ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.556.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 556/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Z. P., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S. a 2) M. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1019/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. 26 Co 150/2002-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. 26 Co 150/2002-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, č. j. 7 C 1019/99-90, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizený žalobci předat byt č. 001 o velikosti 2 + 1 nacházející se v přízemí domu č. 90 ve S. – Č., okres P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt je bytem služebním, jenž byl původně přidělen a dohodou předán do užívání K. B., která v březnu 1990 zemřela. Dovodil, že právo osobního užívání tohoto bytu nepřešlo na jejího druha M. F., protože šlo o byt trvale určený k ubytování pracovníků organizace, že však M. F. přesto právo nájmu předmětného bytu svědčí. Zjistil totiž, že v březnu 1992 se majitelkou domu, v němž se byt nachází, stala na základě dohody o vydání věci I. Č., která věděla, že v domě jsou dva byty, jeden že užívá otec 1. žalovaného s rodinou a ve druhém žila K. B. a její druh M. F., a že paní B. zemřela předtím, než jí byl dům vrácen. Nevěděla, kdy se žalovaní nastěhovali k panu F., ani to nezkoumala, a stejně tak nevěděla, zda a případně kdy M. F. byt opustil. Jednání o nájemném za oba byty vedla s otcem 1. žalovaného, s nímž se dohodla, jaká částka se bude za celý dům platit. Na nájemném požadovaném paní Č. pak platili rodiče 1. žalovaného jednu polovinu a žalovaní s M. F. taktéž jednu polovinu. Uvedená skutková zjištění shrnul soud prvního stupně tak, že I. Č. věděla o tom, že M. F. byt užívá (byť nepravidelně) a podílí se na placení nájemného. Na základě tohoto skutkového stavu a s přihlédnutím k tomu, že v době od 1.1.1992 do 31.12.1994 právní úprava nevyžadovala písemnou formu smlouvy o nájmu bytu, dospěl k závěru, že M. F. vzniklo právo nájmu předmětného bytu konkludentně. Poté soud uzavřel, že M. F. je dosud nájemcem bytu, a proto žaloba vlastníka domáhající se vyklizení žalovaných na základě §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nemůže být úspěšná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 9. 2002, č. j. 26 Co 15/2002-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že předmětný byt byl přidělen a na základě dohody ze dne 2.1.1974 předán do užívání K. B. a že dohodou o vydání nemovitosti registrovanou státním notářstvím dne 5.3.1992 byl dům vydán I. Č. Souhlasil se závěrem, že se jednalo o byt trvale určený k ubytování pracovníků organizace, a proto nepřicházel v úvahu v případě smrti uživatele přechod práva osobního užívání na osobu spolužijící – M. F. Jelikož nebylo zjištěno, že by do 31.12.1991 vzniklo M. F. nebo některému ze žalovaných právo osobního užívání tohoto bytu, nemohlo dojít ani k transformaci práva užívání na nájem dle §871 odst 4 obč. zák. Odvolací soud přisvědčil názoru, že v období od 1.1.1992 do 31.12.1994 bylo možno smlouvu o nájmu bytu uzavřít i ústně či konkludentně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal, že by skutková zjištění soudu prvního stupně umožňovala učinit závěr, že vlastnice domu I. Č. s některým obyvatelem domu takovým způsobem smlouvu o nájmu předmětného bytu uzavřela. Z obou výpovědí svědkyně Č. dle přesvědčení odvolacího soudu vyplývá, že o užívání bytu M. F. věděla, tento stav tolerovala, ale nikdy jí nenapadlo nikoho z nich kontaktovat a s někým o případném nájmu jednat. Tím je podle názoru odvolacího sudu zcela vyloučeno, aby svědkovi F. nebo žalovaným vzniklo neodvozeně právo nájmu bytu. Z toho pak dále vyplývá, že v předmětné době nemohlo vzniknout žalovaným ani odvozené právo nájmu, i kdyby svědek F. v průběhu roku 1992 byt trvale opustil a zároveň by byly splněny podmínky §706 odst. 1 obč. zák., což vzhledem k časovým souvislostem dle závěru odvolacího soudu rovněž možné nebylo. Odvolací soud nesouhlasil rovněž s argumentem odvozujícím právo žalovaných užívat předmětný byt od práva nájmu domu, jež by mělo svědčit otci 1. žalovaného. S poukazem na pravidla výkladu právních úkonů uvedená v ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. odvolací soud dovodil, že svědkyně Č. sice uzavřela s otcem 1. žalovaného dohodu o placení „nájemného“, které představovalo úhradu za celý dům, nicméně projev vůle svědkyně Č. si nebylo možno objektivně vyložit tak, že směřuje k uzavření smlouvy o nájmu věci (domu). Svědkyně Č. vypověděla, že žádnou nájemní smlouvu se svědkem F. ani s otcem 1. žalovaného neuzavírala. Měla pouze v úmyslu dojednat a inkasovat úhradu za užívání jejího domu, který byl obsazený a v podstatě pro uspokojení její bytové potřeby i nadbytečný. O tomto jejím úmyslu svědčí i to, že nejprve jednala s otcem prvního žalovaného o případném prodeji domu, a později, když nemohly být splněny její finanční požadavky, o úhradě za jeho užívání. Je přitom nerozhodné, že svědkyně Č. nazývala úhradu nájemným, neboť tento pojem se obecně pro úplatu za užívání cizí věci používá. Podle názoru odvolacího soudu je podstatné, že obsah smlouvy o nájmu se nevyčerpává pouze dohodou o výši úplaty, ale i ujednáními o dalších právech a povinnostech smluvních stran. Z výpovědi žalovaných, svědků M. S. staršího a I. Č., však nebylo prokázáno, že by potenciální strany smlouvy o nájmu o něčem jiném než o výši úplaty jednaly. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení bytu vyhověl. Při úvaze o možnosti vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, zvažoval odvolací soud kritérium souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a s poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že vyklizení bytu bez zajištění náhrady nelze ani s ohledem na všechny okolnosti případu považovat za rozporné s dobrými mravy. Je tomu tak zejména proto, že žalovaní po r. 1990 neučinili nic, aby užívání předmětného bytu legalizovali a bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že pouhé poskytování úhrady za užívání, a to ještě jinou osobou, k naplnění právního důvodu užívání postačuje. Odvolací soud proto uložil žalovaným vyklidit byt ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku, kterou pokládal za přiměřenou pro vyřešení bytové situace žalovaných s tím, že současně nebude takovým rozhodnutím žalobce nepřiměřeně omezen ve výkonu svých vlastnických práv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a v němž uvádějí, že jej podávají z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm a/ a b/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek, respektive řízení, které předcházelo jeho vydání, je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatelé namítají, že zůstaly nezhodnoceny prokázané skutečnosti, že po smrti nájemkyně bytu zde zůstává bydlet svědek F., který se dostaví do JZD (vlastník domu), „něco“ (zřejmě dohodu o užívání bytu) zde podepíše a je s ním zároveň sepsána dohoda o srážkách ze mzdy, na základě které je mu sráženo ze mzdy dohodnuté nájemné. Dále je mu vystaven evidenční list pro výpočet úhrady za užívání bytu, ve kterém je označen jako uživatel (nájemce), a to za situace, že byl v té době „pracovníkem organizace“. Zároveň mu byl formálně předán předmětný byt, o čemž byl sepsán protokol. Tento důkaz zůstal soudem nezhodnocen. Žalovaní mají zato, že je prokázána ke dni 1.1.1992 existence práva osobního užívání předmětného bytu svědka F., které se k tomuto dni změnilo na právo nájmu. Ve prospěch tohoto závěru údajně svědčí další prokázané skutečnosti, které žalovaní v dovolání uvádějí. I kdyby nebyl prokázán vznik práva užívání svědka F. před 1.1.1992, vzniklo mu toto právo konkludentně po uvedeném datu, neboť vlastník se choval jako pronajímatel, svědek F. jako nájemce, bylo dohodnuto konkrétní nájemné za konkrétní byt, pronajímatel přenechal nájemci byt do užívání bez určení doby užívání, byl určen byt a jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného nebo jejich výše – viz evidenční list, předávací protokol, úhrada za plnění spojené s užíváním bytu nebyla dohodnuta, neboť žádné služby poskytovány nebyly a pronajímatel žádnou úhradu nepožadoval, byly tedy splněny všechny předpoklady podle §686 obč. zák. Za tohoto právního stavu vstoupila do práv a povinností pronajímatele svědkyně Č. Svědek F. projevil koncem r. 1992 úmysl přestěhovat se ke své přítelkyni, což také uskutečnil, tato okolnost však není rozhodná, neboť nájem může skončit pouze způsoby uvedenými v zákoně, což se prokazatelně v tomto případě nestalo. Žalovaní z opatrnosti upozorňují na soudem konstatovaný skutkový stav, že svědku F. svědčilo odvozené právo užívání do zajištění náhradního bytu. Dále uvádějí, že svědek F. se z předmětného bytu nikdy zcela neodstěhoval, má zde řadu svých věcí, byt občas užívá, nemá žádnou možnost trvalého bydlení a v případě ztráty možnosti dočasného bydlení se do něj vrací. Stále zřejmě platí dohoda se žalovanými o tom, že zde má vymezenu jednu místnost, v ní umístěn nábytek a věci, občas zde přespává, podílí se na úhradě nájmu a považuje se za příslušníka rodiny žalovaných. Dále žalovaní poukazují na to, že svědkyně Č. po převzetí domu (zřejmě v březnu 1992) respektovala stávající stav, nikoho nevyzvala k vyklizení bytů v domě, nezpochybňovala právo nájmu svědka S. st. ani svědka F. Svědkyně Č. též zjistila, že v průběhu r. 1992 se přestal v domě zdržovat svědek F. a celý dům užívá rodina S. V reakci na tyto okolnosti pak jednala se svědkem S. st. o nájmu celého domu. Je prokázána přinejmenším ústní dohoda o nájmu domu, výši nájemného a úhradě jeho nedoplatku. Z jednání obou stran je patrné, že svědkyně Č. jednala jako pronajímatel a svědek S. st. jako nájemce. Tvrzení, že k dohodě o výši nájemného došlo poté, co jednala neúspěšně se S. st. o koupi domu a bylo třeba prozatímně upravit poměry, když v domě nechtěla sama bydlet, je zcela nepravdivé a nemá základ v provedeném dokazování. Svědkyně Č. se někdy počátkem r. 1995 rozhodla jednostranně zvýšit nájemné na částku 1.200 Kč měsíčně, což svědek S. st. po poradě s právníkem odmítl a pí Č. se pak rozhodla dům prodat, přičemž rodina svědka S. st. se nacházela v takové finanční situaci, že neměla finanční prostředky, aby mohla dům koupit. Proto jej nakonec svědkyně prodala žalobci. Žalovaní mají za prokázané, že přinejmenším konkludentním způsobem byla uzavřena nájemní smlouva podle §686 obč. zák. I kdyby soud dospěl k závěru, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a zavázal je k vyklizení bytu, měl dle názoru dovolatelů vyklizení výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady. Dovolatelé v této souvislosti vytýkají odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v bytě bydlí dlouhodobě v dobré víře, že jsou oprávněnými uživateli. Žalovaní se do bytu přihlásili se souhlasem osoby, o níž se domnívali, že je nájemcem bytu, a kterou za nájemce pokládal i pronajímatel. O tom, že jejich právo užívat byt je zpochybňováno, se dověděli až ze žaloby. Neobstojí tudíž výčitka dovolacího soudu, že po dobu 10 let neučinili nic, čím by užívání bytu zlegalizovali. Soud též nezhodnotil sociální situaci žalovaných, kteří předmětný byt užívají se dvěma syny trpícími těžkou poruchou plicních funkcí. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, dále aby toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závaznými pokyny ohledně hodnocení důkazů a právního posouzení věci.
Pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) neshledal dovolací soud do doby než přistoupil k věcnému rozhodnutí o dovolání důvody.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je i důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o. s. ř.). To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně; je ale nepřípustné, aby ke svým odlišným skutkovým zjištěním dospěl na základě pouhého přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám opakoval (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod pořadovým číslem 92, z něhož vychází i aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30 (dále jen R 30/2000), vyslovil právní názor, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že na základě konkludentního jednání vzniklo M. F. právo nájmu předmětného bytu, které dosud trvá, a které brání žalobci jako vlastníku a pronajímateli úspěšně uplatnit žalobu o vyklizení bytu proti žalovaným, kteří své právo byt užívat odvozují od nájemce. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že „skutková zjištění učiněná soudem I. stupně … neukazují na to, že by vlastnice objektu, svědkyně I. Č., takovým způsobem smlouvu o nájmu bytu s někým z obyvatel domu uzavřela“. Odvolací soud se tedy především, aniž by opakoval či doplnil dokazování, nepřípustně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, když uvedený závěr vybudoval mimo jiné na zjištění z výpovědi svědkyně Č., že jí „nikdy nenapadlo nikoho z nich (tj. M. F. nebo žalované) kontaktovat a s někým o případném nájmu bytu jednat“, ačkoli soud I. stupně takový skutkový závěr dle odůvodnění jeho rozsudku neučinil, a odvolací soud (vzhledem k tomu že výslech svědkyně Č. neprováděl) jej učinit nemohl.
Pokud se odvolací soud dále zabýval otázkou, zda žalovaní neodvozují své právo v bytě bydlet od nájemního práva k celému domu svědčícího otci 1. žalovaného, a otázkou, zda vyklizení bytu má být vázáno na zajištění bytové náhrady, vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně (v důsledku svého odlišného právního názoru) rovněž vůbec neučinil. Uvedeným postupem odvolací soud porušil zásady vyslovené v citovaných rozhodnutích R 92/1968 a R 30/2000, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ačkoli dovolatelé výslovně uplatnili i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti jejich výtky obsahově vystihují dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé totiž nenamítají, že odvolací soud použil nesprávnou právní normu, že jí nesprávně vyložil nebo ji nesprávně na daný případ aplikoval, nýbrž namítají, že v důsledku vadného postupu při hodnocení důkazů odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, a proto je věcně nesprávné jeho rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu