacího soudu, a týká-li se případná vada řízení pouze skutkových závěrů dovoláním napadených, pak samostatný důvod, na němž je (rovněž) založeno rozhodnutí odvolacího soudu a který nebyl dovoláním zpochybněn, vylučuje možnost, aby dovolání bylo shledáno opodstatněným.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243a odst. 1 a §243b odst. 2 o.s.ř. bez jednání dovolání zamítl.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, proto je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.). Náhrada je tvořena paušální odměnou za zastupování advokátem ve výši 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální částkou hotových výdajů ve výši 75,-Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu