ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.579.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 579/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce E., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované J. Z., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 33/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, č. j. 23 Co 237/2002-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 2002, č. j. 23 Co 237/2002-121, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 20 C 33/99-103, jímž soud vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2 o velikosti 3 + 1, IV. kategorie v přízemí domu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalované s tím, že výpovědní lhůta činí 3 měsíce a začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2000, č. j. 20 C 33/99-48, byl – ve vztahu k žalované – k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 28. března 2001, č. j. 23 Co 20/2001-64, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Z provedených důkazů soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná, která je nájemcem předmětného bytu, tento byt ke dni doručení výpovědi z nájmu bez vážného důvodu neužívala, a naplnila tak výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., když namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázala na to, že ve věci již bylo jednou soudem I. stupně rozhodováno rozsudkem ze dne 27.11.2000, kterým byla žaloba naopak zamítnuta, když soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že v době podání výpovědi žalovaná předmětný byt užívala. Její výpověď byla v souladu s ostatními provedenými důkazy a nebyla-li v bytě hlášena k trvalému pobytu, nešlo o důkaz toho, že byt neužívá, když navíc tuto skutečnost vysvětlila tím, že majitel domu jí odmítl dát k přihlášení souhlas a ona nevěděla, že takový souhlas nepotřebuje. Okolnost, že byla hlášena na evidenci služeb v bytě pana R., vysvětlila tím, že ji pan R. neodhlásil. Do předmětného bytu se vrátila v r. 1998, což bylo svědecky prokázáno výpověďmi svědků B., V., H., B. a K. Ani z ostatních důkazů nevyplynulo, že by byt neužívala. Svědkyně K., kterou navrhoval žalobce, uvedla, že neví, kde žalovaná bydlí. Dopis oznamující její návrat do bytu odeslala sice až 13.10.1999, ani z toho však neplyne, že se vrátila do bytu až k tomuto datu. Soud dle názoru žalované nesprávně vyhodnotil uvedené důkazy. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že soud postupoval nesprávně, pokud vycházel jako z listinných důkazů z písemných prohlášení některých osob. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že nešlo o důkazy stěžejní, nýbrž podpůrné, což neplatí např. v případě svědkyně K., jejíž písemné prohlášení je zcela v rozporu s výpovědí u soudu. Navíc existuje pochybnost, zda se jedná skutečně o prohlášení tvrzené osoby, když podpisy nebyly úředně ověřeny. To se týká údajného šetření svědka Š. a prohlášení manželů M., o nichž je v rozporu s §126 o.s.ř. hovořeno jako o svědcích. Na základě uvedených námitek žalovaná dovozuje, že soudy obou stupňů z provedených důkazů vyvodily nesprávný právní závěr. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudkem proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají dovolací námitky žalované. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem, s nímž žalovaná nesouhlasí, a učinily na jejich základě jiné skutkové závěry, než žalovaná předpokládala, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná. To platí i ve vztahu ke skutečnosti, že soud I. stupně hodnotil některé důkazy jinak než ve svém prvém rozsudku, což nelze bez dalšího označit za nesprávné, zejména s přihlédnutím k tomu, že některé důkazy zopakoval a dokazování též doplnil novými důkazy; s ohledem na to, že součástí zásady volného hodnocení důkazů je posouzení důkazů ve vzájemné souvislosti, nelze vyloučit, že s přihlédnutím k výsledkům opakovaného a doplněného dokazování budou odlišně hodnoceny některé důkazy dříve provedené. Listinné důkazy nelze a priori označit za nevěrohodné, a to ani za situace, že podpisy na nich nebyly úředně ověřeny; jen pro úplnost lze dodat, že podpis J. Š. na jeho „písemné výpovědi“ ze dne 9.11.2001 úředně ověřen byl. Okolnost, že manželé M. byli označeni jako svědkové, na věcnou správnost rozsudku zjevně vliv nemá. Pokud za situace, kdy výpověď svědkyně K. se lišila od jejího písemného prohlášení, soud I. stupně její výpovědi neuvěřil a přiklonil se ke skutkové verzi podporované jinými důkazy a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, nelze takový postup z hlediska výše uvedených zásad hodnocení důkazů považovat za nesprávný.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje a k právnímu posouzení věci žádné konkrétní výhrady nevznáší. Vadné právní posouzení namítá pouze jako důsledek jí tvrzených nesprávných skutkových zjištění. Pokud ovšem námitka nesprávného skutkového zjištění nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou, pak nelze dovodit ani nesprávnost právního posouzení.
Lze tak učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy úspěšnému žalobci, který by měl proti žalované na náhradu nákladů řízení právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu