ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.549.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 549/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalované L., s.r.o., zastoupené advokátem, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 55/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 51 Co 377/2002-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. června 2002, č. j. 29 C 55/97-177, vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je nájemkyní „bytu č. 5 sestávajícího se z kuchyně a pokoje s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), umístěného ve 2. podlaží domu čp. 550 v P.“, a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (zamítavý ze dne 27. června 2000, č. j. 29 C 55/97-111, a vyhovující ze dne 17. září 2001, č. j. 29 C 55/97-143, ve znění opravných usnesení ze dne 26. října 2001, č. j. 29 C 55/97-155, a ze dne 3. ledna 2002, č. j. 29 C 55/97-168) byly zrušeny – první k odvolání žalobkyně a druhý k odvolání žalované – usneseními Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 20. února 2001, č. j. 29 Co 727/2000-131, a ze dne 29. dubna 2002, č. j. 51 Co 79/2002-171, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom ve zrušujícím usnesení ze dne 20. února 2001, č. j. 29 Co 727/2000-131, vyslovil odvolací soud závazný právní názor, že pro účely přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 31. října 1996 (ke dni úmrtí babičky žalobkyně M. N.), se nevyžaduje vedení společné domácnosti ve spotřebním smyslu; postačí, jestliže osoby vyjmenované v citovaném ustanovení prokáží úmysl bydlet v bytě s nájemcem v den jeho smrti.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 51 Co 377/2002-197, v pořadí třetí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a zrušil jej ve výroku o nákladech řízení účastnic a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů (zejména ze svědeckých výpovědí rodičů žalobkyně, jejího strýce a manžela, dále jejich kamarádů P. S., I. L., J. Z. a kamarádky babičky žalobkyně O. S. a dále z listinných důkazů označených v napadeném rozsudku) mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně od června 1994 žila trvale, tj. bez předem stanoveného časového omezení, s nájemkyní (svou babičkou M. N., zemřelou dne 31. října 1996) v předmětném bytě, že o babičku pečovala, a že toto soužití trvalo i ke dni úmrtí babičky. Přitom výpovědi svědků V. P., Z. P. a V. Š., kteří vypovídali ve prospěch žalované, a rovněž výpovědi svědků V. P., P. Ž., Z. D., P. M. a P. J., pokládal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za nepřesvědčivé a nevěrohodné. Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobkyni přešlo ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. právo nájmu bytu, neboť splňovala – vedle předpokladu neexistence vlastního bytu – i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti. Proto žalobě (v konečném důsledku) vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) – směřuje proti jeho potvrzujícímu výroku, byť uvádí, že je podává proti „oběma výrokům“ tohoto rozsudku. Uvedla, že obsáhlým dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně se svou babičkou v předmětném bytě nežila a ani neměla v úmyslu žít, a že v bytě žila před svou smrtí pouze její babička (to vyplývá i z diametrálně odlišného počtu telefonních impulsů v době před a po smrti babičky žalobkyně). Podle žalované „z jednotlivých výpovědí“ vyplynulo, že o babičku pečovala matka žalobkyně či ostatní členové rodiny; nahlášení žalobkyně do předmětného bytu bylo účelové. Předložené listinné důkazy a výpovědi svědků navržených žalobkyní pokládá žalovaná za „neprůkazné či bez jakékoliv vypovídací schopnosti“. Svědci jsou buď rodinnými příslušníky či nejbližšími přáteli žalobkyně a její zemřelé babičky (navíc žalobkyně zajisté navrhla jako svědky pouze osoby podporující její verzi) a listinné důkazy pouze důsledkem nahlášení žalobkyně v předmětném bytě. Podle názoru žalované se tak žalobkyni nepodařilo prokázat, že žila se svou babičkou, byť jediný den, ve společné domácnosti; bylo naopak prokázáno, že žalobkyně hodlala v bytě bydlet až po smrti babičky. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že žalovaná je vedena snahou šikanovat a poškodit ji v otázce bydlení. Poté rozebrala průběh řízení, vyjádřila se k dovolacím námitkám žalované a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud – v napadeném výroku o věci samé – potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Lze pouze připomenout, že pro účely přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je směrodatné, že rozhodování soudu prvního stupně bylo usměrněno závazným právním názorem odvolacího soudu; je ovšem nerozhodné, že tento právní názor byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, které bezprostředně nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně, potvrzenému napadeným rozsudkem.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom nepominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit, že žalobkyně žila se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti, tedy zda je naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V §706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů.
Byla-li žalovaná vnučkou zemřelé nájemkyně bytu M. N., mohlo na ni právo nájmu k předmětnému bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žila se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti (a současně neměla vlastní byt). Z pohledu skutkové podstaty podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. postačí „žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti“ s tím, že doba soužití předcházející smrti nájemce je natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon).
Žalované se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že žalobkyně od června 1994 žila trvale, tj. bez předem stanoveného časového omezení, s nájemkyní (svou babičkou M. N.) v předmětném bytě, že o babičku pečovala, a že toto soužití trvalo i ke dni úmrtí babičky, tj. ke dni 31. října 1996. Ve světle toho, co je ohledně předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. uvedeno v předchozím odstavci, obstojí – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci – právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že žalobkyně žila s nájemkyní předmětného bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř nebyl použit opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu