ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.59.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 59/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Statutárního města B., proti žalovaným 1) R. K., a 2) P. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 144/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2003, č.j. 19 Co 370/2001-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 5. 2003, č.j. 19 Co 370/2001-48, potvrdil rozsudek ze dne 19. 7. 2001, č.j. 32 C 144/2000-36, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku byt č. 4, I. kategorie o velikosti 2+1 ve druhém podlaží obytného domu č.p. 2355 v B. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že původní nájemkyní předmětného bytu byla Ing. J. V. (dále též „nájemkyně bytu“), k níž se přistěhoval první žalovaný dne 25. 10. 1995 a druhá žalovaná dne 13. 5. 1996 (jde o data, kdy se přihlásili k trvalému pobytu, když jiné konkrétní dřívější datum přistěhování žalovaní neprokázali), že žalovaní (kteří byli manželé) bydleli u nájemkyně bytu jako podnájemníci, přitom se však podíleli na úhradě nájemného, inkasa a na nákladech spojených s běžným chodem domácnosti, že nájemkyně bytu se často zdržovala v J., kde bydlela její rodina – manžel, dcera a nemocná matka, že se dne 24. 6. 1996 na tuto adresu přihlásila k trvalému pobytu a měla zde i sídlo svého podnikání a že se dne 24. 6. 1998 z předmětného bytu trvale odstěhovala do J. Uvedené datum trvalého opuštění bytu nájemkyní vzaly soudy za prokázáno z jejího čestného prohlášení, datovaného 15. 3. 2000, jakož i z žádosti prvního žalovaného o přechod práva nájmu, adresované pronajímateli (žalobci); odvolací soud přitom přisvědčil soudu prvního stupně, že následné tvrzení žalovaného, že se nájemkyně odstěhovala z bytu až 24. 6. 1999, jakož i druhé čestné prohlášení nájemkyně ze dne 22. 8. 2000 (učiněné na žádost žalovaného), jsou účelová. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že na ně nepřešlo právo nájmu bytu, neboť nesplnili zákonnou podmínku dle §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč.zák., a to trvalé soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti po dobu tří let, když jejich soužití - i kdyby snad šlo o vedení společné domácnosti - netrvalo do října 1998 (počítáno od přistěhování se prvního žalovaného do bytu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek je v rozporu s hmotným právem. V dovolání uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) neodpovídá „zásadám pro provádění důkazů a jejich hodnocení“, neboť soud se nevypořádal s výsledky důkazního řízení ohledně skutečnosti, kdy se žalovaný do předmětného bytu nastěhoval a kdy nájemkyně bytu trvale opustila společnou domácnost. Nesprávnost právního posouzení věci spatřují ve „výkladu pojmu společné domácnosti pro potřeby §706 odst. 1 občanského zákoníku, včetně podmínek jejího vzniku“. Namítají, že odvolací soud přihlížel – v rozporu s „judikaturou a komentářovou literaturou“ - pouze k datu evidenčního přihlášení prvního žalovaného a k datu odhlášení se původní nájemkyně; vyjadřují názor, že lze-li mít podmínku vedení společné domácnosti za splněnou i v případě, zemřel-li nájemce v nemocnici, lze v dané věci hodnotit jako vedení společné domácnosti dobu, po kterou nájemkyně bytu dojížděla za svojí matkou do Jihlavy. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o nenaplnění podmínky přechodu práva nájmu bytu – trvalé soužití s nájemkyní bytu po dobu tří let ve společné domácnosti, námitkou, že časový okamžik počátku a konce jejich soužití s nájemkyní je jiný, než zjistil odvolací soud, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud pak dovolatelé z postupu soudu při provádění dokazování dovozují existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů týkající se výkladu pojmu společné domácnosti, neboť i tyto námitky mají v podstatě charakter námitek skutkových, směřujících k okolnosti, po jakou dobu trvalo jejich soužití s nájemkyní bytu, ohledně níž důkazní břemeno tíží v řízení toho, kdo ji tvrdí.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu